Vláďu Mertu znám od 80. let minulého století. Nejprve jako jednoho ze spoluúčinkujích v rámci různých folkových festivalů, poté jako kolegu, kterého jsme spolu s (řidičem a kytaristou) Emilem Pospíšilem na tyhle často (ne)povolené akce vozili, a tak jsme mohli celé dlouhé hodiny v autě debatovat o všech možných i nemožných tématech. My jsme hráli českou verzi indické folkové hudby (Emil tehdy byl jediný, kdo tady u nás na sítár trochu uměl zahrát), Merta své vždy trochu obměňované písničky. Pikantní bylo, že Mertovi jako hvězdě tehdy organizátoři dávali jeho šest stovek honoráře předem (co kdyby akci rozehnali esenbáci), a Vláďa se vždy naoko ošíval se slovy: Ale umělec má hrát hladovej… Naznačím, proč jsem byl z jeho tv filmu poněkud zklamaný, přidám několik veselých historek a neodpustím si zmínit i několikero zadostiučinění, která nepřímo potvrdí, že jsem svou identitu našel právě v oné totalitní šedé době.
Se zájmem jsem se na první díl filmu podíval, také proto, že upoutávkám na trojdílný pořad Merty režiséra o šedé zóně nebylo možno se vyhnout – rozhlas, televize i noviny připomínaly Mertovy sedmdesátiny, při té příležitosti moderátoři zvali na koncert a oslavenec v rozhovorech nikdy neopomněl pozvat posluchače k televizním přijímačům právě ke zhlédnutí svého dokumentu hlavně o folkových písničkářích a aktivních organizátorech jejich koncertů v Čechách (ale i na Slovensku). Při vší úctě k autorovi, legendárnímu písničkáři i kytaristovi (a muzikantovi, ovládajícímu mnohé další nástroje) jsem ale byl poněkud zmaten jakousi neurčitou režisérsko-autorskou váhavostí: veselé příhody ze života (tehdy estébáky pronásledovaných) písničkářů vysoce převyšovaly nesouvisle mluvící hlavy a tak trochu nahrazovaly i chybějící shrnující komentář k tématu. Některá Mertova moudra sice byla (písničkářsky) typicky metaforická, ale pro současné a zvláště mladé diváky spíše mimoňovitá. Mimochodem, co takhle sebrat všechny veselé příběhy do nějaké knihy: vypovídala by o tehdejší době jistě lépe a hlouběji než nekonečně dlouho dramaturgicky schvalované a scénáristicky neustále opravované televizní dokumenty.
V oněch 80. letech jsme totiž vždycky po koncertech v Ostravě a okolí přespávali u Holušů (ano, Zlata se mnohem později stala ředitelkou festivalu Colours of Ostrava). Po večeři se do domku v Dolní Lhotě (tramvají z Ostravy Poruby) dostavily dvě tři desítky místních zájemců: dlouho do noci jsme (tak jako cestou v autě) především s Vláďou Mertou diskutovali o všem možném (a pro Mertu i nemožném, tedy duchovním, vegetariánském a třeba indickém). Debaty to byly vášnivě intenzivní a necenzurovaně aktuální, také proto byly tak oblíbené. Zatímco já byl aktivním a nadšeneckým optimistou (a studnicí pozitivních informací z celého světa), Láďa Merta byl pesimisticky oponující. Nikdo z nás ve vášnivých (a ostatními napjatě sledovaných) diskusích ne(z)vítězil, ale o to ani tehdy vůbec nešlo.
Vozil jsem tehdy i Holušům jeden výtisk svých samizdatových, na psacím stroji v patnácti kopiích naťukaných sborníčků překladů a fejetonů (o józe jako o duchovním Cestě, o teorii morfických rezonancí Ruperta Sheldrakea, nebo o tehdy prvních a dodnes převratných neurovědeckých objevech, jak člověku funguje a jak nás klame racionální mozek). Mimochodem, po více jak dvaceti letech mi to při náhodném setkání připomněli někdejší studenti matematické střední všeobecné školy z Příbora, kde jim, než začala pracovat v ostravské redakci Českého rozhlasu, dělala Zlata třídní učitelku: mé sborníčky překladů celé roky mezi studenty opravdu kolovaly… A také po letech jsem se seznámil i s některými dětmi tehdejších posluchačů, kteří dnes vedou stavby škol pro děti v Ladaku a jezdí s rodiči i samy cestovat a meditovat do Indie.
