Ztraceni

18.4.2016

 

Repríza před lety velmi populárního mysteriózního stejnojmenného seriálu mne zaujala jak autentičností iluzorních životů jeho hrdinů, tak poselstvím, které pomalu probublává z každého dalšího dílu. Nezřetelná a pro mnohé nikdy nezjistitelná hranice mezi světem tzv. reálným (přičemž stále více lidí už tuší, že vnímají ne svět, ale iluzi světa), a fiktivním (virtuálním, chcete-li, ale lepší je používat termínů dávných Indů a šamanů, a dnes kvantových fyziků, protože kvantový prostoročas je přesnější) je v případě seriálu téměř návodná: zrcadlo marnosti lpění na tzv. kritickém, racionálním, objektivním, vědecky dokazatelném myšlení (rozumu), zvláště často probleskující ve světě různých umění, rozesílá do našeho normálního (běžného, převládajícího) světa třpytivá prasátka návodů k použití. Přitom každý dobře udělaný podobný seriál, ale i Magrittův obraz dýmky, Dalího tekuté hodinky či tekutý svět současných filosofů, to všechno jsou další a další kamínky či chybějící slova, abychom rozluštili tajenku. Jenže my odmítáme uvěřit poslům špatných zpráv, tak jako obézní nevěří dietoložkám, bulimičky psychiatrům, kuřačky a alkoholičky negativním příkladům kouřících a pijících rodičů, lékařů a prezidentů. Bavíme se přece a užíváme si, tak co?

Je později, než si myslíš… nápis v kostele v Kohoutově

Důvody a příčiny stávajícího neutěšeného stavu věcí lidských (a globálních) vnímám a kritizujícím i kritizovaným předem odpouštím: všichni jsme (až na vzácné výjimky všech časů, náhodou či disciplínou osvícené jedince) ztracení v iluzích svých mozkových programů myslí, které myslí a vnímají a jednají jaksi za nás. K smíchu je pinožení těch, kteří nám chtějí pomoci a jednou za pár životů zapalují pochodně revolucí či alespoň změn paradigmatů – pokud to nejsou věrozvěsti skutečných revolucí v myslích těch, kterých se to týká. K smíchu jsou, při vší úctě k jejich snahám a často i odvaze, v přímých přenosech zvednuté pěsti – naprostá většina z oněch dolních deseti milionů vymírajících Čechů je už dávno ztracena: v moři od dětství a školní docházky implantovaných iluzí o tom, co je skutečný život. I ženy, které by svým hlubinným ženstvím mohly a měly spasit svět, jsou dnes většinově ztraceny ve svém afektovaných pózách. A kdo už celé roky zdravě jí a medituje, a tvrdí, že on ztracen není, protože jí a žije bio, jen přeskočil z jedné iluze do té větší, propracovanější.

Ne že by kolem neexistovala (jako v seriálu) různá upozornění a napovídající indicie: ocituji a doplním svým duchovnějším komentářem: Před lety bylo zařvat něco v přímém přenosu jediná možnost, jak nahackovat cenzuru. Dnes, ať o těch či oněch říkáme, co chceme, a i kdybychom použili stovky alternativních kanálů (i když jsou specializovaná knihkupectví přeplněna tisíci tituly jak žít zdravě či dokonce šamansky duchovně), oni si neřeknou, díky, pane pěvče, novináři (celoživotní meditátore, jógíne, duchovní učiteli, moudrý starče), to jsem nevěděl (že jsem celý život byl ztracený ve svých a kolektivních iluzích), ale teď to konečně vím a zamyslím se nad svou podporou prezidenta, protože si vašeho názoru vážím. Neváží. (Nezačnou méně jíst, pomáhat druhým, respektovat názory jiných a zamýšlet se nad vlastními programy iluzí). Zkusme se zamyslet nad tím, kdo z nich bude mít největší radost, komu nejvíc pomůže, když propast mezi inteligencí a jeho dolními miliony bude co největší. Škoda, že mu (rozuměj: svému egu, a pak matrixu, makyu, tedy cenzorovi tzv. rozumu) děláme radost. Škoda že ho posloucháme (jenže moc médií je tak nesnesitelně zábavně efektivní). Škoda že mu místo války s jeho davem (místo bojů za mír a s větrnými mlýny emocí a chyb těch druhých) se mu ho nepokusíme ukrást (jeho nadvládu, tedy natrhnou egu tu iluzorní seriálovou iluzi, probudit se: slovo buddha znamená probuzený). To by byla porážka, ze které by se nevzpamatoval, napsal ve svém zamyšlení Tomáš Baldýnský (LN 13. 4. 16): rozuměj: to by bylo skutečné natržení naší verze reality (iluzí), to by byl počátek změn (ale ještě není tak zle, a by mohlo začít  být lépe).

