…nebo týkat bude. Jako závěrečné pokračování jednoho důkladného a druhého záměrně velmi stručného blogu pro zmatené a matoucí české ženy (které ovšem na rozdíl od ještě zmatenějších mužů mají šanci své iluze o sobě a době prokouknout) přidávám názor staršího a dnes zkušeného autora, jenž udělal třikrát za sebou vážnou seznamovací chybu, cele ovládnut hormony. A kterému se již před čtyřiceti lety zdál sen, jak posedává na Karlově mostě a na základě čínského horoskopu radí mladým dvojicím, jestli jim to spolu vyjde (protože již tehdy mu to připadalo, kromě snahy o dosažení osvícení, společensky to nejdůležitější). Teď, o dvě dlouholetá rozpadlá manželství a několik vážných vztahů (s nakonec nekompatibilními partnerkami) později, přičemž od začátku byly proti jak nepřímé druhotné hardwarové symptomy, tak později i jejich z nefunkční rodiny zděděný software, a přes veškeré duchovní a prakticky meditační vz-dělání, a trpělivě letité snahy (ne přímo) to pozitivně ovlivnit, sděluji těm, kterých se to týká: nechte intuici (tělo) rozhodnout a teprve informovaný rozum volit a jednat.
Moudří všech dob a kultur odjakživa věděli, a prakticky prokázali, že člověk nemůže změnit počasí, povahu partnera, vývoj státu nebo civilizace, a většinou ani sebe a své (pro život v konkrétní době třeba) nevýhodné vlastnosti. Jediné co může změnit je vlastní vztah, postoj k počasí, partnerce či partnerovi, politikům, šéfovi atd. Učil jsem a psal třeba o tom, jak si promítnout řvoucího šéfa jakoby do hary (tři centimetry pod pupík, do energetického centra), a tak se naučit, a pak už automaticky a v každé negativní situaci prostě energii využít, protože hara nerozděluje na klad či zápor, a vnímá vše jako čirou energii, s pozitivními důsledky. A jak si partnera zamilovat: Je tak krásně jinej… Ještě jinak, co se týká hledání a volby (ideálního) partnera, moudré lidové babské rčení dí: Jakej šel, takovou našel… (což samozřejmě platí i v rodu ženském).
Naznačuji, že ač je ten či ona na duchovní cestě, a dokonce něco se sebou a svými horoskopickými nebo rodinnými (mateřskými, tedy negativními) znameními a vlastnostmi dělá, tělo je často moudřejší a vyplatí se jej poslechnout. Především tedy, a to opakuji a zdůrazňuji stále znovu, se setsakra vyplatí zjistit si partnerovu horoskopickou kompatibilitu (jak v čínském, tak v zodiakálním horoskopu je z dvanácti možností plně nebo jakž takž partnersky vhodná jen čtvrtina znamení). Některé hlubinně založené vlastnosti partnerky (partnera) prostě (potvrzuji z vlastní zkušenosti) nejde obejít, a je jen otázkou času, kdy nejen symptomy, ale i negativní důsledky, vyplavou na povrch.
Můj otec má díky stresu, který prožívá s mojí mámou, velké problémy s páteří a na jedno ucho je téměř hluchý. Že by v tom byla nějaká spojitost?Tuším, že jo. Ale nevím, co s tím. Nechci, aby byl můj partner nešťastný stejně jako je můj taťka, a zároveň, abych já byla nešťastná jako moje mamka. Chci mít spokojeného, zdravého a šťastného partnera, protože jak už z Vašich blogů a vyprávění tuším, jedině tak budu šťastná i já. Co mám tedy v tuto chvíli dělat? Vím, že to všechno poukazuje na nějaký blok – program, který je třeba rozpustit- nebo jak jste řekl – přemostit. Jak ale? Zeptala se čtenářka.po přečtení Desatera když, jenž se jí prý líbí… ale jak vyplývá z jejích otázek, viz také níže, jen na povrchu. Přitom tuší, alespoň teoreticky, jak na to. Tedy, na sebe a své rodinné naprogramování… protože dříve či později se každý mladý člověk nějak musí popasovat s tím, co od rodičů, kromě zázraku života, zároveň zdědil.
I když se totiž dívka začne, krok za krokem, učit pozitivně myslet, i když postupně zvládne umět se kdykoliv, i v krizových chvílích, co nejrychleji uvolnit (nenasednout na tobogán dávných rodinných a tělesných emocí), nevyčítat, a jakmile si dokáže raději (za)zpívat (ideálně mantry) než mluvit (ani s nejlepšími kamarádkami, ani v dobrém, jak zní indické rčení) o jiných, natož o svém partnerovi, jakmile a i když začne měnit své postoje k druhým a ke světu (a ke svému tělu atd.), a začne kultivovat všechny své pozitivní (zděděné a potenciální) kvality… a upozaďovat (rozpouštět, a nakonec přemosťovat) ty osobně a společensky negativní – stejně nakonec neunikne důsledkům archetypálních a genetických daností (které dlouhodobě fungující kultury ve svých moudrých rčeních a knihách už dávno odhalily a popsaly).