Po týchž dvaceti letech mě Merta vzal svým autem do Frýdku-Místku (on tam na loutnu doprovázel zpěvačku Lewitovou, já vedl dva díly zážitkového pořadu o jiné hudbě a umění naslouchat) – a zažil jsem další tiché zadostiučinění: Vláďa celé hodiny vydržel naslouchat intenzivnímu proudu mých nadšeneckých tirád o tom, jak člověk vnímá hudbu, jak právě tahle jiná (pro zkratku jí říkejme new age) hudba pomáhá k tomu, čemu se odjakživa říkalo a říká vnitřní transformace, o dalších nejnovějších neurovědeckých zjištěních, jak člověk funguje a jak moc je naše vnímání reality iluzorní… a nic nenamítal!
Tehdy jsme hned v Hradci Králové museli pro Mertu koupit lahev nějakého ovocného vína (aby se dostal do té správné uvolněně písničkářské nálady) a vyslechnout komentáře o tom, že on není slepice a zrní nejí. Jeho žena – přece jen jedla zdravěji – mu totiž jednou na cestu přibalila lahev od okurek plnou uvařeného zrní a nahoru přidala několik plátků syrové okurky: jenže jak sklenice trávila celé hodiny za zadním sedadlem a svítilo na ni slunce, okurka asi poněkud alkoholově zkvasila, a tak když Láďa svačinku přece jen ochutnal, překvapeně konstatoval, že je to docela dobrý… Teď na cestě do FM už mezi řečí potvrzoval, že se s rodinou samozřejmě stravuje zdravě, a všechny mé stále a už opět spíše utopicky znějící informace akceptoval bez jakýchkoli námitek (jen s doplňujícími a poučenými otázkami).
V dokumentu Šedá zóna jsem si vychutnal černobílé fotografie někdejších známých (i ze Slovenska), vděčně hltal právě historky, ale stále mi něco chybělo. A autorovo úvodní vysvětlení z internetu, že zatímco vzpomínky na totalitu rudnou, současnost černá, zůstává šedá symbolem nenápadné aktivity, z níž se může vyvinout barvitý obraz snahy naší generace, která stále ještě hledá svou ztracenou identitu… jsem v dokumentu nenašel.
I Merta si asi byl a je vědom něčeho nedořečeného, protože ve všech PR rozhovorech nezapomněl zdůraznit, že se jeho film jmenuje Šedá zóna, ale vždy významně dodal s otazníkem! Ten ale v titulcích a v televizních programech nebyl… Jinými slovy, zatímco nad texty písniček a jejich melodií, nad zpěvem i nahráváním měl Merta vždy naprostou kontrolu, v případu filmu je hodně omezena ve všech jeho etapách: od scénáře, přes dramaturgii, střih, až po datum uvedení či dokonce název. Asi proto Merta, který vystudoval FAMU, natočil i po Sametu jen čtyři dokumentární filmy a jeden dokument o Idě Kelarové. A asi proto chtěl svým tříhodinovým dokumentem varovně upoutat šedivějící současnost svým červeným otazníkem…
Přestože a právě proto, že jsem tu dobu do detailů (až do cely ve věznici) za-žil, podobně jako Merta a jiní jsem také umanutě existoval proti oné šedé a běžné průměrnosti, jak se dalo – na poli soukromých kulturních aktivit, ale i na zdravotnických školách i hudebních konzervatořích rozvířit zatuchle nehybné stojaté vody třeba lekcí mručení či hry na didžeridu. Proto jsem v 70. letech hrával alternativní rock a později jinou akustickou hudbu a v 80. letech pak aktivně vychutnával existenci porubských folkových a jiných festivalů, které byly vším jiným než šedou zónou. Proto jsem se učil a naučil nejen tiše nesouhlasit, ale také klást otázky i námitky, a pak se rovnou učit a naučit hledat a nalézat možnosti a alternativy. Ale jedno ani teď nebylo v dokumentu řečeno nahlas: ti, kteří byli aktivní tehdy, jsou aktivní doposud.
Mertu ani ostatní tvůrce poněkud nedotažených pokusů o dokumentaci a připomínku tehdejších časů neobviňuji: něco vím i o tehdejší, ale i současné šedé zóně vydavatelských a redakčních cenzorů, televizních dramaturgů a také mnohaletých schvalovacích průtahů (o čemž svědčí i datum v závěrečných titulcích, kdy byl dokument konečně vyroben – 2014). Nebo jinak, ona šedá zóna konjukturalistů, mlčící a pasivní většina národa (byrokratů a lidiček s malou, ale o to vehementněji udržovanou mocí) i dnes už opět udržuje ovčanský lid v tu umněji, tu humpoláčtěji organizovaných ohradách.
