Nejsem milovník konspiračních teorií jinde než v dobrých povídkách na sci-fi téma. Přesto se ale (i na základě vlastních zkušeností, např. co se týká vydávání knih, nebo situace v českém porodnictví, školství a v oblasti duchovnosti) přes svůj vrozený entusiasmus a natrénované pozitivní myšlení nemohu ubránit téměř konspirativně vypadajícímu dojmu, že lépe už bylo, a asi nebude, také protože se nedočkám(e) kýžených změn ve společnosti. Floskule žabáci na pramenech (připomínám odvěkou zkušenost počínající Mojžíšem: zadání společností se ne(z)mění, to dřív musí obránci starých paradigmat, bránící nutným a pozitivním změnám, vymřít) všechno nevysvětluje, pravděpodobnější je spíše rčení o kaprech, kteří si přece nevypustí rybník. Naznačím, že a co se stále neděje, odbočím i na všeobecnější témata zdraví a mužské motivace… a v příštím blogu to, oč se tu jedná, dokončím.
Proč se celá staletí, revoluce nerevoluce, válkám či kulturním epochám navzdory, stále motáme v bludném a čím dál neřešitelnějším kruhu? Kromě nepřirozených porodů a přirozené nechuti líného mozku změnit se (vyžaduje to námahu a víc energie) jsou důvody nabíledni: porodníci, betonáři, klimatologové, politici u moci a ti co se živí naftou a uhlím, ale i ti co vydělávají na zdraví společnosti nebo na imigrantech, žurnalisté vydělávající na špatných zprávách, ale i byrokratická lobby nepřátel homeopatie, akupunktury, meditace a duchovnosti vůbec, se totiž ve stávajícím systému snadno a dobře (u)živí. Proto se také neustále množí případy, kdy to či ono ministerstvo, ten či onen erár odmítá (o motivech raději ani nespekulujme) vydat i jen informace o své činnosti.
Zpráva z tisku: Počet porodů, císařských řezů, zranění rodiček či třeba špatně provedených nástřihů hráze. Dvojnásobná matka Jarmila Hnilicová z Prahy poprvé žádala statistické údaje o všech porodnicích v Česku téměř před dvěma lety. Informace ji tehdy zajímaly jako budoucí rodičku, která si chtěla vybrat co možná nejlepší zařízení. Dosud však informace i přes opakovaná odvolání a stížnosti nedostala, uvádí v článku Šárka Kabátová. Špatné zkušenosti během prvního porodu přiměly mikrobioložku a dnes již dvojnásobnou matku z Prahy, aby se začala více zajímat o kvalitu porodnic a v nich provedených zákroků: „Chtěla jsem vědět, jak časté jsou komplikace po epidurálu. Zjistila jsem, že k takovým datům se téměř nedá dostat, a co víc, člověk se nedostane ani k úplně základním informacím o péči v porodnicích.“ Ústav zdravotnických informací a statistiky jí už dva roky informace odepírá. „Myslím, že nechtějí, aby se v tom někdo šťoural, možná je za tím i velký tlak porodníků,“ vysvětluje si logicky neústupná maminka zamítavá rozhodnutí úřadů. Společně se svou advokátkou Zuzanou Candigliotou, která se dlouhodobě zasazuje o práva rodiček, upozornila na liché argumenty ústav, potažmo ministerstva zdravotnictví. Na další žádost ÚZIS ale už nijak nereagoval. „Po sedmi měsících se mi ozvali s tím, že se dopis z ministerstva někde ztratil. Vtipné je, že sídlí v téže budově,“ říká se smíchem Hnilicová.
Hm. Všechny úřady (a moci světa) odjakživa nemají rády rejpaly, stěžovatele. Proto přece (na radu pruských generálů) už Marie Terezie, aby si zajistila poslušné vojáky a loajální úředníky, zavedla školy (autorita ze stupínku určuje dětem, co se může a co ne), proto jsme se, podvědomě asi navždy zmanipulování systémem, doposud nedobrali fungující demokracie, a proto také téměř všichni dobří disidenti ve svých byrokratických či ministerských pozicích propadli.
Co byste ostatně chtěli od společnosti, která donedávna zakazovala (a opět zakazuje) hrát a zpívat (nejen Mišíkovi: mně zavřeli jen za pokus na Letné zahrát na gongy, a dnes totéž zakázali klukům s kytarami a navíc turistům na seqwayích jezdit po ulicích Prahy)… také protože naše hudba byla domýšlivými muži předchozích generací vypočítaná (viz temperované ladění, rozuměj: rozladění v minulém blogu o lidském hlase), a také proto, že už více jak šedesát let moc (a medicínsko-farmaceutická lobby) nedovoluje ženám rodit přirozeně (rozuměj: bez zásahů porodníků, a bez zákazů, tedy např. hýbat se, křičet nebo zpívat), anebo doma či dokonce orgasmicky… ale také svobodně a dobře umřít (pokud víte o člověku, který chce raději odejít z tohoto světa, než aby žil v téhle společnosti a v tomto nefungujícím státě, a neudáte ho, budete potrestáni!)…
Zdravotní péče se stala významnou politikou a součástí technologie moci (kde základní mantrou se stává heslo udržení člověka při životě za každou cenu, LN 6. 8. 16), kromě jiného tvrdí i egyptolog Miroslav Bárta (jenž studoval kolapsy hned několika egyptských dynastií). Škodí-li něco pacientům i zdravotníkům, je to odpor lékařské komory ke změnám, napsal příznačně také publicista Vilém Barák (ČLK, nepřítel našeho zdraví, LN 9. 8. 16)
Uf. Odjinud, pozitivněji: všichni kluci světa touží, aby je maminka (a později žena) pochválila. A když se jim pochvaly nedostane za to, že jsou hodní (často si jich totiž nikdo ani nevšimne), začnou zlobit (rozuměj: žádat o pozornost, viz i blog o nutnosti páchat zlo), anebo dělat politiku (potlesk na sjezdech je opojný a dělá ze špatně porozených politiků, ale i mluvčích a tajemníků, ale i z lékařů ve všemocných bílých pláštích, závisláky na moci).
V každé další generaci je to pak jen horší – dokud systém nezkolabuje a nedojde k nějaké té revoluci… Za nějakou dobu si ovšem noví úředníci (ministři, porodníci, betonáři, velkoobchodníci, zbrojaři) opět rozparcelují moc a opevní se ve svých pozicích tak, že se z nich (aniž si toho všimnou) stanou noví žabáci na pramenech pokroku. Řešení existuje: dokud se (ve vlastním zájmu) do snahy o změnu nepustí i samy rodičky, viz ta výše zmíněná, nebo dokud se nezačnou lidé sami snažit dosáhnout zdraví, štěstí a osvícení (skutečně poznat sebe sama), lepší to nebude. Vždyť to znáte: kapři (a lenoši) informace o kvalitě vody tají, a ani hodně zasviněný rybník si nevypustí.
Abychom si rozuměli: kolaps (zjednodušení příliš složitého, příliš spěchajícího a tedy stále méně funkčního systému) nebude, snad, koncem téhle civilizace (ve smyslu vtipu: potkají se dvě planety a jedna říká, Ahoj, jak se máš? Ale, nic moc, chytila jsem lidi. To přejde, konejší ji kolegyně), a naši vnuci si nějak poradí. Jen jako stále větší neon bliká těm vidícím a slyšícím v hlavě jiné rčení: Nevadí, že je zkratka delší, zato je mnohem dražší, bolestivější, a taky méně pohodlná…
