Strach ze selhání

1.8.2016

Překvapeně čtu, že dnešní němečtí, ale i čeští dvacátnící, mají bezprecedentní pocity: německý makrosociolog Heinz Bude hovořil (Největší selhání, LN 30. 7. 16) o své knize Společnost strachu (rozuměj: z vlastního selhání), o výzkumech programu Erasmus (spíše jde o znovuobjevování vlastní identifikace místo lepšího poznání Evropy), o nevýhodách práce z domova (neexistují mantinely, místo aby zmizelo vykořisťováni, mladí vykořisťují sami sebe), o tom, že mladí neumí odpočívat (i ve volném čase dávají přednost spíše adrenalinovým sportům) a o stále větších hrozbách z budoucnosti. A protože podobně apokalypticky zazněl i starý zkušený politik světového formátu (viz níže), pokusím se i pomocí odkazů na starší blogy naléhavě naznačit (protože poselství i doba jsou naléhavé) dlouhodobé, pro starší generace tak bolestivé, že prakticky nereálné, ale pro mladé přece jen jediné možné řešení.

Vládne mentalita, že vítěz bere vše (viz i celonárodní zklamání neúspěšných mužstev na ME ve fotbale). Mimochodem ji zesilují i sociální sítě. Přijímat to, čemu bychom kdysi řekli rána osudu, například pokud máte handicapované dítě, je dnes evidentně těžší… Řada lidí musela přijmout určitou degradaci. Ptají se, jak dál? A rodí se strach z úspěchu… tvrdí Heinz Bude, a o kousek dál naznačuje, proč tomu tak je: Německá i česká poválečná generace vyrůstala s pocitem, že se stalo to nejhorší a už to může být jedině lepší. Po roce 1989 to bylo podobné, povědomí, že to nejhorší už máme za sebou a za chvíli uvidíme světlo na konci tunelu. V tomto ohledu zažívá celá Evropa vystřízlivění. A nejtěžší, že budoucí katastrofy jsou nepředvídatelné. Já podobnou zkušenost s dnes normálními dvacetiletými nemám, protože s nimi nepřicházím do styku, a mé myšlení je po letech praxe pozitivní. Ale čtu a mladé slýchám v tramvajích (zvláště vysoké, krásné, ale hned na ulici kouřící studentky), a tak teď na chvíli uvěřím sociologovi.

Má ze svého pohledu pravdu, ale jeho vize platí, jen pokud k životu a světu budeme přistupovat takto negativně. Je to prosté: kdo je neustále stažen strachem (manipulován médii a stavem světa), dříve nebo později selže – tak jako ten, kdo neustále čte a mluví o krizích a katastrofách, krize a katastrofy trénuje. Stačí přitom zdravě se narodit, a naučit se žít teď a tady, v přítomnosti, soustředěni na to, co právě děláme (ne o čem si myslíme, že bychom mohli dělat)… Protože čtením a teoretizováním o koláčích se člověk nenají… a protože selžou ti, kteří mají a tím pádem dále trénují strach (i ze selhání).

Při vší úctě ke všem odborníkům (i selskorozumného typu, a k sumě informací, které jejich mozky vstřebaly), chci možná poněkud zmateným zájemcům o náročnější čtení (v době všeobecného zrychlování, a tedy zjednodušování a twitterovskému zkracování) i uvažování poněkud složitě naznačit, že kdo s čím zachází, ten s tím také schází. Kdo celé roky studoval tzv. kritické (rozuměj: převážně kritizující a negativní příklady a popisy vršící) myšlení, a z povahy svých titulů i zájmů (a nutnosti obhájit své granty případně své odborné či politické pozice pomocí negativního vymezování vůči těm druhým), neumí myslet ani odborně uvažovat, aniž by jeho mysl a tedy i tělo nebylo staženo obavami z úspěchu těch druhých (a tedy z vlastního neúspěchu…) ať už to jsou konkurenti, nebo ti jiné víry, nebo dnes ti kteří utekli před válkou a teď se stali hrozbou pro sebestředně myslící a v bezprecedentním luxusu žijící (německou ale i českou) současnou populaci. Nevěřme škarohlídům a v několikáté generaci porodem a kariérou a médii poškozeným (degenerovaným) politikům: copak kolem není dost přesvědčivých důkazů, že nevědí, co činí?, a skutečný svět je jinde?

