Konečně se objevil článek, dokazující, že i v dalším oboru lidské (zde zájmové, respektive sportovní) činnosti jsme dekády podléhali iluzím a lobby výrobců. Tak jako kouření cigaret, a doufám že (v raději blízké než daleké budoucnosti) i v porodnictví a alopatické medicíně, a tak jako proces obrody a návratu k selskému rozumu počíná v potravinářství, tak jako nás či naše děti a vnuky čeká totéž v oblasti školství: konečně je tady vyargumentované natržení stávající reality módního joggingu (běhání) a drahých běžeckých bot. Také protože jsem celé dětství a mládí proběhal bos nebo jen v tehdy populárních spartakiádách, říkalo se jim toníky (pro dívky jarmilky), a s meditací v běhu jsem měl nádherné zážitky a zkušenosti (když jsem studoval školu v Karlových Varech, běhával jsem celé hodiny po lesích, plných čerstvě spadaného listí), teď ocituji a okomentuji.
Nejprve ale (pro nově příchozí) zopakuji význam japonského termínu v nadpisu: Matemašte! křičí nadšení znalci japonské formy komedií kyógen či loutkového divadla kabuki vždy, když dojde na oblíbené místo či dokonce jen repliku (česky: hlášku) ve hrách, které se hrají od středověku. Znamená to Na to jsem čekal! a je to asi jako kdyby notorický znalec Prodané nevěsty v okamžiku, kdy Kecal začne zpíval že zná jednu dívku, ta má dukáty… povstal a nadšeně (místo Bravo!) křičel Matemašte!
Ono několikeré natržení reality a počátek nového paradigmatu jsem si užíval již koncem 60. let min. stol., kdy začínala pražská jara, a také když v roce 1968 na olympijských hrách zvítězil ve skoku do výšky Američan Fosbury úplně převratným stylem (skáče po zádech! smáli se tomu nesmyslu televizní komentátoři a dokonce jeho skok vysílali pro pobavení v silvestrovských Brankách bodech vteřinách): dnes tak skáčí úplně všichni. Podobně již hodně dlouho sleduji úspěchy afrických vytrvalců (Etiopan Abebe Bikila vyhrál maraton bosky!, smáli se té zaostalosti reportéři), a také nejméně dvacet let terapeutickou a běžeckou kariéru Julka Patakyho, který pomocí reflexní terapie (uvolněním svalů a kostí na chodidle! smáli se té pavědeckosti lékaři) uvolňuje zablokované páteře ženám s údajně nevyléčitelnou migrénou a dalšími bolestmi, na které alopatická medicína má nic neřešící operace anebo utišující pilulky s množstvím vedlejších příznaků. Julek běhá po lesích i po Česku i jinde i maratony bosky, a směje se mu stále méně a zkouší to taky stále více lidí.
Celé ty roky, kdy přednáším (a od polovin 90. let píši na internet) o hnutí new age (které začalo o dvacet let dříve v Kalifornii jako hnutí lidských potenciálů), jsem vyprávěl a vyprávím např. o způsobech, jakým profesionální hráči golfu dokážou jedním úderem hole umístit míček rovnou do jamky vzdálené kilometr a ještě za kopcem (hlava, vážení, hlava). Tehdy se mi nejen trenéři, kterým jsem o tom vyprávěl, ale i přátelé, smáli. Dnes s pobavením čtu vyjádření našich vrcholových sportovců, kteří vypráví nevěřícím žurnalistům, že rozhodující je hlava (rozuměj: pozitivní psychika a uvolnění), a že svůj výkon provádějí nejen tělem, ale především v hlavě (rozuměj: ve zklidněné a soustředěné mysli, která ale zároveň nesvazuje uvolněné tělo).