Doba se zrychluje, informací, lákadel, zábavy a seriálů či sportovních přenosů a drog je stále víc, všichni jsme stále více poškození (porodem, očkováním, antikoncepcí, strachem z infekce či bakterií), a tedy až po uši ztraceni ve svých tak přesvědčivě realistických iluzích. Současný svět je bezprecedentně velký a propracovaně matoucí. Špendlíčkem v těch horách informací kopat a pracně hledat perličky na dně je dnes spíše nudné, protože nezábavné… i když sem tam někdo zapálený se najde: pak ale nastane ta nudná část opakovaného trpělivého čistění mysli a těla, takže většina z nich znovu spadne do pastí slov, peněz, slávy, moci, reklam na to či ono, včetně nadstandardu císařského řezu… nebo alespoň lenosti (pálí nás tu navíc všechny, ale zvláště ženy, dobrá bydla), nebo mámivých řečí falešných proroků (guruů, okorálkovaných mladých Indů, kouček sexu a instantního štěstí, ale i politiků a bankéřů). Změnit se je tak pracné a dlouhotrvající! A mozek natrénoval a umí nevnímat, co se mu nelíbí – tak jako v té pravé vědě: co nevidí, to neexistuje.

V článku Koně k nezkrocení (rozuměj: ego k nezkrocení) jiný novinář intuitivně moudře uvažuje: Posilování médii (rozuměj, i ego je posilováno společností negací a zábavy a dalšími iluzemi) se budeme moci vztekat, jak chceme, globální řád pozdního kapitalismu (diktátu tzv. rozumu, tedy v důsledcích i sociálního, právního i stranického statusu quo) tu s námi zůstane. Nemá totiž alternativu – žádnou (domnívá se v negacích a kritickém myšlení vycepovaný novinář, jenže alternativní byli již Buddha, Ježíš, byla celá řada zenových mistrů, ale i Gándhí či Matka Tereza). Všechny ve 20. století hanebně selhaly, zanechaly za sebou miliony mrtvých. Éra revolucí je pryč (už jsem ale mnohokrát naznačil, že nejde o revoluce hromadné, protože vše příliš veliké je snadno davově zneužitelné a nemáme na to evolučně buňky, ale o revoluci softwaru ve vlastní hlavě) – nad všemi radikálně emancipačními projekty se vznáší krutá (rozuměj: provokativní) Žižekova otázka: nejsou všechny radikální projekty pouze dalším potenciálním totalitarismem (ano, všechny výmysly ega, jakkoliv ve jménu pravdy, svobody, inteligence, jsou, tak jako rozum bez soucitu, zdraví a člověku škodlivé (Přemysl Houba, LN 13. 4. 16).

Návodů na použití správným směrem (k probuzení) vedoucích metod je dnes dostatek, jen je třeba se vědomě, s úmyslem, rozhodnout: dnes je holt pracnější neutopit se ve všech knihách a článcích o prstech, ukazujících na Měsíc poznání, začít něco praktického dělat a dokonce vydržet (je namáhavé už jen přiznat si, že nám myšlení zamrzlo). Tak jako hrdinové mnohaletého a stále reprízovaného seriálu (začal se natáčet v roce 2004), i my jsme ve svých životech (a iluzích) ztraceni. Jenže už bychom při své vzdělání a historických zkušenostech měli vědět, že recept na štěstí a zdraví (a smysl života a vůbec) není na konci žádné sebemoudřejší knihy (ani v žádné droze či pilulce).

