Jsem si jist, že stále naléhavěji potřebujeme hudbu, která umí plně a tvořivě žít v souladu s přirozeností a schopností si hrát, tedy i improvizovat. Hudba by se neměla (drezúrně) nacvičovat a „číst“, hudba by se měla vychutnávat a hrát (ve smyslu dětské radostné hry). Zatímco do sametu jsem propagoval etnickou a jinou než tu naši hudbu (také jako lék proti xenofobii a rasismu). po něm jsem učil zpívat alikvoty, třeba bubnovat na džembe, mručet jako tibetští mniši, a hlavně poslouchat a objevovat půvaby a přirozenou živočišnost domorodé hudba z celého světa, po sametu jsem začal intenzivně propagovat přirozené porody a změnu českého hudebního školství. Náhodou jsem někde našel přednášku z kolokvia z roku 2007, a tak ji zájemcům (s několika větami dodatků) připomínám. Tehdy jsem byl překvapen, jak nevzdělaní a překvapení z naprosto jiných zvuků byli muzikologové, dnes jsem zklamán, jak málo těhotných žen vůbec tuší, že porodnice rozhodně není tou nejlepší variantou pro porod jejich dítěte. Tak znovu, vážení, opakovací lekce ze základů naší trpné zmanipulovanosti následuje:
Hudba není místo, kam se děti chodí nechat svazovat vypočítanými stupnicemi, hudba je jejich (a náš) původní domov. Rád bych původní syrovost a neučesanost „vysočiny“, včetně radosti z improvizace, hledání, experimentu a odkazů, dal do kontrastu se současným stavem uhlazené a umělými pravidly a konvencemi spoutané umělé hudby. Tedy postavil proti sobě chaos „přírody“, divočiny (intuice, improvizace, přírodních stupnic, nástrojů, které nevyžadují techniku hry a nácvik hry), versus umělý svět z not čtené hudby, drezúry, interpretace, vypočítaných stupnic.
Případným zájemcům chci (i akcentováním zdánlivých maličkostí a jen zdánlivě nesouvisejících drobností) naznačit další směry pátrání. Liché rytmy versus převládající pravidelný ohlupující rytmus duc duc duc. Až na výjimky fungují všechny elektrické vzruchy, které proudí od neuronu k neuronu v našem mozku, v nepravidelných, tedy lichých rytmech. Pravidelný duc duc duc rytmus hudby naší civilizace přispívá spíše ke xenofobii a netoleranci, naopak poslech etnické hudby (s nepravidelnými rytmy) přispívá k toleranci.
Přirozené církevní stupnice a unikátní čínská pentatonika a např. balijské ladění, ale také princip alikvotního zpěvu versus temperované (vypočítané) ladění. „Jedno musím předeslat: není pochyb o tom, že v daném případě nejde o otázku technickou, nýbrž filosofickou. Zejména o to, že studiem tónové soustavy nevyhnutelně dospějeme do bodu, kdy si položíme otázku: Kde pramení naše jistota, že harmonický řád, k němuž svou dokonalostí odkazuje každé mistrovské dílo, vůbec existuje? Je zahanbující zjištění, že každý akord těch mistrovských děl mnoha staletí je od základu falešný. To ovšem znamená, že hudební vyjádření, to jedinečné kouzlo souzvuku a harmonií, bylo jednoduše založeno na podvodu. Ano, byl to podvod, přestože ti váhavější, ve snaze celou věc zmírnit, žvaní o kompromisu. Ale jakýpak kompromis, když už většina z nás ví, že čistý hudební tón je ve skutečnosti jen iluze, že čisté hudební akordy už vůbec neexistují. Je čas připomenout, že byly i šťastnější časy, třeba za Pythagora či Aristoxena, kdy se naši předci spokojili s tím, že na svých čistě naladěných nástrojích dokázali hrát jen v jedné tónině, neboť je nemučily pochyby. Věděli, že božská harmonie náleží bohům. Pak se ale ukázalo, že s tím daleko nedojdou. Pomatená nadutost totiž zatoužila božské harmonie se zmocnit. A v určitém smyslu se jí to zdařilo. Pověřila totiž tím problémem techniky, pretory a salinase. A nakonec Andrease Werckmeistera, jenž úkol vyřešil tak, že božský systém oktávy jednoduše rozdělil na dvanáct stejných, profánních částí. Ze dvou půltónů udělal jeden falešný, z desíti černých kláves použil jen pět, a tím daný stav zpečetil.“ (Monolog starého hudebníka z filmu Bély Tarra Werckemeisterova harmonie).
I podle starých Indů jsme ještě duševně nevyvinutí tvorové a harmonii (akordy), tedy zákony vesmíru, si nezasloužíme. Indická klasická hudba používá jen rytmus a melodii, a právě proto je stále léčivá. Dokonalost „ladění“ zvuků přírody, intervalů frekvencí v atomech, molekulách, ale i ve světě galaxií versus velmi složitá teorie a praxe harmonie v západní hudbě (kterou je nutno celé roky studovat).