To se týká nejen oštěpařů, skokanů do výšky, dálky a o tyči, sprinterů a překážkářů, ale i plavců, ale i lidí, kteří umí vědomě snít, anebo učí vlastní zkušeností ověřené metody cest k duchovnosti, ale i kluků, kteří vymýšlejí a předvádějí donedávna nepředstavitelnou akrobacii na skejtu či na lyžích pozadu či ve formě free ride, nebo na variantách horských kol, nebo trénují mozek a koordinaci žonglováním atd. (každá z těchto adrenalinových zábav trénuje i vestibulární aparát, klukům a holkám roste počet nových neuronových spojů v mozku, a ty jsou pak k dispozici i pro jiné úkony: je to i zábavná forma hravé přípravy na budoucí duchovnost). Ještě před lety se mi trenéři plavců smáli, když jsem doporučoval třeba meditaci do hary (energetického centra), a uvolnit kontrolující mozek i zápěstí stále odmítají mnozí stolní tenisté. Přitom, matemašte, nedávno jsem nemohl pochvalně nezmínit i dokonalou meditaci diverů, potápěčů na jeden nádech bez dýchacích přístrojů, kteří předvádějí lékaři stále raději odmítané výkony a jsou schopni každého ochotného a nepředpojatého nadšence naučit za víkend zadržet dech (a tedy meditovat, vypnout rozum, ego, tedy jeho nadvládu, na 100 %) na pět minut… a new ageovsky tak natrhnout egům realitu a probudit další část osobnosti.
Ostatně, stačí si na mém blogu vyhledat všechny fejetony, ve kterých jsem použil právě slovo Matemašte! Je jich v poslední době stále víc! Tvrdil jsem koncem 80. let na letních kurzech jógy, že běh na delší vzdálenost může být a bývá meditací (a učil jsem nejen meditaci při škrábání brambor nebo mytí oken, ale i velmi uvolněný běh, tzv. tibetský, a nejen běžci, ale i jógíni se mi smáli). Běh na dlouhou vzdálenost se v mnohém podobá józe. Vědci ostatně před dvěma roky potvrdili, co bylo 30 let jen hypotézou: mozek běžce opravdu produkuje endorfin, přirozený opiát, který vyvolává stav euforie. Čím déle člověk běží, tím silněji ho mozek zásobuje drogou, píše amatérský běžec Martin M. Šimečka v článku Běžím, tedy jsem (původně vyšel v dubnu 2010, teď byl přetištěn i s jinými články ve Speciálu Běhat, spát, přemýšlet, který právě vyšel a je k dostání v trafikách). Mimochodem, sborník je i důkazem o pomíjivosti současné záplavy bulvárních a nepodstatných informací a obrázků seriálových hereček a herců z nesmyslných soutěží, a na druhé straně jak je důležité to, co je důkladné, pomalé, náročné, dotýkající se podstaty popisovaných či komentovaných jevů a situací – protože to vydrží a bude se dát číst i po letech.
Článek, k mému zadostiučinění a radosti, pokračuje: Trénovaný atlet prožívá euforické pocity svobody, že může běžet donekonečna, na desítky minut se může ztratit v myšlenkách (ideálnější by bylo ztratit se mezi vypnutými myšlenkami), zatímco tělo běží samo lesem jako odděleno od mozku, prožívá narcistní pýchu na dokonalost svého těla, anebo se při rychlém běhu na hranici vyčerpání dotýkat brány vedoucí k podvědomí a halucinacím (rozuměj: mimo diktátorskou kontrolu ega, rozumu, tedy iluzi, že jen ego je Já a když ztratí nadvládu, zemřu). New age je tu,, matemašte!
Český vytrvalec Smrčka ovšem tvrdí: Dnes je sice běžců plno, ale běhat ve skutečnosti neumějí. A z toho se stává světová epidemie zraněných Achillových šlach, kolen, páteře, pat a zhroucení klenby. Na vině ovšem nejsou běžci, ale jejich boty. Výzkum švýcarského lékaře z roku 1989 totiž dokazuje, že počet zranění nesouvisel s povrchem trati, jejich trénovaností ani s jejich tělesnou vahou, nýbrž s cenou běžeckých bot… Až v roce 2008 běžecký časopis Runner´s World přiznal, že čtenáře po léta mátl a radil jim špatně… Jakmile až zázračnou klenbu nohy obalíme umělou ochranou, začne degenerovat…
Klasik prohlásil, že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť, a mnozí jiní tvrdí, že díky vynálezu esemesek a twitteru (či v mé generaci vynálezem kalkulačky) dnes zažíváme ztrátu schopnosti správně psát a počítat. Metaforicky a v náznaku paralely tvrdím již roky, že podobně zhýčkaně (v přebytku zboží, ochrany lékařů, bohatých manželů a nesnesitelně snadných možností si užívat) degenerují i mnohé české emancipované ženy (na čemž kromě mnoha jiných vydělávají i porodníci, kteří navíc nesmyslně ale v zájmu svých zisků tvrdí, že současné ženy jsou příliš křehké, netrénované, a prý mají úzké pánve, proto musí podstoupit císařské řezy)… a vlastně celá česká, ale i evropská společnost. A navíc tvrdím, že návrat od karteziánského scientismu k našim evolučním tělesným i mentálním (emočním) danostem, ale i netušeným potenciálům, by byl nejen vítaný (protože čím víc slastí, čím víc novodobých drog – začal to nikotin a alkohol –, čím rychlejší auta a kreslené i detektivní filmy, tím důkladnější klec soudobého matrixu ale i slepé uličky úžasu z technologií), ale nakonec jedině (sociálně, ekologicky) možný.
