5. srpna 1986 (to odpoledne jsem chtěl na Letné zahrát na gong, viz letáček níže) zazvonil zvonek u dveří a já byl požádán dvěma mladíky v kožených bundách, abych šel s nimi, že si něco potřebují ověřit, že mne pak hned zavezou zpátky. Po celodenním výslechu na Bartolomějské jsem přespal v „cépézetce“ (cele předběžného zadržení) a druhý den odpoledne prokurátorka Fuchsová (amatérská tanečnice a sborová zpěvačka) podepsala příkaz k převzetí do vazby. Domů jsem se vrátil za dva měsíce. S obhájcem jsem se mohl setkat po šesti týdnech. Tehdy mi taky dali první poštu. Vyšetřovatelé mi vyhrožovali dvacetiletým vězením.
Při domovní prohlídce zabavili stovky kopií dopisů, všechny samizdaty, rukopisy, ale i psací stroj, gramofon se zesilovačem a stovky kazet. Byl jsem obviněn z „poškozování zájmů republiky v cizině“. V anglicky psaném japonském měsíčníku otiskli v roce 1984 můj dopis, ve kterém jsem psal, že „rocková hudba není v ČSR povolována“ (is not allowed). Účelově špatný překlad soudního tlumočníka ale zněl „rocková hudba je v ČSR zakázána“, a to přece není pravda, protože Olympic přece hrát může, takže jsem „šířil nepravdivé údaje a tím poškodil zájmy republiky v cizině“. Měl jsem být exemplárně potrestán jako vůdce protistátní skupiny. Měsíc poté byli vzati do vazby členové Jazzové sekce.
Chvílemi to bylo, zvláště po výsleších, dosti kruté. Bachaři si zpestřovali život raziemi do cel, nebo třeba tím, že mne k výslechům vedli schválně oklikami, tak, aby na mne na několika místech mohl jakoby náhodou z poza rohu vybafnout veliký služební pes. Ale nebylo zbytí a přizpůsobil jsem se. Když jsem zjistil, že mladí na cele po večerce dlouho do noci kecají, začal jsem je učit „snít“: zapamatovat si sny a programově s nimi pracovat. Vysvětloval jsem, že ve spánku (a ve snu) je člověk svobodný. Nechápali, a tak jsem zavedl „večerní univerzitu“: dělal jsem přednášky o Japonsku, buddhismu, meditaci, józe, hnutí „new age“, pravohemisférovém myšlení. Zavedli jsme „terapii smíchu“: vyprávěli jsme si vtipy. Bachaři nechápali, ale nemohli nic dělat. Na stěnách cely visel sáhodlouhý seznam toho, co bylo zakázáno. Nikoho ale nenapadlo, že by se vězňové mohli celé večery smát a tak smích zakázán nebyl. Výslechy byly stále delší, major Peřt se mnou probíral překlady mých dopisů a článků, a já ho odnaučoval kouřit, rozčilovat se a pravidelně jsem ho informoval o svých pokrocích, co se týče fyzické kondice a ohebnosti. Za dva měsíce na mě stále neměli nic než ten původní „překlad“ dopisu otištěného v Kyoto Journalu.
Jídlo bylo hnusné. Hlad byl ale nejlepším kuchařem. V druhém měsíci přišli na celu brzy po sobě chirurg z Bulovky a výrobní náměstek nějakého stavebního podniku. Oba dva byli zvyklí chodit v obleku a kravatě: tady byli ve vytahaných hnědých teplákových soupravách. Nejvíc jim ale vadilo, že když šli na mísu, zapáchali (po takovém jídle nebylo divu). Nemohli pochopit, že ač konzumuji stejné blafy, nesmrdělo mi to jako jim. To je jednoduché, vysvětloval jsem. Protože cvičím a jsem uvnitř v harmonii, tělo si to vše přebere a co má strávit stráví. V každé učebnici jógy se přece dočtete, že „stolice jogína má být hnědá, tuhá, vláčná a nepáchnoucí.“ Zvláště chirurg protestoval: „Já znám každou kostičku v těle, každý sval, přece mi nebudeš tvrdit, že tím, že zkřížíš nohy, ovlivňuješ stolici!“ Zatímco mladí okukovali a sem tam se také pokoušeli zkřížit nohy nebo cvičit se mnou, tihle dva odolávali. Jednou jsme v pátek dostali k večeři tvrdý kousek chleba a něco jako „ďábelskou směs“ – tučnou přepepřenou konzervu pomletých kližek. Bylo jasné, že po tomhle se všichni, jak poznamenal chirurg, „posereme do vejšky“. „Víš, co“, řekl na mou adresu, „jestli ani po tomhle ráno nebudeš smrdět, začneme tady s kolegou cvičit jógu.“ A začali.