Již roky odborníkům a muzikologům (kteří jsou nejvíce překvapeni), ale i laikům mávám instalatérskou rourou: čím rychleji se točí, tím vyšší tón, ovšem v dokonale přírodních intervalech, se ozývá. Tyto tzv. whirlies používá ve svých skladbách i nahrávkách např. australská violoncellistka a skladatelka Sarah Hopkins. Podobně překvapeni bývají lidé, když si poslechnou 84x zpomalené cvrlikání jednoho ptáčka: zní jako pomalé majestátní tóny basového rejstříku varhan. Snadnost hry na koncovku, tibetské mísy, australskou didžeridu aj. versus nutnost pracně se dlouho učit hrát a„ladit“ evropské hudební nástroje, které jsou navíc vyrobeny tak, aby vydávaly nejraději jen jednu jedinou přesnou frekvenci (tedy tón, notu), značně ochuzují přísun pro lidské tělo životně důležitých frekvencí, které povzbuzují koordinaci a výživu mnohých částí lidských orgánů. Nepravidelně střižené plíšky na tamburínách, afrických bubnech, drnčení některého plíšku na kalimbě (mbiře), široká kobylka u indických strunných nástrojů (viz obr.), nepravidelný tvar a hmotnost materiálu u tibetských mís, činelcích ting šá atd. jsou zdroji zvláštních efektů, které v mozku člověka přispívají k navození změněného stavu vědomí (viz termín entrainment). Záplava tónů z tibetské mísy versus jeden jediný ideální a přesný tón v hudbě západní šrutis, mikrotóny, v indické hudbě.
Zatímco západní hudební nástroje se snaží o tónovou (frekvenční) přesnost, aby vždy zazněl jen jeden jediný tón (s maximálně jedním alikvótem, který pak vytváří „barvu“ charakteristickou pro ten který nástroj, tibetská mísa (viz obr.) po úderu vydává celou řadu především „neudeřených“, alikvotních tónů. Zatímco v každém uchu máme 30 000 vláskových buněk různé délky (aby tak rezonančně reagovaly na různý výšky zachycených zvuků), většina lidí, žijících ve městech, používá jen spodní třetinu svých zvukových a sluchových možností. Zvuk mísy (ale i didžeridu a neškoleného hlasu např. tibetského mnicha) je tak dokonale výživný. Přirozeně harmonizující a léčebné postupy jednoduché etnické hudby versus překombinované „západní“ symfonie psané pro stovky hráčů a tisíce strun a nástrojů, nebo jinak, improvizace romského houslisty versus drezúrou natrénovaná poslušná (čtená) interpretace hudby z not.
Je prokázáno měřením činnosti jednotlivých buněk, že zatímco člověku se ta která hudba líbí (emočně), jeho tělo (právě tak jako tělo a mysl novorozence, nebo děťátka ještě v děloze), respektive buňky, nemají rády hlasitou, složitou, rychlou hudbu plnou akordů: nestačí na příval informací reagovat. A naopak, že prokazatelně harmonizuje (např. pozitivně ovlivňuje kvalitu membránové výměny iontů v buňkách) ta hudba, která je jednoduchá, pomalá, v jedné tónině, pozitivně myšlená a nahraná, a v přirozeném ladění. Zavřené oči a pohyby hlavou a páteří při poslechu hudby u Indů a jiných národů versus otevřené oči (a posuzování a kritika) a ztuhlá těla a šíje Evropanů naznačují, jak moc je současná evropská (západní) hudba málo výživná, a proto musí být o to hlasitější. Odjinud, jakási národní zabedněnost, jistý druh líného lokajství a švejkovství, nechuť být hrdý na vlastní učence a vynálezce, odpovídá atmosféře, kterou jsem nesnášel v dobách, kdy komunisté prosazovali dechovku a bezpečnou, protože starou a klasicky neměnnou hudbu, která jediná se podporovala a vysílala veřejně. Což ostatně souvisí s jakoukoliv totalitou (i oblibou spartakiád, armádních přehlídek v totalitách a až artistickou virtuozitou).
Ještě i dnes bývá svědkem, jak jsou děti ve školách (a zvláště chlapci) trestáni za to, že se při poslechu hudby hýbou. Přitom všude jinde na světě se při poslechu hudby naopak hýbat musí! Ví se, že když se při poslechu hudby hýbe alespoň hlava (tedy vestibulární aparát), jdou do mozku signály nejen z uší, ale také z ústrojí rovnováhy – a poslech hudby je daleko hlubší, efektivnější. Navíc když otevřeme oči, v mysli naskočí evolučně daný proces hodnocení, kritizování, posuzování. Teprve když zavřeme oči, může hudba (necenzurovaně) působit. Jsme omezeni na tříminutovou délku naprosté většiny písniček v rozhlasech a médiích, jenže aby hudba vůbec něco v těle posluchače pozitivně změnila, měla by trvat alespoň 6 až 8 minut!