Například mladé ženy, které se narodily a vyrostly na vesnici nebo v malém městě, by si měly co nejdříve uvědomit nebezpečí velmi negativistického a sebenaplňujícího se hesla pomlouvačných domovnic a příliš starostlivých matek na vesnice nebo z malého města: Co by tomu řekli lidi… (Jedna čtenářka mi připomněla tu ještě o úroveň nesmyslnější verzi: Co by si pomysleli lidi…) A co nejdříve utéct z vibračně do zdí rodného domu nebo bytu otištěných a rezonančně neustále vysílajících a další generaci tak negativně ovlivňujících algoritmů hádek a rozepří nekompatibilních rodičů (a rodičů jejich rodičů). Jistě, navštívit, ale maximálně na tři dny, pak ujet zpátky do fungujících vibrací (jak jsem zjistil a vyzkoušel na vlastní tělo).
Dnes takové (jistě, ne vlastní vinou) postižené dívky a ženy neomylně poznám na první pohled, protože např. mají, zvláště ve velkém městě, potřebu svou niterně znejistěnou integritu maskovat: třeba zbytečně přehnaným make-upem (a výrazně červenou nebo ve verzi punk a anarchismus černou rtěnkou), nebo snahou se o sobě dovědět víc studiem psychologie (v naivní víře, že se tam /na/učí něco jiného než nepoužitelné informace). Víc současnějších informací (např. o rozdílech mezi muži a ženami) lze nalézt nejen v doporučených desaterech, ale i jinde na mém blogu… Jde také o to, že zatímco naši rodiče netušili, co, jak a proč dělají, (a poprvé v novodobé historii děda nebo otec řemeslník nemůže radit synovi a už vůbec ne vnukovi) my už, díky rozvoji zobrazovacích metod při poznání mozku a těla, začínáme tušit a vědět, co se v nás a také proč děje.
Když si jedna žena středního věku přečetla Desatero když…, se spoustou věcí překvapivě souhlasila (ještě před krátkou dobou se o svého manžela, který začal mluvit o duchovnosti a zpívat mantry, bála, že jí odjede do Indie), jen ale neví, jak neopakovat chyby matky. Na to je přece, když funguje komunikace, ideální právě manžel nebo partner (a je to tedy i cesta k přinejmenším dokonalejší, nebo vůbec základní mezi-genderové komunikaci), odpověděl jsem.
Přítel mi na cestě zpět říkal, že ho bolí trochu záda a píská mu v uchu. Já jsem měla trochu stažený žaludek. Vím, že tyhle problémy měl, když nám to spolu kdysi neklapalo a když jsme se rozcházeli. Teď spolu stojíme na (staro)-novém začátku a on má v mé přítomnosti tytéž problémy, aniž bychom se nějak hádali, píše výše citovaná čtenářka (i za všechny další, kterých se to týká) a nechtěně naznačuje zdánlivou neřešitelnost problému. Ano, změna mozek bolí, a i když je zkušenost dobrá škola, školné je čím dál častěji až příliš vysoké, ale bez objevu a přiznání si vlastních chyb to prostě nejde. Neradím, jen shrnuji situaci.
Takže: kdybychom žili ve společnosti a v době, která přece jen nějak funguje, a kdyby naše životní (a sociálně kulturní a školské) prostředí nebylo tak pře-zamořeno neřešeným a dnes už teď a tady prakticky nevyřešitelným dědictvím předchozích generací, poradil bych především pracovat pilně na sobě, alespoň na tři měsíce se rozejít… a pak vyzkoušet to (tělem indikované, možná geneticky) nekompatibilní partnerství jako test pokroku na Cestě za poznáním sebe sama. Zvýšení laťky. Jenže dnes, tady a teď, je toho na nás všechny (jak také vím z vlastní zkušenosti) příliš.
Divím se: na jedné straně nakupujeme v biopotravinách a obědváme ve veganských restauracích, vzrušujeme se informacemi o tzv. éčkách a mikroprachu v ovzduší, a v předchozích generacích jsme budovali socialismus a rovnoprávné bagristky a tavičky plnily plán na 110%, studovaly filosofii marxismu leninismu a chystaly se do kosmu, a dnes mladé ženy studují gender nebo feminismus, na druhé straně jsme si životního partnera na celý život vybíraly a dodnes vybíráme (také protože jsme si samy vypnuly evolučně nastavené bio systémy) podle hollywoodských nebo barrandovských selanek či ženských strakatých časopisů, tedy neracionálně, náhodně, chaoticky, nepoučeně, zmateně (ostatně tak jako porodnici, porodníka, školu a učitelku). Začínáte se divit taky?
P. S.: Řešení pro tazatelky na teď a tady? Třeba stáhnout si mou knihu Návod na použití člověka (anebo se na facebooku domluvit s ostatními potřebnými a nechat si ji za poloviční než maloobchodní cenu vytisknout, rád předám kontakt na tiskaře), a trpělivě vyzkoušet a pak používat nějakou (jakoukoliv) duchovní metodu na přemostění starých a neodstranitelných jizev. A mezitím po přátelích ajťácích třeba začít vyžadovat nebo rovnou pracovat na nějaké smartfounové verzi seznamovací aplikace, která rovnou zjistí kompatibilitu partnera nebo partnerky. Jako začátek transformace v iluzích o sobě samých nadobro utopené civilizace.
Doslov pro nově příchozí: Tři blogy z tohoto týdne jsou jakýmsi návodem na použití současné zmatené mladé české ženy: nejprve popis pasti, ve které je, aniž si toho je vědoma, pak instrukce, jak se dostat z pasti ven, a nakonec, dnes, vysvětlivky k instrukcím. Asi je to příliš složité, ale stručněji to nešlo. Nebo to neumím. Snaha byla…
