Jakmile jsem začal měřit spodní prameny a negativní zóny (začátečníkovi pomůže třeba každé větší lesní mraveniště), a pak překvapeným účastníkům seminářů vnucoval jako jeden z nástrojů vnitřní transformace vlaštovky a vidlice z proutků, aby se také naučili využívat, co jejich těla navzdory matrixům vnímání registrují, ale rozum odmítá akceptovat, mlhy iluzí se začaly rozpouštět. Jedním z lehce ověřitelných trumfů na mé straně byla možnost chodit mezi podivnými pískovcovými skalami, a vlaštovkou si ověřit, že tvar a umístění skály také není náhoda: zatímco ostatní písek zerodoval, zbytek zůstal v podobě bizarní skály půdorysně kopírující tvar pozitivního frekvenčního vyzařování (přesně na hraně skály pak vždy probíhala hranice s negativním vyzařováním). Naznačím několik možných vysvětlení, stále v úžasu, jak svět a vesmír ladí, my si však jako tři pověstné opičky stále zacpáváme oči, uši a ústa (rozuměj: pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme, a pro rozum jsme zmateni).
Ale i tahle metafora je ztracena v západním překladu, protože opičky jen buddhisty pozitivně nabádají, aby neviděli, neslyšeli a nemluvili ďábla… Záhadologové zkoumají, odborníci popírají, a nadšenci kousek po kousku zkoumají a spekulují, jak to asi s relikviemi zázraky a jinými záhadami mohlo a muselo být. Cestovatel a spisovatel Arnošt Vašíček hovořil v televizi o turínském plátnu a záhadě, jak bylo možné, že když tamní kaple hořela, jeden hasič měl vnuknutí a ani dělem nerozbitnou schránku, ve které bylo plátno uloženo, úderem ruky rozbil a plátno zachránil. Nebo o jiném požáru, kdy shořel celý kostel, ale pod jedinou zdí, která zůstala stát, našli nepoškozenou relikvii. A poňoukl mne tak k blogování.
Už jsem to naznačoval v blogu o siddhis, nadpřirozených schopnostech nejen osvícených duchovních učitelů, guruů a zenových mistrů (i když u nich se vyskytovaly a vyskytují častěji), ale i maminek zachraňujících své dítě: člověk je občas, když se všechno sejde, schopen až nadpřirozených výkonů. Psal jsem o kostelích a jejich velmi důmyslném umístění přímo nad pozitivní, nebo hranicí pozitivní s negativní zónou. A o posvátných místech, která jsou vždy lokalizována na nějaký pozitivně vyzařující vrch: na pouti ke kostelu (vystavěnému a vyzdobenému dle zákona oktávy) musí poutníci za zpěvu velmi dlouhé písně (aby odpojili rozum a zharmonizovali těla, rozuměj: aby se pak mohli vyladit na posvátné místo) projít mnoho údolíček od kapličky ke kapličce a přitom nevědomky překročili desítku skrytých pramenů: těla i mysli pak budou, jako ve sprše při použití teplé a studené vody, vyčištěny i zklidněny (rozuměj: naladěny), takže v kostele, při mši, si poutníci dokonale resetovali mozky. Dnes vyjedou autem, koupí párek a zklamaně, že se zázrak nekonal, jedou domů podívat se na další thriller a horor.
Zmiňoval jsem něco podobného, když jsem psal o synchronicitách: jakmile je mysl dlouhodobým tréninkem (meditací atd.) čištěna, posílena a soustředěna, dějí se zázraky. Tak jako golfisté dokážou trefit jamku na kilometr daleko a za lesíkem (občas vyprávějí zvědavým žurnalistům, že prostě v představě vědomím letí metr před míčkem a navádějí jej přímo do jamky), dlouhodobě se čistící adept duchovna najednou začne vidět a hlavně cítit souvislosti i tam, kde by je normální člověk, a hlavně pochybovač a skeptik, nikdy neviděl. Ale co udělal s obvykle rozjitřenou myslí hledače smyslu pobyt v pozitivní zóně posvátného místa, nebo vlastnictví relikvie, nebo setkání třeba se císařem Karlem IV., tedy z Boží milosti panovníkem?V době, kdy prakticky každý byl zbožný, chodil do kostela a na pouti, a chtěl být po smrti věčně spasen a všemožně na to trénoval?
Dnes k tomuto duchovnímu (harmonickému) vyladění napomohou i různé pravohemisférové disciplíny, třeba jako proutkařství, kreslení levou rukou, mantry a meditace (viz kniha Návod na použití člověka) atd. A i dnes se lze naučit nejen chodit a mluvit, ale i hledat prameny a zóny, slyšet tepat a proudit svou krev, naslouchat celému tělu, cítit prameny jen rukou, bez virgule, ale i myslet pozitivně a ptát se… tedy srozumitelně vysílat, ale tak být schopen takto, a stále komplexněji, v souvislostech a oběma mozkovými hemisférami zároveň i přijímat. Je přece jasné že šťastný zdravý člověk i frekvenčně, v mnoha frekvenčních oktávách, ladí.
