Sdělená radost mnohonásobná radost

15.2.2018

… říkávala babička. Trpělivost a umanutost nejen růže, ale i přece jen vyšší informovanost (a tedy i pochopení a vychutnání) například o indické klasické hudbě, a teď i o jejím rytmickém systému, přináší. Hurá. Našinec dnes raději aby neposlouchal žádné zprávy (jejichž valná většina je negativní a klid v duši destruující), sledoval jen přírodopisné a zeměpisné dokumenty, poslouchal jen podvečerní pořady na stanici Vltava, a do rušných ulic raději nevycházel. Jinými slovy, chce to aktivně (jako rozinky) vyzobávat pozitivní kvalitu. Ale zároveň neuzavírat se: právě mi přišel mail s odkazem na nádhernou, současnou, ale zároveň duchovní podstatu (zde jako poctu Františku Drtikolovi) vystihující digitálně připravenou a natočenou hudbou nevzdávajícího se nadšence. Už jsem o něm psal, jmenuje se Tomáš Reindl. A tak se rád (po)dělím o radost a naději:

Před dávnými časy se objevil na mém semináři (studoval tehdy konzervatoř), a nerozčiloval se, když jsem nadšeně oslavoval indickou klasickou hudbu či učil zpívat mantry. O mnoho starostí (jen několika přáteli navštívených koncertů a rozchodů s děvčaty a ženami) ale i radostí (zcela jistě v domácím nahrávacím studiu) později jsem ho slyšel v jeho projektu Omnion živě, v dnes již neexistující vegetariánské restauraci tady na Smíchově, a byl jeho umanutostí a pokrokem na cestě symbiózy odkazu klasické indické, navíc duchovní hudby, s nejmodernějším digitálními možnostmi a hudebními trendy mezi nahrávači hudby, nadšen. O další čas později teď s uspokojením a radostí zjišťuju, že je stále tvořivě umanutý a pracovitý (viz odkazy a singl).

Navíc mu v nakladatelství NAMU právě vychází kniha Indický rytmický systém – zdroj inspirace západních skladatelů. Matemašte, chce se mi křičet, dočkal jsem se: při folkových koncertech (hrávali jsme s Emilem Pospíšilem svou naivní českou verzi nápodoby indické klasické hudby) na počátku 80. let min. stol. jsem se z počátku pokoušel předat posluchačům nějaké informace o sítáru a především o mém nástroji, bubíncích tabla, leč hrách jsem na indické stěny házel a házet přestal. Po více jak třiceti letech asi dozrál čas ty české hudební barbary (označení, které dal s ironickou, ale oprávněnou nadsázkou Zápaďanům učitel Ravi Šankara, který se s ním loučil před cestou do USA) přece jen poněkud více informovat (aby indickou klasickou hudbu lépe pochopili). Na slavném trojalbu koncertu festivalu ve Woodstocku v roce 1969 je přímo slyšet, jak se po první minutě ladění sítáru před koncertem se ozval potlesk: Šankar to nemohl neokomentovat slavnými (a samozřejmě nepochopenými) slovy: Když se vám tak líbí ladění, doufám, že se vám bude líbit i koncert…

tablaZa ty roky mezitím dorostly další dvě generace (indicko)hudebních barbarů, Tomáš nepřestává studovat, hrát, zkoušet a zároveň propagovat další moderní hudební způsob, jak poznat sám sebe. Klikněte si na linky v textu, navštěvujte jeho koncerty, a pokud se přece jen aktivněji zajímáte o duši povznášející indickou hudbu, zajděte na koncert, zúčastněte se nějakého letního semináře výuky hry na tabla, kupte si jeho knihu. Začněte něco pro pochopení sebe sama (třeba cestou osvědčené hudby) konečně dělat. Zvláště v postfaktické době po brexitu…

 P. S. pro šprty:

http://blog.baraka.cz/2009/01/prirozene-hudebni-skolstvi/

http://blog.baraka.cz/2009/08/hudebni-cunami/

http://blog.baraka.cz/2013/02/hudebni-barbari/

 

Do Tomášovy knihy můžete nahlédnout zde: http://namu.cz/item.php?item=372


Křest knihy, spojený s pestrým hudebně/tanečním programem proběhne v úterý 6.března 2018, v 19:30 v Café v lese.