Náboženská víra nemizí, leč její projevy jsou (a budou) jiné než před sto lety. Z hlediska psychoanalýzy je předmětem náboženství především vrozená úzkost lidí a jejich pocit samoty a opuštěnosti ve světě. Proti těmto pocitům nabízí náboženství štít naděje, píše Zdeněk Müller, český arabista žijící v Paříži, jehož titulek jsem si vypůjčil. Použiji jeho úvahy na téma široce obecné, ale dnes i muslimsky konkrétnější. Podobně použiji i výroků francouzského profesora sociální a politické filosofie Jean-Pierra Dupuyho (Vypůjčené roucho posvátna, rozhovor o náboženství, násilí a závisti, A2 19/16). Přesto a právě proto, že půjde o věty složité, a témata odborná, vždy šlo a vždy půjde, i když velmi dlouhodobě, o kvalitu i našeho konkrétního života (v závěru naznačím individuální řešení jak dole, tedy osobně, tak posléze i nahoře, tedy ve společnosti).
Svůj osobní vztah k institucionalizaci čehokoliv, zvláště náboženství, ale i politických stran a obřích parlamentů, jsem kdysi popsal v blogu naznačujícím protiklad víry a náboženství (Víra je víra je víra). Arabista Müller naznačuje příčiny současných společenských potíží a marné pokusy o pochopení příčin, proč se třetí generace mladých Arabů dopouští nenávistných akcí na systému, který je vychoval a zaopatřil, a hlavně proč se zašťituje náboženstvím. Což ostatně nechápe i většinově bílá elita, a souvisí i s agresí v člověku, a s násilím, pomocí kterých se pokouší uniknout vlastní niterné úzkosti.
Přes všechnu ateistickou, rozuměj, materialistickou výchovu v tak sekularizovaném státu, jakým bylo poválečné Československo (kde se náboženství téměř podařilo cele vymýtit, a kde se po sametovém převratu institucionalizované křesťanství vrátilo se všemi hmotnými či restitučními požadavky nejen na obecný majetek, ale i duševní život občanů, a k formalitám a liteře víry, nikoliv k jejímu duchu… ostatně k témuž zneužití víry, tedy její institucionalizované a tedy manipulujíví verzi, jen v masovějším měřítku, došlo i v bývalém Sovětském Svazu) se organizovaná víra vrátila. Komunisté nás přitom ujišťovali, že Bůh neexistuje, a že už moje generace bude žít v komunismu (každému podle jeho potřeb), protože věda vše vyřešila a vyřeší (včetně nahrazení kojení Sunarem).
Český arabista tak může dnes shrnout: Existenciální úzkost ze soudobého světa nezmizela. A tak náboženství nepřestává být pro velkou část lidstva hlavním způsobem, kterým se tento lidský pocit dá zvládat. Novou podobu nabývá forma, s níž se k lidské úzkosti přistupuje a jak se přemáhá. Tato proměna vychází z toho, že váhy a vlivu nabývá vědecký výklad světa a na něj navazující sekularizace čili slábnutí vlivu náboženské víry na život společenský, veřejný i soukromý. Od doby, kdy náboženství přestává být jediným společným základem k chápání světa, má víra v božské síly v návaznosti na moderní proces růstu autonomnosti člověka sklon se privatizovat.
Jiný český žurnalista tvrdí, že opět připomínané křesťanské hodnoty (v souvislosti s migrací) by mohly naznačovat, že náboženství je pro Evropu možností společného jmenovatele, ale dnes ani v Německu ani v Česku s možností, že by se před nimi mohl objevit Bůh (v antice vzniklá tradici pohostinství) nepočítá. Západní Evropa je dnes nesekularizovanější na světě… Je to kultura, která ze svého svědomí odstranila Boha a zavřela ho do muzeí (Petr Pietraš, Až Evropa objeví, co ji spojuje, LN 17. 9. 16). Privátně jsem si již počátkem 70. let min. stol. našel individuální cestu ke zkušenosti posvátna i způsobům, jakými se člověk může promeditovat k mystickým zážitkům (objevil jsem jak zenový buddhismus, tak teorie a možnosti hnutí lidských potenciálů, tedy new age). Ostatně vývoj v posledním století charakterizuje Dupuy takto: Když byla společnost v krizi a rozervaná válkami postrádala vnější regulativní autoritu v náboženství, nastal čas, kdy se ekonomika (a věda a později i sport a jiné adrenalinové a nadrženost lidu ventilující hry) ukázala být silou schopnou omezit vášně, dohlédnout na chování jednotlivce a zabránit rozpadu společnosti.
Hm. Kdyby byli požádáni, zenoví mistři by všem tehdejším i současným makroekonomům, bankéřům, politikům a filozofům poradili, jak si dát pozor a nevyměnit jeden matrix za jiný. Nepoučitelní odborníci a lídři (dnes Evropské unie), tak pyšní na svůj rozum a naši vědu, ale tvrdošíjně dělali a dělají stále stejné chyby. Zatímco Müller to ještě popisuje opatrně, Jean-Pierre Dupuy si servítky nebere: Moderní svět zformovala vadná verze Evangelia. Tak jako jeho vzor Ivan Illich, jenž viděl hlavní projev této vadnosti v bezuzdnosti a aroganci, tvrdí, že je naprosto zbytečné pokoušet se předvádět vědu jako něco, co je v tomto ohledu v rozporu s židovsko-křesťanskou tradicí. Za určitým prahem rozvoje platí, že čím více se rozšiřuje naše hlavní instituce na produkování dobra, tím více se stávají překážkou realizace účelu, jemuž mají sloužit. Tak lékařství škodí zdraví, vzdělání otupuje, komunikace nás činí hluchými a němými, informace ničí význam a fosilní paliva ze zaniklého světa hrozí v budoucnu vymýtit možnost života. Opět připomínám nejen mé stesky nad nebezpečím jakékoliv masovosti (stádnosti, globálnosti).
