Jako pamětník si mohu dovolit říkat, že lépe už bylo. A jako první polovinu života hledající (v pohraničí vychovaný, školami otrkaný, četbou popletený a životem ponaučený Pražák z Moravy), a druhou půlku si víceméně užívající český zenový buddhista mám na většinu životních problémů nejen názor, ale dokonce i řešení. Ostatně o tom všem alternativně (většinou vždy hned dvakrát za sebou: poprvé a naposledy) přednáším a umanutě píši celé poslední dekády. Jako každému, i mně pomůže, když si druhý den poté, co se cítím slabě a mdle, přečtu, že včera byl rekordně nízký tlak vzduchu. Právě proto, jako jakési volné pokračování fejetonů na téma překotné emancipace žen či úpadku současné společnosti, či o infekci bipolární poruchy osobnosti, dlouze ocituji a náznakově okomentuji další psychologicky výstižný popis matrixu, ve kterém všichni žijeme, aniž nám dochází, že Nikdy jsme nebyli tak svobodní, nikdy jsme nebyli tak bezmocní (Z. Bauman). Naznačuje to, jak hluboko jsme už klesli, ale zároveň (i v desítkách nejen mých blogů) cesty ven…
Nemůžeme z pasti, dokud si neuvědomíme a hlavně nepřiznáme, že v ní jsme, tvrdívám totiž celé dekády. A zároveň naznačuji počátek hledání a nalézání řešení: rozhodující je vždy na začátku úmysl. Když se pozitivně rozhodneme hledat a nalézt relevantní informace, najdeme je (i když je to stále těžší: i google sám nám, ostatně jako politici, dnes pravdy a informace cedí a předžvýkává). Belgičan Paul Verhaeghe (profesor klinické psychologie) publikoval v roce 2012 článek o neoliberalismu a odříkání a sebeovládání jako léku na psychosociální krizi. Literární čtrnáctideník otiskl (A2 5/16) zkrácený český překlad a uvedl jej citátem: Neoliberalismus je z hlediska duševního zdraví nebezpečná ideologie a jeho fungování velmi připomíná průběh maniodepresivní psychózy. Volně převedeno do současné češtiny: zatímco klasický liberalismus usiloval o maximální svobodu, jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou, neoliberalismus je dnes pastí pro všechny: politici jsou materiálem pro komiky, o náboženství se vyplatí pomlčet a každý je dnes umělec… V současnosti žijeme v neoliberální společnosti, v níž všechno a každý byl redukován na zboží. A belgický psycholog nemilosrdně pokračuje: Neoliberalismus je nesmírně nebezpečný i z hlediska psychologie. Vyvolává v lidech to nejhorší a zároveň potlačuje to nejlepší. Solidarita se stává drahocenným luxusem a musí ustupovat dočasným koalicím, v nichž je hlavním cílem dostat z toho co nejvíc na úkor ostatních.
Zjednodušeně napsáno, staré psy novým kouskům nenaučíš, všichni jsme oběti obětí, a tak jako jsou velké knihovny plné encyklopedií či sbírky elpíček či cédéček (nebo zamilované romány) dnešním puberťákům k ničemu, ani liberální ideál osobní svobody (v době partokracie, snadno zmanipulovatelných kampaní a voleb, a globální ekonomiky či bankovnictví vydělávajícího na dluzích a nesplácených hypotékách) už dávno nefunguje. Právě v efektivitě, s jakou jsme dnes manipulováni reklamou a konzumem, spočívá ono naznačované nesmírné nebezpečí. Proto jsem psal o hraničních poruchách osobnosti (rozuměj: o maniodepresivních psychózách), proto tak často píši o matrixech (původně o iluzi našeho vnímání, tedy o indickém konceptu bohyně klamu Máji). Čím déle totiž postižený člověk pobývá ve své iluzi (iluze), tím snadněji jí totálně podléhá dnes. Mozek nás holt klame: blázen, který býval v blázinci, protože si myslel, že je Napoleon, a jehož mozek jen opravdově prožíval svou roli, býval jednoduše rozpoznatelný, co ale s podobnými iluzemi – např. o svobodné ruce trhu nebo o makroekonomických objektivitách, kdy matrixům, také pro moc koupených médií, věří, protože je žije, většina populace?
Právě protože degenerace morálky, slova, práva atd. prostoupila celou společnost, ale především rodinu (základ tzv. státu), a ty, které především vytvářejí rodinnou (sexuální, vztahovou) atmosféru v rodině, tedy (dnes tzv. emancipované a špatně porozené a rodící) ženy, snažím se vždy na začátcích rostoucího negativního vlivu toho kterého společenského trendu (jenž se ovšem vyskytuje nejprve v rámci individuálních potíží) na to či ono upozorňovat. Samozřejmě marně, a pokud ne, tak na jakoukoli pozitivní odezvu (zpětnou vazbu) musím(e) počkat hezkých pár let, přičemž důsledky vědeckých omylů se táhnou daleko do budoucnosti. Lékař Semmelweis v polovině 19. století čekal marně třicet let na satisfakci a nedočkal se jí – tzv. odborná veřejnost, tedy tehdejší lékaři, mu nevěřili, když navrhoval, aby si lékaři, kteří odcházeli z pitevny na porodní sál, umývali (dezinfikovali) ruce… tehdy asi 30 procent rodiček umíralo na tzv. horečku omladnic… a čeští porodníci se dodnes při až totalitním prosazování své pravdy (iluze o ní) neštítí odvolávat se na pokrok medicíny pomocí srovnávání s dobami, kdy přece tolik rodiček umíralo.