Už jsem o tom psal: příliš velký důraz na jednu (tu kognitivní, intelektuální, vzdělanostní, opisnou, informativní) stránku života vede k přílišnému zahlcení popisy světa a života, nikoliv k jeho vychutnávání. Počítačová (jedničky nebo nuly, černá nebo bílá) vzdělanost vede ke xenofobnímu myšlení a neschopnosti vidět či dokonce myslet a jednat pozitivně a multitaskingově (zde by měly mít výhodu ženy, ale bohužel, kvůli emancipaci a mužskému vzdělání ji ztratily). Potřebujeme všichni totiž jako sůl něco dělat i rukama, a hlavně méně pohodlí a luxusu! Definice katastrofické budoucnosti, viz i bývalý americký státník, který (ve stylu nevědomě sebenaplňujícího se proroctví) současnou realitu výstižně popisuje, ale řešení také nenabízí – jak by mohl, představitel minulého století a špatně (navíc v období třeskutého materialismu a studené války) porozených politiků –, jen prohlubuje zmatek v hlavách příliš teoreticky (a na minulé války) vzdělávaných mladých. Pak je logické, že věty o tom, že

svět se porouchal, protože síly, které v něm působí, přestaly být pěkně v rovnováze, jak tvrdí  Henry Kissinger, zní věrohodně: Nemá převládající cíl a každý si dělá, co chce. Západní státy, které celá staletí určovaly řád světa, nemají sílu ho teď držet, navíc se vynořily nové síly – Čína, Rusko, islámský svět, které stará pravidla neberou. Výsledkem je chaos zesílený vzájemnou závislostí, jaká tady ještě nikdy nebyla. Svět stojí před paradoxem: jeho blahobyt sice závisí na globalizaci, ale ta sama vyvolává prudkou reakci, která globalizaci ničí. A stát je pod tlakem, je záměrně demontován, působí na něj síly zvenčí a topí se ve víru událostí.

Jenže, svět a realita jsou takové, jak je vidíme: to my sami (a na počátku všeho je negativní porod, negativní myšlení, negativní vzdělání) vytváříme své katastrofy. I ty globální a kontinentální chyby a omyly jsou dílem frustrovaných a negativně myslících jednotlivců. Máme-li jen zásadně negativní (kritizující) postoj, jsme-li oběťmi mediální posedlosti a dnes už i závislosti na negativních zprávách, bavíme-li se nepřetržitými seriály hororů, stříleček, vybuchujících aut a nerealisticky statečných špiónek, je logické, že podobně bitevně vidíme i realitu (a nedochází nám, že to sice je skutečnost, ale viděná skrz špinící média). Přitom stále existují miliardy šťastných lidí, pozitivních situací a úchvatných přírodních scén, které stojí za zvednutí ze židlí, vypnutí obrazovek (a monitorů), a za jejich promyšlenou neuspěchanou záchranu.

Jinými slovy, po tolika tisíciletích marných pokusů člověka (evolucí naprogramovaného pro život ve stepi v tlupách o padesáti členech), je zvláště dnes, v době splašeného technologického pokroku, obtížné si to přiznat, natož to změnit… ale je snad stále více evidentní, že je nejvyšší čas (pět minut po dvanácté) zkusit to jinak (protože i strach ze selhání je špatný sluha a velmi zlý pán): jiným způsobem myšlení, třeba tím buddhistickým (Ze-novým). Pozitivním. Od počátku, od těhotenství či porodu. Učit se a (holt ve třech generacích, rychleji to nepůjde) naučit jinému, vstřícnému čtení světa. Nikoliv tedy big bang, velký výbuch, ale big wow, velké, úžasné a obdivné ááách! Má někdo jiné, lepší řešení?

 

Doporučené čtení pro pokročilé:

 http://blog.baraka.cz/2015/11/obcan-v-uzkych/

http://blog.baraka.cz/2015/02/stav-mysli/

http://blog.baraka.cz/2014/05/pozitivni-iluze/

http://blog.baraka.cz/2013/08/pokrok/

http://blog.baraka.cz/2009/01/uzivejme-si-zivota-dokud-to-jeste-jde/

http://blog.baraka.cz/2009/01/kdo-bude-umelcem-budoucnosti/