Přišlo mi pár dotazů, a přestože jsou typicky ukecané a vedou autory místo labyrintem poznání dál do bludiště současnosti, potěšily. Snad i odpovědi potěší, a náznakově pomohou inspirovat. Snad se tazatelé, při vší úctě k tomu, co dokázali (přitom nic z toho na Cestě k poznání a o to víc když ztratí směr a tak trochu neví, kdo jsou a kam jdou, není žádná zásluha a z bludiště nepomůže) jen tak trochu ztratili v pastech svých myšlenek, programů a rituálních zvyků, jak jim je postupně, jako v loutkovém divadle, ego od mládí nachystalo. Není to nic tak neobvyklého, celý současný svět a vesmír se stále větší rychlostí řítí a nikdo netuší kam a proč (přitom surrealistický malíř kdysi návodně namaloval dýmku, ale na obraz napsal: Toto není dýmka). Je ukazatel směru cesty důležitý? Pro toho, kdo se ztratil, jistě. Pro toho, kdo již ví, kam a proč a hlavně postupně natrénoval jak, už nikoli.
Je ego (identita) z pohledu buddhismu důležité? K něčemu dobré? No samozřejmě, bez ega bychom tu nebyli, nemysleli bychom, nedokázali přežít! Na dvouletých a tříletých dětech (a pak v pubertě) je nádherné sledovat, jak se jejich já, ego, klube a velmi vehementně a neodvratitelně probouzí. Ego patří ke člověku, jako patří ke každému hardware, počítači nebo mobilu či tabletu, příslušný software. Z hlediska buddhismu nejde o to porazit nebo zničit ego, ale naučit se jej používat… a nelpět na něm. Natrénovat možnost (a výhodu), že ego zemře: v okamžiku nirvány (prázdnoty mysli, ve smyslu vyprázdnění od myšlenek) se dosavadní nadvláda ega vypaří… tak jako se vypaří starší software, když je nahradíte novým, nebo jako když povstane z popela pták Fénix. To, co umře, to co mnich po letech meditací nebo vyluštění kóanu ztratí, není ego, nebo dokonce identita, ale jen jedna část operačního systému (jakkoliv to okamžik před natržením reality vypadalo nemožně a tragicky). Naděje pro člověka i lidstvo spočívá v zázračné možnosti, nějak evolucí vložené do lidské mysli, dosáhnout osvícení: opustit pasti (slov, zvyků a rituálů, ideologií levohemisférového myšlení).
Dokud jsem člověk, protože to je má vědomá současná zkušenost, budu cítit a produkovat pocity líbí nelíbí a z toho odvozovat co chci a nechci, po čem toužím a co miluji. Vede mne to k tomu, co je důležité, takže se rozhoduji, že je budu pro tento účel používat… Hm, ale jak to víš: Kam odejdou Windows když vypneš počítač? Kam odejde program Franta, Pepík, Eva, Marie a Hanka, když usnou? Jsme všichni daleko víc, než si myslíme: kdo za nás v noci dýchá, sní, roste nebo ukládá informace do dlouhodobé paměti? Kdo v patřičný čas zapnul příslušené orgány a hormony a my začali uvažovat, nebo dospívat? Kdo se stará o naši imunitu a neustále naše tělo vně i uvnitř brání vůči bacilům, virům a dalším patogenům? Co když skutečně jsme něco daleko víc než si mysl myslí? To, co vidíme na monitoru počítače, je jen setina toho, co všechno je našim očím skryto, aby mohl počítač fungovat. Co všechno je skryto v našem těle a mozku, o čem netušíme? Co když jsme se příliš snadno dali omámit povrchem, tím, co vnímáme na povrchu myšlení a slov? A pokud nefungujeme, co když je problém i v usilovnosti, s jakou evolučně dokonalému tělu a původní dokonalé mysli spíše překážíme? Co je důležité, to co si myslím, anebo to, co jsem? To, co mne učili ve škole či v zaměstnání, anebo to, co se sebou (u)dělám? Kdo používá koho – program člověka nebo člověk program? A kdo napsal software?