Polodrahokam či dokonce diamant je obyčejný uhlík (jako tuha nebo kus hnědého uhlí), ale v okamžiku svého vzniku za obrovského tlaku se něco stalo a v rámci ideálních podmínek vznikl krystal nejtvrdšího nerostu na světě. V případě relikvií a dalších případů neuvěřitelné odolnosti některých předmětů, nebo neuvěřitelné léčivosti některých kultovních míst, se nabízí podobné logické a každému proutkaři srozumitelné vysvětlení (jako u pískovcových skal a jiných jevů na hraně): i osvícení je jakýsi přechod na vyšší úroveň. Je náhoda, že na hranách křížů, pyramid (a jiných tvarových zářičů), na okrajích a hranicích setkávání rozdílných skupenství nebo frekvencí se dějí ty nejzajímavější věci (viz Mandelbrotovy fraktály)?
Co když Sheldrakeovy teorie jakési kolektivní paměti platí (a proto každý list javoru a nakonec i strom ví, kam až a jakým tvarem má dorůst), a Fibonacciho hlemýžďovité posloupnosti a další posvátné geometrie, akordy v hudbě a alikvoty, záhada ohně a zákona oktávy, anebo současné využití křemíku (silikonu) a objevy kvantového světa elektronů i krystalů, tak jako odolnost relikvií, jsou jen různé variace situace, kdy to či ono ladí a rezonuje (uvedené termíny jsou k vyhledání i zde na blogu)? Co když opravdu platí rčení dávných Tibeťanů, že kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru? Je náhoda že všichni vládci všech dob nosili (aby posílili svou moc) na korunách či jiných atributech moci právě krystaly a polodrahokamy? Je náhoda, jakkoliv to zní naivně, že Kaple sv. kříže na Karlštejně má stěny přímo vytapetovány drahými kameny (jakýsi ochranný štít pro relikvie i pro království české?) a Karlův most byl založen a naplánován na základě číselné posloupnosti (mezi dvěma silnými pozitivními zónami) za slunovratu a v astrologicky nejoptimálnější konstelaci planet, tedy když všechny frekvence ladily?
Co když, tak jako vesmír a planeta Gaia, a hormonálně a rytmicky vyladěná těla ženy a muže při milování, pak (po)slouží jako emergentní přeskok do jiné sféry, a jako při vzniku diamantu či jiného krystalu, dá vzniknout něčemu daleko trvalejšímu (koherentnějšímu) než tuha nebo ukojení pudu? Co když předměty, které sloužily duchovním mistrům (jejichž mysl laserově ovlivňovala pronikavými myšlenkami vše, s čím zacházeli), byly jako kaolin či hrnčířská hlína žárem úmyslu přetvořeny v jiné skupenství… a jako zdi kostelů, navěky vyzařují něco daleko koherentnějšího? Je to opravdu mysl člověka, která svou pozorností (vědomím) donutí elektron letící proti dvouštěrbině zázračně se zdvojit a projít oběma štěrbinami zároveň jako vlna – stvořit zázrak? Jak malí kluci později vybraní za příštího dalajlamu poznají, které předměty denní potřeby používal dalajlama předešlý? Jak mysl člověka ví, že právě překročil podzemní pramen nebo je v zóně? Jak jeden pták (nebo ryba) v desetitisícovém hejnu pozná, kdy má zatočit, jak slepý termit pozná, kde, kam a jak má pokračovat ve stavbě termitiště? Co zachytí anténa rozhlasového přijímače, když se na nějakou stanici (frekvenci) naladí? Co všechno vysílá a na co všechno se dokáže (by se dokázalo) naladit dobře trénované vědomí, zároveň s krystalicky čistým koherentním vysíláním?
Jak dole, tak nahoře: jedna zázračná Cesta k ideální vyladěné frekvenci rezonující s člověkem vede zeširoka, např. přes moře frekvencí v tzv. bílém šumu přírodních zvuků nebo deštného sloupu (ego a rozum se ztratí v moři frekvencí, rozpustí, splyne). Jiná ještě zázračnější Cesta vede přes frekvence, které také vznikají mimo hmotu, jako alikvoty ať už v lidském hlase (zvláště vyladěné a posíleny nějakým posvátným katedrálním prostorem), nebo dokonce pomocí sférické píšťaly přímo ve frekvenčním prostoru mysli. Co nejdokonaleji vyčištěné frekvence navíc s pozitivním úmyslem ladit.
Tvrzeni starých Indů, že nemoc je jen špatná (rozuměj: nevyladěná) písnička, do tohoto Západem zatím neakceptovaného konceptu dokonale zapadá a je náhoda že nabízí další možnost tiše rezonovat a surfovat po možnostech? Na seminářích jsem se řečnicky ptával: co víc koho ovlivňuje, posvátné místo poutníky, nebo poutníci, kteří celá staletí za určitých vibrací (roku, písní, mší, rituálů) svým působením místo posilují? Správná odpověď zní: posvátným místem to sice začalo, ale pak místo mohlo a může být posilováno rituály stále koherentněji vyladěnými lidmi. Jinými slovy, svět kolem nás, i v nás, je plný frekvencí a také míst, která ladí (neustále zpíváme a zpívají), a když to jde a umí se to, dá se na takové frekvence (nebo pole) naladit. A kromě potenciální možnosti (v dosahu vlastního neustále posilovaného morfogenetického pole vědomí) formovat a utvářet další věci a jevy, a také zažít pocit propojení, jednoty, spoluexistence… ale jen když frekvence v nás i kolem nás ladí.