Arabista Müller pokračuje v diagnostice aktuálního stavu věcí: Věřili jsme, že věda a sekularizace náboženství odstraní. Ovšem náboženství se proměňuje a přizpůsobuje. Vykazuje mimořádnou schopnost se adaptovat a využít vše, co je po ruce, aby ospravedlnilo svůj smysl a význam. Nejmarkantnější je to dnes u muslimů…K formátování víry v reakci na modernitu a sekularizaci byla donucena všechna náboženství. Katolická církev na to potřebovala celé století, islám má za sebou teprve necelé půlstoletí. A ledacos pro nás nepochopitelného osvětluje: Muslimse snaží zachránit svého Boha, aby jím byl sám zachráněn. Činí tak způsobem, že svou příslušnost k islámu staví nade vše, bez ohledu na bezprostředně zjevné skutečnosti a jasná fakta…Mladí radikálové vyhledávají násilí a láká je vykročit vstříc jisté smrti. Buď se sami vyhodí do povětří, nebo čekají, až je zabijí policisté. Mladí jdou do džihádu, aby v něm zemřeli.
Ne že by v našem křesťanstvím ovlivněném světě (někteří politici se stále ohánějí západními hodnotami, aniž by je blíže charakterizovali) občas nezazněly přece jen realističtější názory, jsou ale okamžitě upozaďovány: „Pravý muslim“ se zbavuje viny, že dosud nečinně přihlížel odpadlictví a bezbožnosti okolního světa, vražděním těch, kteří nejsou jako on „čistě“ muslimští. Anebo se nabízí cesta hledat rozumně umírněné spojení religiozity s kulturou a se společností sekularizovaného světa. S něčím takovým přichází papež František, když říká: „Katolická církev už v Evropě není dominantní a stala se menšinou. Berme to na vědomí a učme se s většinou hovořit“.
Zdeněk Müller naznačuje i další příčinu tristního stavu současného světa: Neboť bída, chudoba a negramotnost (a poslední dekády i ekologické a ekonomické problémy globálního světa přes osobní příklady původně protestantsky ohleduplně zodpovědných prvních kapitalistů) zůstávají nejvěrnějšími spojenci různých podob náboženské radikality. Ostatně i případ křesťanství ukazuje, že teprve zlepšení podmínek lidské existence mu dovolilo začít se smiřovat s realitou společnosti a učit se ji naslouchat, ale stále se (jako v případu migrace) pohybuje v tomtéž matrixu víry ve vědu a všemoc lidského rozumu. Podobně jako i jiný současný filosofický trend: Inovativní filosofie nahrazuje spekulativní materialismus, který zní tak objevně a tak lze očekávat celou řadu doktorských prací, odborných publikací a konferencí. Prý padlo někdejší přesvědčení, že svět můžeme cele pochopit lidským myšlením. K přijetí téhle filosofie je potřeba se vzdát egocentrismu a uvědomit si, že nejsme centrem všeho. Skrze antihierarchické myšlení můžeme zkusit přemýšlet o světě za hranicemi lidské existence.
Cha, kdyby to nebylo k pláči, tahle na první poslech až zenově znějící výměna jednoho matrixu za jiný by byla k smíchu. Současný hledač štítu naděje víry proti úzkosti světa přece už dávno na instituce rezignoval. Musím zopakovat: každý osvícený guru, buddhista či původní křesťan (po půl roce pobytu na poušti) by všem těm filosofům poradil probudit se (natrhnout iluzi reality, buddha znamená probuzený) a přestat lpět na iluzi rozumu a starých paradigmat. I každý opravdový šaman ví, že na vědomostech (nebo titulech a diplomech) nezáleží, že čtením o koláči se nenajíš, a že institucionalizace jakkoliv autentického extatického zážitku spolehlivě mine terč a účel, právě tak jako rozpustí původní úmysl a zážitek. Vše, co je příliš velké, korporátní a globální, přestává fungovat (ostatně v USA naznačují východisko z krize domácí křesťanské skupinky). Víra je víra, a v náboženství pravidelně zvadne. Jak rouhačsky nebo osvobodivě nám dnes zní staroindické rčení Tat twam asi, To jsi Ty (rozuměj, ten božský)?
Už abych se téměř vždy, když to připomínám, omlouval, ale musím to i zde připomenout: právě způsob porodu (jestli traumatický, tedy dnes v porodnicích běžný a rutinní, nebo intimně přirozený, nebo dokonce orgasmický) předurčuje i kvalitu charakteru budoucího člověka: jestli bude bázlivý, osamělý, jakoukoliv autoritu nebo únik před niternými depresemi hledající (a tedy končící v náruči nějaké drogy, církve či instituce typu politické strany, nebo právě módního gurua či jiné sekty, či chráněn nějakým diktátorem), nebo sebevědomý, asertivní, nezmanipulovatelný, sám za sebe stále víc zodpovědný jedinec. Naznačuji, že jiné řešení, než začít ab ovo, od vajíčka, tedy od početí, neexistuje. Že není náhoda, že kolektivní a masový (snadno zneužitelný a také tak zneužívaný) Bůh na povel byl až na malé zbytky uklizen do muzeí či floskulí, ale také že ten individuálně vnímaný, tvořivý a (askezí, meditací, soucitem, prací pro jiné) dosažitelný, je potenciálně v každém z nás, a klidně se může začít klubat…
