Mohli jsme mít přijatelnou vládu, vedení sněmovny bez extrému, Drahoše na Hradě a slovo czexit by nikdo neznal. Ale my jsme řekli ne. Demokratické strany nezvládly v zájmu republiky disciplinovat Babiše a oddávají se tomu, čemu TGM říkával „abstraktní radikalism“.. píše Dalibor Klimeš v blogu, který stojí za to pozorně číst: Kdyby současní politici dělali dobře své řemeslo, velmi pravděpodobně bychom zde už dávno měli vládu s důvěrou sněmovny.
Vedlo by ji nevyhnutelně ANO − ne však nutně s Andrejem Babišem na postu premiéra −, které by vládlo s některými z demokratických stran. Předseda SPD Tomio Okamura by za své skandální výroky o táboře v Letech nemusel být odvoláván z postu místopředsedy sněmovny, protože by do této funkce vůbec nebyl zvolen. O ataku na média veřejné služby by se vůbec nemluvilo, protože jejich nezávislost by byla jednou ze základních garancí pro demokratické strany ve vládě. Czexit by byla hýčkaná chiméra extrémních stran ve sněmovně, které by však málokdo dopřál sluchu, protože kabinet by byl ochoten debatovat pouze o obecném referendu, jak ho připravila minulá vláda − tedy beze změny základních norem a mezinárodních smluv. A konečně na Hradě by byl velmi pravděpodobně prezidentem Jiří Drahoš.
Ale my jsme řekli ne. Hned po volbách se ruku v ruce ANO i demokratické strany ponořily do toho, čemu Masaryk právě pohrdlivě říkával „abstraktní radikalism“. Smutnou pointou však je, že zatímco Babiš má z tohoto radikalismu velmi konkrétní prospěch − jednobarevnou vládu, i když zatím bez důvěry a v demisi −, demokratické strany z toho nemají vůbec nic. Jen svůj úpadek a přihlížení vzestupu extremistů.
Hned po volbách bylo přitom jasné, jaká hra (a jak vážná) se tu s republikou hraje. Babiš buď mohl s demokratickými stranami spolupracovat a získat přijatelnou většinovou vládu. Anebo nespolupracovat a získat s nepřijatelnou vládou ještě mnohem více. Že by se v něm v takové situaci hnulo svědomí, to asi nikdo nemohl čekat.
V té chvíli ukazování na toho ošklivého exkomunistu, spolupracovníka StB, oligarchu, kouzelníka s dotacemi a sněmovnou certifikovaného lháře Babiše mohlo sice přinést demokratickým politikům potěchu z onoho „abstraktního radikalismu“, pro uchránění demokracie a právního státu to však nepřinášelo vůbec nic. Přesto se demokraté pro tuto nesmyslnou cestu za podpory notné části české publicistiky rozhodli…
Kdyby demokratické strany měly hned na začátku jasnou strategii, jak na Babiše, mohli jsme tu mít pravděpodobně už týdny staronovou koalici a jako bonus možná i Fialu předsedou sněmovny. Místo toho přicházela jedna zbytečná prohra za druhou. Babišovi se za vydatné podpory vznešené izolace demokratických stran podařilo rozpojit obvyklé sestavování vlády a obsazení sněmovních funkcí. A tak vznikla sněmovní koalice ANO, SPD, KSČM. Extrém sice získal ve volbách jen obvyklou pětinu hlasů, ale má najednou dva místopředsedy a hromadu vedení důležitých výborů. Jak to je nepřijatelné, nám nyní ukazuje Okamura se svým zpochybňováním podstaty tábora v Letech. Této nesvaté koalici měli demokraté za jakoukoliv cenu zabránit. Jednak kvůli vlivu extremistů na budoucí exekutivu, ale také kvůli prezidentské volbě.
A tím jsme u druhé velké zbytečné prohry. Opět hned od vyhlášení výsledků sněmovních voleb byla jasná úměra: čím rychleji se sestaví demokratická vláda, tím více klesají šance Miloše Zemana obhájit Hrad… Že by ANO nasadilo prezidenta, to už k velkému smutku Martina Stropnického nešlo stihnout. Ale demokratická vláda by zhatila naděje Okamury dostat se k exekutivě a ten by se obrátil k dalšímu boji − prezidentskému. Velký mocenský deal mezi prezidentem a Okamurou by nebyl možný. Naopak by předseda SPD Zemanovi ve volbách výrazně škodil.
Druhým pozitivním rysem by byla, když ne podpora ANO pro Drahoše, tak alespoň Babišova neutralita. Vládní většinu pro svou vládu by už měl, jednou z podmínek demokratů mohla být podpora Zemanova protikandidáta. Babiš by svého spojence na Hradě obětoval jistě bez mrknutí oka a Drahoš by se s podporou ANO (a bez nepříjemných dotazů na jmenování Babiše premiérem) asi dostal na Hrad.
To všechno jsme se rozhodli promarnit. A je toho samozřejmě ještě mnohem více. Je naprosto nepochopitelné, že pro demokratické strany je nepřijatelný stíhaný Babiš a jeho vliv na vnitro a zároveň přihlížejí tomu, jak už měsíce vnitro ovládá jednobarevná vláda ANO. Vnitro mělo být právě ten resort, který z rukou ČSSD měl přecházet opět do rukou koaličního partnera ANO bez mezizastávky v holdingu.
Zdaleka nejhorší je ale ten neuvěřitelně rychlý nástup extremistů k moci. Opět hned po sečtení volebních výsledků v říjnu bylo jasné, že demokratické strany mohou buď bránit vládnutí Babiše, nebo zabránit vládnutí rasistů a komunistů. Obojího nikdy nešlo dosáhnout. Demokraté se však rozhodli pro to první, a tak prohráli to druhé.
Jak to mohlo být jiné, kdyby se vláda ANO s demokratickými stranami jen vrátila k normě z minulého období, kde bylo jasně stanovené, že nelze plebiscitem hlasovat o základních právech, státním rozpočtu, porušení závazků mezinárodního práva, odvolávání z funkcí a individuálních právech. Czexit by bylo neznámé slovo a světoví politici a investoři by tuzemským pokusům s přímou demokracií nevěnovali větší pozornost.
Takto paradoxně jedinou nadějí odpůrců Babiše zůstává osamocený Babiš, který si czexitem nechce zničit výnosný byznys s eurodotacemi a ohrozit vládu nad klenotem svého impéria − německým výrobcem močoviny Stickstoffwerke Piesteritz.
A tak jsme teď uprostřed temna, a to naprosto zbytečně. Babiš je jistě osoba, která se nikdy neměla stát premiérem. Ale pokud proti němu demokratické strany tak trestuhodně prohrály volby a pokud další alternativou je jen vláda opřená o extremisty, pak ani na vteřinu není co řešit.
Těch škod na republice je přece už příliš mnoho: Babiš ovládající vnitro, extrém šéfující sněmovně, Zeman opět na Hradě, czexit za dveřmi. A pořád chumelí dál a dál
https://archiv.ihned.cz/c1-66047480-zcela-zbytecne-temno-nad-ceskem
