… až teď se totiž roztrhly pomyslné hráze nezájmu a neochoty (a dříve odvahy) poddat se svobodě, a vyrojili se, sice ojedinělí, ale přece jen, zájemci a nadšenci, kterým navíc neušlo poselství nadšeného amatérského rocku (a Amalgamu). Vyšlo totiž pamětnické CD se záznamem koncertu z roku 1978 (společně se Švehlíkem), a jak jsem tak rozdal pár kopií, dorazily i správné reakce: To musel bejt koncert! Fakt super, byli jste opravdu průkopníci, je z toho cítit ta radost, prostě jen si tak hrát a pustit to z otěží, zazpívat jak zobákem narost, klidně mečet nebo krákat. Tohle miluju. A hudba super. Na tu dobu, na to jaký jste měli nástroje a techniku oproti dnešní kvalitě. Tabla tomu teda přidaly, ale hlavně na tu dobu to chápu, že lidi řvali. A chápu, proč jste tak ty komouše srali. Tohle byl totální výbuch svobody, napsal mi student (který ne náhodou dnes pilně hraje na didžeridu, tibetské mísy, koncovku, a témuž a hlavně k pravidelnému společnému hraní zlákal celou partu v Trutnově… právě proto mu, na rozdíl od stovek jiných pasivních posluchačů, neušlo pravé poselství Amalgamu: uchování niterné lidské svobody).
Ostatně téměř archeologické vykopávání různých záznamů, popisů koncertů a konceptů (které se před několika roky našlo v podobě tří sešitů výstřižků, fotografií a strojopisných poznámek, které zpracoval Jaroslav Riedel), odhalilo i smysl mého někdejšího psaní o hudbě (a výroby maket obalů LP, když už byla představa skutečného LP nesmyslně naivní). Jinými slovy, čtyřicet let jsem si nadšeně žil tiché soukromé radosti (z rockové, a pak té duchovní revoluce, ve smyslu výroku Johna Cage, který si, když kdysi přemýšlel, proč dělá hudbu, odpověděl, protože napomáhám sociální, u nás i ideologické, revoluci, ale po letech dodal: teď ale vím, že tím pomáhám revoluci duchovní) z možnosti zúčastnit se obou. A propojovat uvnitř i vně to vnitřní a vnější.
Mezitím mne totiž docela nedávno příjemně překvapil e-mail od japonské (internetově zběhlé neznámé) Japonky, která už dvanáct let z předměstí Tokia šíří jazzovou, improvizační a posléze i alternativní českou hudbu druhé poloviny minulého století. Nejprve jsem asi před dvaceti lety narazila na hudbu Jiřího Stivína. Pak jsem se dostala k Oldřichu Janotovi a pak s překvapením narazila na hudbu Amalgamu… Raritní hudbu prodávám ve svém obchůdku http://www.sheyeye.com/ v městečku Niigata a vysílám po. Loni jsem odvysílala s velkým ohlasem i CD Švehlík a Amalgam, Lucerna květen 1978, a minulý týden s velkým ohlasem hudbu nazvanou Tichá voda z kazety, napsala mi Macuko Ryota po internetu (přiznávám, že i pro mne pak bylo zážitkem slyšet svou hudbu po tolika letech, doporučuji i vám).
Ještě týž den vystoupil soubor Amalgam, který přebral celý Švehlík. Amalgam zvláště později inklinoval k indické hudbě, ta se zde ještě prolíná se zappovským a krimsonovským přístupem švehlíkovské frakce. O to je celek zajímavější… napsal synchonicitně v rámci vydání vícero pamětnických alb na webu ČT 24 novinář a také pamětník Josef Rauvolf. Už zapomněl, pokud o tom vůbec věděl, že jsem mlaďochům (tehdy ze skupiny Elektrobus), kteří později hráli právě např. ve skupině Švehlík, někdy přímo vnucoval (a z elpíček kopíroval na pásky, později kazety), než si (někteří) oblíbili, skupinu King Crimson nebo Franka Zappu… a také jim radil, pokud mne byli ochotni vyslyšet, ať nepijí a netrápí se blbostma, a radují se (hudbou) ze života.
Ostatně, podobně a také dlouhodobě neúspěšně jsem radil nejprve kamarádkám svých žen a pak přímo jim (u kamarádek to trvalo tak dvacet let, než mi některé začaly psát, že mě měly poslechnout, u partnerek jsem nakonec nepochodil vůbec). Jinými slovy, i na hudebníky se kterými jsem hrával, i na ženy, se kterými jsem žil, jsem byl téměř tak usměvavě přísný, jako na sebe, ale až na výjimky intenzitu mého nasazení (v disciplíně, tréninku, v lásce, v neustálému vývoji anebo alespoň tvrdošíjném udržování již dosažené úrovně, nikdo, a žádná nevydržel(a). Ale neustále jsem se učil – od těch lepších a výjimečných. Poslouchal jsem (a kupoval na černé burze) hudbu podle žebříčků západních časopisů – Zappu, Milese Davise, Joe Zawinula, Briana Ena a samozřejmě Beatles, Pink Floyd a King Crimson (druhořadými soubory a hudebníky, včetně těch českých hraných na českých stanicích, jsem se nezdržoval).
Už tehdy jsem ale také věděl, že (v dlouhém normalizovaném čase biafry ducha) často a nebezpečně předbíhám dobu, že si musím chránit a pěstovat vnitřní svobodu, a že vím, že na rozdíl od nich jedu správným (buddhistickým, pozitivním) směrem: každá prohra že mne posiluje. Už tehdy jsem si hledal a našel taková zaměstnání (od začátku jsem věděl, že se hudbou nebo psaním nikdy neuživím a je to tak dobře), ve kterých jsem mohl celé dny cvičit na bicí, učit se jazyky, překládat, a potom i noci ťukat do psacího stroje a vydávat samizdaty. A přednášel jsem na univerzitě nové doby (viz foto) o jiné hudbě, mantrách a meditaci. A že přestala platit rčení rodičů a dědečků (a tzv. učitelů), jako nech toho, to tě neuživí… devatero řemesel, desátá bída… co by tomu řekli lidi… Vymýšlel jsem tedy a šířil docela jiná, alternativně pozitivní hesla (ještě není tak zle, aby mohlo být lépe, nebo génius dělá chyby, ale blbec je opakuje atd.) a učil se trpělivému nespěchání a ne-čekání (na úspěch, ocenění). Tušil jsem, že když budu dělat všechno, co jsem dělal, na 100 %, ale ne pro sebe, ale pro ostatní, budu zároveň kultivovat i sebe a své ego.
Věděl jsem také, že co si neudělám, nikdo za mne neudělá, že hraju a žiju ne pro sebe, ale pro jiné, a že na jedné straně je zbytečné svou hudbu komentovat, natož vysvětlovat, ale že zároveň o ní (a o hudbě, která mne roky ovlivňovala) musím podrobně psát a naznačovat souvislosti (z toho pak pramenily a čerpaly i mé knihy a semináře). A pak už jsem jen umanutě vytrvával, a čekal, jestli to alespoň někomu dojde (před lety nadšenec zbudoval praktický důkaz tvrzení mého zenového mistra, že zvuk hudby, v tomto případě zvuk pramenů Vydry, je běžná úroveň, teprve ne-zvuk hudby je to, oč tu běží). Vida, v mnohém to sice trvalo čtyřicet let, ale dočkal jsem se: téměř všechny sny se mi splnily. Amalgam, koncept směsi nejrůznějších myšlenek, cestoval životem se mnou. A nahrávky staré čtyřicet let prokazují, že hudba je lepší než slova, protože je přesnější…