Znovu jsem objevil potřebu naděje. Připadá mi jako jemná pavučina, která zůstane, když se vzdám očekávání. Je to jako vědomí, že vše bude přesně tak jak má být, bez ohledu na to co by kdo chtěl anebo nechtěl. Ano, ale jen pokud nebudeš tomu vědomí aktivně překážet neustálou výrobou dalších zbytečných a neřešitelných otázek. Dnes víme, že když se člověk rozhodne, že hýbne palcem, v mozku lze sledovat, jak příslušné centrum palce rozešle všechny potřebné vzruchy a povely pro zvednutí palce ještě než tě vůbec napadne zvednout palec! Kdo tě řídí? Kdo tu rozhoduje? Ještě jinak, doufání (a naděje) by mohlo být intuitivní reakcí na zlé (osobní i společenské) časy, a podobá se tak jakési soft formě mého podezíráníz dokonalosti. Transformativně ale přeje jen připraveným.
Svět je funkční a v globálu rovnovážný, protože existuje síla, která vládne všem a všude, bez ohledu na dobu nebo místo. Nehmotná a nedokazatelná jinak než našimi city, ale její ztráta je prázdnota. Citit prázdnotu, když jsme živí je neuvěřitelně těžké… Hm, ale právě tohle myšlení v myšlení je výsledkem iluze (fikce), že například slovo, psané, čtené nebo vyslovené, je skutečné. Přitom nic neváží, tak jako naše tzv. problémy. Kolik váží software v počítači? Kolik váží ego, nebo myšlení, či iluze, kvůli které se trápím? Paradox vyřešený dávno Buddhou (a po něm i stovkami zenových mistrů), tedy nevědomého připoutání k iluzím (jak vnímáme a hodnotíme myšlenky své i druhých lidí, přičemž i naše současná věda už také ví, že to, co vidíme a čím se trápíme, neděláme my, ale o dvě desetiny vteřiny zpožděná konstrukce mozku, promítaná na monitor mysli, tedy nikoliv skutečnost, kterou vidíme), je při troše praxe a nalezení nejvhodnější metody očisty myšlenkových procesů rozluštitelný: osvícení je náhlé zjištění, že to já (ego), tedy program pokřiveného vnímání a následné připoutanosti k tomu vytváří problémy, nikoliv někdo jiný nebo dokonce svět (a že člověk nezemře když ego vypne). Vím, je to těžké pochopit (nelze vinit francouzskou královnu, že demonstrujícím hladovým dělníkům, kteří neměli na chleba, doporučila ať jedí koláče), ale nezbývá než uvěřit předkům a prostě začít vnímat svět prizmatem osvícených, a postupně se k tomuto vidění (tak jako k umění u mět být šťastný) protrénovat.
Jinými slovy, zašmodrchané a špatným směrem vedoucí nekvalitní a samy sebe živící myšlenky nenarovnáme a nevyčistíme dalšími vrstvami týchž myšlenek (zvláště pokud se vyskytujeme v tak špinícím a jedvatém sučasném prostředí), ať se snažíme sebevíc: „Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z ní vzešly. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se proboha zastav, nebo tady končíš!“ apeluje metaforicky lékař. Čím větší (imaginární, iluzorní!) gordický uzel existence, tím marnější a zbytečnější jsou urputné snahy rébus vyřešit. On to ale žádný rébus není, záhadu z života dělají právě naše zašmodrchané v sobě zavinuté myšlenky už navykle a zbrkle reagující na zkušenosti stále poškozenějšího těla, vztahů a společnosti.