Chyběla mi hudba. Chyběly mi příjemné zvuky, protože ve dne se chodby otřásaly řevem bachařů, zvukem letadel z blízkého letiště, a v noci chrápáním vězňů a štěkotem rozdrážděných psů. Zkoušel jsem si polohlasem zpívat, to ale rušilo kolegy. A tak jsem si začal tiše, neslyšně mručet a velmi tiše pobrukovat lidovky, Beatles a hlavně písničky Simona a Garfunkela. Když mne propustili, odjel jsem autobusem z Ruzyně na Vinohrady a v jakémsi transu šel Francouzskou ulicí domů s hlavou plnou „Sound of silence“, zvuků ticha. Doma jsem okamžitě vytáhl desku a Zvuky ticha si pustil. Věděl jsem, že to bude nářez. Věděl jsem, že musím velice opatrně. Stačily tři čtyři vteřiny a já explodoval zevnitř. Nevím, jestli kdy kdo byl tak hluboce, v slzách štěstí, vděčen svým vyšetřovatelům. Celou svou hudební kariéru jsem hledal bránu, kterou bych vešel do království souznění. Vždy jsem rád improvizoval, vždy jsem jako ohař na stopě sledoval magickou schopnost zvuků a hudby sjednocovat tělo a mysl s realitou a přítomností. Jako dospívající jsem jednou náhodou poslouchal Lisztovo Preludium a zažil něco nádherně nadpozemského. Věděl jsem, že hudba je „mocná čarodějka“, ale od té doby se mi už nikdy nepodařilo dosáhnout oné puberťácké intenzity hudebního prožitku. Ted a tady, také díky čacké péči StB a vězení, jsem tedy absolvoval vysokou školu Umění naslouchat.
O rok později zahájil tajemník ÚV KSČ Havlín nějaké slavnosti úderem do gongu. A já u odvolacího soudu po vynesení rozsudku požádal o poslední slovo, rychle vytáhl z pod lavice gong a se slovy Byl jsem odsouzen za to, že jsem si ani neťukl, tak… a udeřil jsem vší silou do hřmotného nástroje.
Vzpomněl jsem si na obrázky Kannon, japonské verze bodhisattvy soucitu, která se maluje se stříbrným vláknem vedoucím nějak do oblak. Vědomí a duše poletovaly volně a svobodně někde mezi prostorem a časem, spojeny s tou hmotnou schránkou někde dole v Praze na Vinohradech jen tenkou stříbrnou nitkou. Věděl jsem, že stačí chtít (tak jako ve snu stačilo jen chtěním změnit atmosféru a tím nepřímo ovlivnit děj) a uletím docela. Došlo mi, že zážitek při seššinu ve Varšavě (a cibule) a popisy z Bardo Tedol a knih Moodyho a „NDE“ (zkušenost blízké smrti) z dob na škole v Karlových Varech a neuvěřitelně stručná tvrzení mistrů o tom, že „Ty jsi To“, že to všechno je pravda. V jednom záblesku jsem si tedy vernisážově vyzkoušel a znovu ověřil, právě tak jako tehdy ve Varšavě, sem tam něco z tvrzení guruů o „siddhis“, kouzelných schopnostech pobývat mimo tělo a prostor a čas, a sestoupil dolů, zpátky do těla bubeníka, který se otřepal a pomalu v tranzu dokonalého vychutnávání každého pohybu, majestátně začal balit své bubny.
V rámci vyprávění o buddhismu, zenu a duši jsem jednou zakončil večerní univerzitu v ruzyňské cele č. 437 otázkou: Víte, jaký je rozdíl mezi buddhistickým nebem a peklem? Po chvíli ticha jsem pokračoval: Žádný. Nebe i peklo jsou stejné veliké sály plné velikých v průměru dvoumetrových kulatých stolů, které se prohýbají pod tíhou vybraných jídel. Jenže jsou k tomu patřičně velké, dvoumetrové příbory. V pekle se každý marně snaží něco nabrat. V nebi se lidé krmí přes stůl navzájem.