Příklad běhu (i čím dražších, tím škodlivějších běžeckých bot) je signifikantní – bosky to jde lépe a zdravěji –, a pomaleji i v myšlení zvládneme víc. Podobně se to mělo a má i v případu přirozeného úniku od stále rychlejší a hlasitější hudby – objevily se prototypy staronových nástrojů (vnitřní transformace) jako deštný sloup, sférická píšťala, didžeridu, různé meditační hangy a steel drumy, ambientní či relaxační typy hudby, narostla obliba didžeridu, došlo k obnovení alikvotního zpěvu. Nový věk se nenápadně přišoural… Za každým neobvyklým nástrojem je navíc nejen jeho uživatel, ale i celá řada posluchačů. Marný je pasivní odpor profesorů na konzervatořích a kožených muzikologů. Ano, trvá to všechno na můj vkus příliš dlouho, času je málo a voda stoupá… ale nešť.
Ostatně i další články speciálního sborníku časopisu Respekt přinášejí témata v současnosti jakoby znovu (snad konečně, matemašte, nepředpojatě) objevovaná (Léčba meditací, Pravda o ženském mozku, Záhada svobodné vůle, Diagnóza puberta atd.), naznačující jak oč intenzívnější, o to marnější bránění změně těmi, kterým, slovy básníka, srdce odborností zkameněla, tak začátek konce jednoho dlouhého paradigmatu.
Hurá? Jak pro koho. Ale díky za stále častější výskyt článků a sborníků, jako je ten, o kterém jsem právě referoval… a které jsou dobrým a inspirativním zdrojem možnosti nebýt jen pasívní obětí, ale aktivním spolutvůrcem nejen svého osudu. Začíná to být stále většímu počtu lidí zřejmé: končí jedno paradigma, a to další může prakticky každý pozitivně determinovaný a tím pádem i tvůrčí člověk (třeba jako Fosbury) začít klidně i skokem do výšky po zádech, nebo obyčejným během bosky.
Takže, co se týká povědomosti těch několika procent (tehdy nečekanými sporty a objevy) po dvaceti letech konečně na změnu připravené populace, zatímco praxe zaostává, new age je po třiceti letech tady, Matemašte!
P. S.: V rámci ekologického pásma Nedej se v neděli v jedenáct hodin odvysílala ČT 2 půlhodinový dokumentární film Evy Lammelové o józe (repríza v úterý 27. 9. v 11:30!). Ve spojení s dechem a duchovností to bylo i pro mne další Matemašte! Protože v totalitě se nesmělo mluvit o duchovnosti, ani o mentálních a očistně emočních prvních dvou krocích jógy (jama a nijama), a tělocvičný trend většinově trvá dodnes (dámy cvičí jógu aby zhubly)! Jóga tehdy byla výhradně cvičení těla, a dokonce se soutěžilo na body, kdo zacvičí nejlepší ásánu. Dokumentární zmínky o duši a očistě mysli mě proto moc potěšily (v ekologickém pořadu! Pamatuji jak při blokádě Temelína všechny vůdčí osobnosti tehdejších ekologie ze stanu, ve kterém jsem zahrál na mísy, raději odešly, snad aby si nezadaly). A cvičitelka ve filmu na louce dokonce použila a používá (k navození hlubší relaxace) tibetské mísy! Matemašte na třetí!