Proč mi to, co dělám (cvičím, neubližuji, poctivě pracuji a obětuji se pro druhé) nefunguje? Třeba protože se moc snažíš, ale ne na správném místě, se správnou motivací a správnými metodami. Třeba protože si pokládáš otázku Proč?, přičemž by se spíše hodila otázka Jak? A odtud vede cesta rovnou třeba k haře, myšlenkovému fíglu zenových buddhistů, pomocí kterého člověk může ego (s jeho v emocích neustále namočenými myšlenkami) za nějakou dobu vyčistit a napravit tak signály ušpiněného těla a mysli. Přičemž studovat cestu Buddhy znamená studovat sebe, ale studovat sebe vlastně znamená zapomenout na sebe – tedy na já (ego). A to se dá zařídit nejsnáze tím, že se začnu starat ne o sebe (a své pocity či neúspěchy), ale o ty druhé. Že začnu (zvláště pokud jsem žena) něco pravidelně (a nejlépe až k občasnému vyčerpání) dělat rukama, tělem, nikoli jen ve virtualitě mysli.
Co z toho, že jsem se něco naučil, když to nikdo nepoužije? Hurá, to je náznak řešení! Nejlepší obrana před zbytněním ega (nebo lék na deprese z vnitřní nerozhodnosti a výčitek minulosti a z vidiny diktátu budoucnosti) je vyzkoušeně trpělivé a zdánlivě nedoceněné pomáhání druhým (ego se nažere, ale smysl lidského konání zůstane celý). Většině v současnosti tak rozmazlených lidí (a bohužel i žen) by vskutku pomohlo pečovat… ale ne o sebe, ale o ty druhé (o děti, muže, potřebné). Ale ne jako milionář poskytující charitu z pohodlíčka přepychu, ale jako Matka Tereza, která milovala Ježíše v každém malomocném. Ne kvůli vlastním zásluhám, ale kvůli samotné existenci utrpení. Byla pak v pořádku, věděla kdo je, a nepřekážela tak svému imunitnímu systému: neonemocněla.
Nevím, kdo jsem… zní nepřímá ale běžná otázka (ostatně většina současníků ani neví, že neví), na kterou takto se tážící člověk nikdy nenajde odpověď… pokud (na svůj mozek či program ega) nepoužije nějaký fígl. Můj jihokorejský zenový mistr začal v 80. letech min. stol. v USA učit duchovnost a zen pomocí dopisů: odpovídal studentům kontrolními otázkami a kóany. Většinu z nich nakonec přivedl ke zjištění, že co se týká odpovědí (jak na kóany, tak na otázky mistra), umějí odpovědět jen slovem nevím… Mistrova geniálně praktická rada tehdy zněla: Tak udržuj to nevím v haře, a pokračuj, třeba 10 000 let: pouze nevím. Zápaďane, klid, pro Číňana je to prostě hodně moc…
Napovím: na hladině mysli studenta zenu by (kromě pocitu že neví) mělo jako mantra být a dlouze zůstávat jen nevím… tedy ani myšlenky, ani ego. A tělo i ego si tak zvyknou, že je to možné… a mysl změní (někdy celoživotně pomalu, jindy okamžikově) perspektivu. Jako když ve tmě rozsvítíte: najednou je vše (i odpovědi na kóany života) jasné, jakoby osvícené… Ego je tu stále, ale jen jako užitečný sluha. Ne uzurpátorský a na vše jinak vnímané žárlivý diktátor.
P. S.: Pro šprty a usilovné studenty, aby zase zjistili, že čtením o koláči se nenají:
http://blog.baraka.cz/2014/05/podezirat-z-dokonalosti/
http://blog.baraka.cz/2009/01/pulvterinova-maja/
http://blog.baraka.cz/2009/01/mysl-je-potvurka/
http://blog.baraka.cz/2009/01/makyo-a-jezis/
http://blog.baraka.cz/2014/10/proc-se-snazit/
http://blog.baraka.cz/2014/03/nic-nekonci-nic-neumira/
http://blog.baraka.cz/2013/04/smysl-zivota/
http://blog.baraka.cz/2012/03/duchovnost-resi-vse/
http://blog.baraka.cz/2011/11/byt-ci-nebyt-pripoutan/