Naše těla jsou tak „mučena“ tím, že přesně v polovině ladění na základní tóninu té které písničky nám ji vezmou a vnutí jinou, v jiné tónině (ztrácíme energii). Přitom již roky nepoužíváme „singl“, tedy šelakovou malou desku, jejíž kapacita záznamu určila právě ony 3 minuty, ale setrvačnost myšlení blokuje návrat ke stavu, kdy se písničky zpívaly daleko delší. Rága na koncertu v Indii trvá někdy celé hodiny, hudbou provázené rituály v některých kulturách trvaly a stále trvají také několik hodin nebo dnů. Radostná hra „primitivních“ kultur, ale indických hudebníků, kteří z 80% vždy improvizují versus kompozičně dokonalá, ale pravidly svázaná struktura a z not „čtená“ a hraná a v nervózním prostředí studovaná a nahrávaná západní hudba… Západní hudba přestala být improvizovaná, hravá a čtením z not pak Evropané přišli o tu největší radost z hudby.
Ukázalo se také, že zatímco ženy, když mluví, fungují v obou mozkových hemisférách, když mluví muži, funguje jim (velmi zjednodušeně, ale prokazatelně) jen levá hemisféra. Jenže když muž hraje aktivně hudbu nebo zpívá, fungují mu obě mozkové hemisféry. To my muži jsme odjakživa potřebovali hudbu, a také proto to byli muži (šamani), kteří hudbu „vynalezli“ a celá tisíciletí také provozovali a vedli. Hudba je pro muže jakýmsi „metajazykem“, umožňujícím daleko více než je běžné využívat mozek. Donedávna to také byli v naprosté většině muži hudebníci profesionálové a dirigenti, kteří se na provozování a skládání (a dirigování) hudby specializovali. Jenže od vynálezu tabulatur a pak not (a ve snaze hrát víc, hlasitěji a déle) je naše hudba skládána, čtena a hrána „očima“, tedy přes hodnotící a nutně omezující (a tedy cenzurující) levou mozkovou hemisféru.
Spontánní zpěv Pygmejů a předškolních dětí (viz má kniha Každá maminka je Mozart) versus školou (teorií, složitou výukou techniky hry na nástroj atd.) zakřiknuté děti, a dnes také značný počet dospělých, včetně žen, neschopných zazpívat jednu jedinou písničku (protože je kdysi paní učitelka nebo ambiciózní matka zakřikla), viz i pojem bioakustika (sborník z kolokvia 2006). Vtip Jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem?, tedy že žádný, vrabec je slavík, který absolvoval českou konzervatoř bohužel stále platí: styl výuky a praxe naší hudby ve vrcholové formě neuklidňuje, naopak, přináší řadu negativních zdravotních a psychických aspektů.
Dagmar Pecková: „Znám spoustu hlasů od přírody krásných, kterým škola ublížila. Z univerzálního úžasného hlasu s rozsahem přes tři oktávy se stala sboristka, která tak s bídou vezme oktávu.“ (Lidové noviny, listopad 2005) Magdalena Kožená: „Znám hodně případů, že si zpěvačky zničily hlas. Zpívaly repertoár, který byl příliš dramatický, musely zpívat silněji a na hlase se jim udělaly uzlíky.“ (Lidové noviny, duben 2006) Bulharská mezzosopranistka Vesselina Kasarova: „V opeře je to jako mezi lidožrouty. Impresáriové žádají velká procenta a mnoho zpěváků bere prášky, aby vydrželi tak náročný životní styl. A to ani nemluvím o plastických operacích, protože každý musí vypadat perfektně. Stres je v naší profesi příliš velký, neustále musíme cestovat a vystupovat a hroutíme se, že nebudeme dokonalí.“ (Lidové noviny, duben 2007)
Otevřete mozky a uši, malověrní, a porovnávejte: léčivé a zklidňující vlastnosti té správné hudby versus rozbité židle a rozjitřené emoce (po koncertu heavy metalu nebo symfonii)… Zatímco hudba new age, energetizující poslech gregoriánského chorálu (ambientním, tedy téměř neslyšným způsobem) a specializované nahrávky zvuků přírody prokazatelně harmonizují lidské tělo a psychiku, ta opačná, tedy exaltovaná, v nervózním prostředí natáčená a v příliš hlasitém provedení jen pro uvolnění energie nebo protest provozovaná negativní hudba (např. industrial, noise, heavy metal a jeho nové variace, některé protestní formy hip hopu), ale i přehnaně artistní (ego chlubivé a soutěživé opusy) prokazatelně škodí organismu i společnosti. A také proto je ta naše hudba rozhádaná, soutěživá a stále hlasitější, a také proto ji (a se) vlastně vůbec neposloucháme.
Obrazová příloha viz originál http://image.folkoveprazdniny.cz/2007/kolokvium2007/sbornik2007_10_Marek.pdf
Vyšlo: sborník Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou, kolokvium 2007