Krev, pot a slzy, jako nezbytné investice na Cestě (samozřejmě kromě pozitivního myšlení a úmyslu, umanutosti a vytrvalosti) přitom (jakkoliv to znělo jako jen dřina a utrpení) pozitivně nabízel už Churchill před sedmdesáti lety. Naznačuji, že se ztracená alternativní budoucnost musí opět porodit, a záleží jen na nás, jestli to (jako u porodu) bude dřina a utrpení, nebo radost a oslava zázraku nového života. Tedy, že začít můžeme kdekoliv a kdykoliv, třeba u porodů… nebo u přiznání, že jsme se kousek po kousku ztráceli pokaždé, když jsme zalhali, někoho či sami sebe podvedli, něco ukradli, tedy že bez očistné askeze v několika generacích, bez praktické duchovnosti, to lepší nebude. Mým celoživotním a studentům neustále opakovaným  mottem je Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje. Ke genialitě nakročené lidstvo ale posledních pár tisíc let stále a nepoučitelně opakuje stejné chyby. A ani takové cloumáky, jakým byl Buddha, Ježíš, Gándhí, anebo nedávno film Matrix, nebo seriál Ztracení, nám (mu) realitu nenatrhli a nenatrhnou… Trénujeme celou tu dobu Proč? a boj za mír a nenávist a závist,  místo pozitivního Jak… proto je náprava věcí lidských stále náročnější…

Jde také o postupnou degeneraci umění vědět, kdy skončit. Scénáristé seriálu toho měli po třech sériích nechat (pak už to byla nastavovaná kaše) – protože byli pár let v kanceláři odstaveni od skutečného života právě tak jako většina současných politiků (bankéřů, filosofů, generálů apod.). A zadání a peníze a rozpočet  – vše bylo příliš velké. Doufat, že to mladí za nás vyřeší je také naivní: dnešní mladí odvázaní baviči, celé roky žijící ve fiktivním světě počítačových her a možností, dobrovolně, naivně a často nepoučitelně padají do téže ponorné řeky odtrženosti od svého lidského poslání - útěkem před rostoucím počtem krizí i řešení (zavírají se oči a přednost dostávají snadné zábavné zkratky) se krize nevyřeší. Už teď jsou asi (ostatně jako celá euroamerická) civilizace, ztraceni…

A tak znovu připomínám, že člověk odolný vůči vzájemně propleteným budoucím krizím, schopný nalézat smysluplná a efektivní řešení, je a bude jen ten, kdo bude poctivě pravdivě zdravě jíst a žít, umí meditovat, je-li třeba i zpívat mantry, hrát na didžeridu nebo zpívat alikvoty, a navíc byl dobře porozen a vychován. Budouc(t)nost je v duchovnosti… viz také mé shrnutí možností tady u nás v Čechii.

 

 

 

P. S.: Pro pokročilé:

http://blog.baraka.cz/2010/06/rozmanite-o-jednote/

http://blog.baraka.cz/2009/01/osviceni/

http://blog.baraka.cz/2009/01/makyo-a-jezis/

http://blog.baraka.cz/2013/02/neskocit-na-lep/

http://blog.baraka.cz/2015/10/mozek-umi-zazraky/

http://blog.baraka.cz/2015/05/jsme-co-jime-a-myslime/

http://blog.baraka.cz/2015/03/zamrzle-mysleni/

http://blog.baraka.cz/2014/11/sebeklam-a-nepochopeni/

http://blog.baraka.cz/2014/05/pozitivni-iluze/

http://blog.baraka.cz/2011/07/lahoda/

http://blog.baraka.cz/2009/01/rozhodujici-je-umysl/

http://blog.baraka.cz/2009/01/nepoucitelni/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hluboky-pocit-strachu-2/

http://blog.baraka.cz/2009/01/ceske-konferenci/

http://blog.baraka.cz/2013/10/jak-porodit-buddhu-2/

http://blog.baraka.cz/2012/06/porodit-buddhu/