Režisérsky (rozuměj: vizuálně, kameramansky) atraktivní rozhovory točené v nějakém skladu socialistických hesel, praporů, bust i vyznamenání, jakož i záběry z některých koncertů (za všechny improvizovaný duet Nohavici s Mertou) by snad navodily téma tehdejší šedé zóny (ve všeobecně chápaném smyslu slova) mnohem přesvědčivěji, kdyby byly uvedeny třeba nějakým shrnujícím upozorněním (pro současné mladé): všude vládli komunističtí cenzoři a kulturní vládci nevkusu, a přece fungovala nikoliv šedá, ale hezky barevná místa, kde se svobodně hrálo, zpívalo a pořádalo.
Je mi líto další promarněné příležitosti: tak jako celkem nedávný mnohadílný seriál o undergroundu (který byl spíše samožernou mramorizací), i tento jistě velmi pracně a zase spíše navzdory současné šedé zóně vybojovaný pokus vyjádřit dané téma přesněji a náročněji se poněkud minul cílem. Mnohonásobná škoda, protože už bylo lépe.
Mertovu celoživotní zaujatost dokonalostí (v písničkách, kvalitě hry na nástroj, jízdě na kole po Praze z ekologických důvodů atd.) charakterizuje i další příhoda z cest: vždycky jsem dělal svačiny do auta jak pro Emila, tak pro Vláďu. Po hodině jsem chleby se sýrem vytáhl a všichni jsme se posilnili. Jednou jsem se ale s Emilem domluvil a svačiny nevzal. Po hodině se jezdec vzadu začal ošívat, po další hodině se přímo zeptal, jak to, že jsme ještě nesvačili. Když jsem řekl, že jsem svačiny neudělal, mlčel, a když se po další hodině ukázalo, že si nedělám srandu, vzdychl, prohlásil, tak to musím vybalit svou, a vytáhl a rozbalil svůj chleba se salámem.
Šedá zóna (ve smyslu pasivně mlčící většiny) existuje v každé společnosti. Protože jsem trochu poznal (vždy jsem se snažil tam pobývat nejméně měsíc či dva a splynout) situaci v Holandsku, Japonsku, v Anglii, v San Francisku a v New Yorku a staral jsem se v Praze průběžně o desítku indických klasických hudebníků a několik tibetských lamů, vím, že většinově šedá předposraženost je bohužel zvláště u nás odedávna běžná a skoro typická (byli jsme a naše děti stále jsou už ve škole do ní a k ní přímo vychováváni). Jinými slovy, za posledních šedesát let nemáme (až na výjimky, které se proslavily navzdory panující šedospolečenské atmosféře) světové hudebníky, výtvarníky či myslitele – vládne průměrnost, z níž se vymanit je přece tak neziskově a dlouhodobě namáhavé! A tak i Mertův dokument je podle mého názoru spíše o písničkářích a těch několika výjimečně statečných než o šedé zóně, jak ji my starší chápeme a jistě i mladí chápou.
Ne že by neexistovaly příklady povedenějších pokusů vypovědět dalším generacím, o čem to tehdy bylo: například knihovna Libri prohibiti vypovídá o možnosti být i v nejkrutějších časech individuálně a umanutě tvořivý jak svými sbírkami samizdatů, tak občasnými výstavami a akcemi podstatně víc. Podobně vypovídaly o možnosti uchovat si niternou svobodu mnohem více i televizní seriály Alternativní kultura (1997) nebo Bigbít (1998). Je ale jasné, že jistě ne šedozónově průměrný, ale všestranně a celoživotně aktivní Merta se o tento dokument prostě nemohl nepokusit… A sám jsem našel svou identitu v roce 1981 v zenovém centru ve Varšavě (více viz kniha Český sen).
Jistě, tak jako za totality, dnes už zase musí být náročný televizní divák nebo čtenář tisku vděčný za každý vytrucovaný film nebo článek. Chápu Mertovu posedlost dokázat, že jeho (i moje) generace nebyla nečinně šedá, chápu jeho PR dovednost, s jakou zorganizoval koncert a řadu dalších marketingově dokonale podpořených akcí, rád se podívám na druhou část Šedé zóny o divadelnících (kterou jsem si také osobně vychutnal), ale neodolal jsem nezareagovat na smeč. A v tomto ohledu mohu jen doufat, že po generaci Merty, Hutky, Dědečka a jiných vystoupí proti většinové šedi i ta další barevnější. Proti běžné a věčně přítomné (i současné) šedé zóně nemají šanci (tak jako jsme ji neměli my, i když jen zdánlivě), ale bez nich bychom byli ještě šedivější.
P. S.: http://www.vladimirmerta.cz/publicistika.php?rec=48