Proto je tak důležité, aby společnost neokřikovala ty, kteří namítají, že pravda je poněkud jiná, než jak ji prezentuje právě panující moc (proto také měli středověcí panovníci na svých dvorech šašky, kteří mohli mít jiný názor). Proto je společensky léčivé mít namítače a umanuté alternativce (schopné tak jako dítě v Andersenově pohádce nejen vidět, ale i namítnout, že císař je nahý). Ve smyslu výše uvedeného je zdravé a léčivé (tak jako při polykání hořkého léku) si přečíst o dnešku, že neoliberalismus je z ekonomického hlediska selháním, na sociální úrovni je katastrofou, na psychologické úrovni je naprosto nebezpečný. Zvláště když si člověk uvědomí, že s ním i současní páni (i celý systém) zacházejí jako s dítětem. Je užitečné si připomenout, že když s někým zacházíte jako s dítětem, existuje dost velká šance, že se tato osoba začne chovat jako dítě. Protože, a to vidíme kolem sebe stále častěji ve všech věkových skupinách, nevyhnutelným osudem je narůstající skupina lidí pociťujících že selhali, a to dokonce už jako děti: lúzr, to je dnes nejobvyklejší nadávka na základní škole… někteří z lúzrů se bouří, ale z většiny se stávají úzkostné, autistické a depresemi trpící osoby, které obvykle hledají útěchu v hyperspotřebě… A je dobré si také připomenout, že šikana je typickým symptomem impotence, při níž jsou frustrace přenášeny na slabší členy. Hluboko uvnitř najdeme strach, od úzkosti ze selhání, až po sociální strach z příliš děsivých druhých (viz i fenomén dneška, migrace).
Ve smyslu citátu v perexu profesor Verhaeghe i za nás všechny konstatuje: Můžeme dnes kašlat na náboženství (ovšem pozor s islámem a židovstvím), sexuálně se od nás čeká, že zkusíme všechno, co bylo dříve zakázané, a můžeme se stát stoupencem jakéhokoliv politického hnutí. Proč? Protože na ničem nezáleží – kromě ekonomiky, hlupáčci! Důsledky? Dospělí podléhají dětinským záchvatům vzteku, žárlí kvůli nicotnostem, a hýčkají si směšné pocity nadutosti a mstivosti (že, poslední pánové prezidenti, co nikdy nepřiznáte chybu). A za další, pokusy o řešení jsou vždy pozdě a mimo mísu: Úsporná opatření jdou nezbytná, na Západě si žijeme vysoko nad poměry, ale z úsporných opatření musí mít prospěch společenství, nikoliv ekonomika (nebo banky).
Souzním i s náznakem řešení belgického psychologa: péče o sebe (ve smyslu buddhistickém a duchovním, nikoliv egoistickém) nevyhnutelně vede k umírněnosti a k odvaze vysvobodit se z otročení vlastnímu tělu (viz české tantričky) nebo druhému… Na této úrovni znamená odříkání usilovat o dobrý život. Taková péče o sebe vede k informovanému občanství a je provázána s péčí o ostatní. To zase zajistí pocit smysluplnosti… Jenže, degenerace všeho převládá: Jistě, sobectví, soutěživost, agresivita, to všechno jsou lidské (a bohužel dnes i běžně ženské) vlastnosti, ale altruismus, vůle spolupracovat, solidarita a banalita dobra jsou lidské vlastnosti úplně stejnou měrou. Je to naše prostředí, co určuje, jaké znaky převládnou (a proto stále zdůrazňuji důležitost přirozených porodů, chválící výchovy, laskavé komunikace s respektem a metod a cest k tomu vedoucích a situace, ve kterých vyrůstáme, budujících), a jsme to my, kdo rozhoduje, jak bude naše prostředí vypadat… Pokud chceme, aby politika sloužila veřejnému zájmu, pak musíme prosazovat veřejný zájem i namísto svých osobních preferencí. A to vyžaduje přísné odříkání… dochází k téměř buddhistickému závěru, tisíciletími vyzkoušenému a platnému a potřebnému jak pro společnost, tak zvláště pro rozmazlené princezny a emancipované seminářové bohyně (tak posedlé svým právem na štěstí), i klinický psycholog.
Podotýkám (pro zkušené čtenáře zbytečně): vím, že tohle nepíši pro poruchou osobnosti a hyperkonzumací všeho již postižené (ty a ti to ani nerozečtou), ale spíše pro stále ještě sebereflexe, a tedy zmíněného a doporučeného odříkání na Cestě k poznání, schopné… aby namítali, nenechali se zmatrixovatět, rodily a vychovávali příští buddhy, a aby pomohli i jiným nalézat individuální cesty ven z pastí psychosociálních krizí… Stručných návodů na (použití člověka) v blozích naleznete přehršle, viz i různá desatera, např. http://blog.baraka.cz/2014/07/neuroplasticke-desatero-pro-zacatecniky/.
