Probral jsem se a ještě v mrákotách jsem opatrně osahal polštář, abych nezalehl nějaké to dítě. A pak jsem si jen s blaženým úsměvem opakovaně přehrával detaily ze snu. Dětí bylo asi osm. Nejstarší holčička mohla mít tak čtyři roky, a zatímco ty ostatní si hleděly svého, ona se vydala směrem ke mně a bez ostychu našla důlek v mém náručí.
Nechtěl jsem se úplně probudit, takže jsem zůstal docela zenový, tedy soustředěný do hary a vychutnávající si situaci teď a tady, a přehrával jsem si sen znovu od začátku. Děti se postupně osmělovaly včetně těch nejmenších batolat, a přicházely vyzkoušet pohodlí a především bezpečí u toho vousatého a bělošedého dědečka. Ani jsem nedýchal a nehnul se, abych nezpřetrhal předivu snu.
Nějaké ty dobrodružnější sny totiž sem tam mívám, jen když se přejím nějakého tučnějšího jídla (kdysi vždy když jsem doprovázel nějakého svého japonského návštěvníka ke Flekům na pivo a guláš, dnes když si po nějaké době bez návštěvy WC upravuji trávení třeba ohřívaným párkem). Již více jak polovinu života jsem v mysli relativně čistý a mám tedy jen povrchně uklízecí sny. V opačném gardu, mohl bych se docela dobře živit testováním jídel: jsou-li ošizená, anebo posledních deset let, ač vegetariánská a veganská, tajně oslazena, mám jen barevnější a dobrodružnější sny. Tělo si vše přebere,
Dětský sen ale přece jen vybočoval z mého normálu nečekanou intenzitou vjemů a celkovým až užaslým klidem a mírem. A protože jsem od mládí pracoval na umění snít, tedy sny si pamatovat, a případně po dalším usnutí v nich pokračovat (ať už přímo v ději, nebo námětově), ještě dlouhou dobu jsem se teď snažil neprotahovat se, nebudit tělo, a přehrávat si okamžiky nádherného vypnutí dospěláctví, anebo přímo pokračovat ve vychutnávání: již delší dobu pookřívám ze současnosti procházkami a dědečkovským sezením na lavičce, abych mohl pozorovat procházející maminky anebo se kochat přímo dětmi samotnými, protože je umím podezírat z dokonalosti. V tomto případě jsem jen trošku změnil polohu těla, aby mysl nerušeně pokračovala v atmosféře sladké možnosti participovat na světě dokonale zenovém: žádná připoutanost, žádná čekávání, jen a jen teď a tady, a to všechno zabaleno v alfa stavu slastného bytí a dokonce zároveň i vědomého žití.
Abychom si rozuměli: tohle umění snít (ať už přímo, v noci ve spánku, anebo přeneseně, pustit mysl na špacír a tvořit a pobývat v ideálně pozitivním světě, do kterého nemá smysl jakkoliv, i jen myšlenkou, zasahovat) je dokonalým řešením jinak neřešitelné globální (krizově ekologické, sociální, politické, české) situace: nesnažím se změnit, co změnit nelze a ani nemohu. Ale nejde ani o útěk či emigraci z reality. Jde o stvoření docela jiné skutečnosti, také ve snaze udržet si umění a možnost si tuhle dokonalou snovou možnost vychutnávat,
Zenově řečeno, najednou jakoby se všechny jednotlivosti, o kterých začátečník a adept zazenu v době, kdy trénuje jednotlivé metody meditace a člověčího zenonázoru, netuší, k čemu pak budou a už vůbec ne jak se vzájemně doplňují: nácvik jednoho umění pak v budoucnu pomůže při tréninku dalšího a dalšího, a nejednou se vše přirozeně propojí, jako ve snu o osmi malých dokonalých dětech v dokonale uvolněné, protože čisté a pozitivní mysli…
