Svět se už dost dlouho řítí (do Váchalovy ďáblovy řiti)… a lidé jsou stále vulgárnější (přátelské oslovení tý vole se rozmohlo i u dorostenek a slečen všeho druhu). Už se ani nedivíme, že kdejaký šmejd a politik (na všech úrovních) podvádí, šidí, lže a kuje manželské, konzumní, zlodějské a politické pikle, a že souběžně krutostmi (mučení, střílení a výbuchů na zemi i v kosmu přibylo na všech rovinách i kopcích) překypující pořady a seriály okupují i české televizní kanály. Měl jsem příležitost skouknout začátky (více než několik dílů jsem nevydýchal) několika obecně chválených amerických sf seriálů. I klasika zklamala, sága Star trek Discovery po několika dílech opustila kosmickou logiku: ti dobří se díky navigaci (a cestách v mžiku skrz galaxie) založené na neviditelné síti spór hub ocitli v nějaké alternativní realitě, kde se z nich stali zlí, a tak museli přemalovat karoserii kosmické lodi, přešít stejnokroje a uniformy, a ta nejnesmělejší členka posádky se musela snažit vypadat a jednat jako diktátorka. Scénáristé a producenti se asi jako puberťáci předháněli, kdo z nich má větší a červenější trumpovské a kimovské tlačítko… film mohl klidně být o hodinu rvaček a šavlovaček kratší. Uff.
Vím, to co vidíme je iluze, film je iluze iluze, a sf film zvlášť. Jiný dobře hodnocený seriál pojednává o stovce mladistvých, kteří byli 97 let po jaderné válce vyexpedováni z kosmických stanic (kde dochází voda, kyslík atd.) na snad obnovenou planetu, ale mladí se hned rozhádají a ukrytý vrah mezi nimi kuje zdatně pikle. Údajně další vynikající titul Altered Carbon je dokonale bladerunnerovsky namodelovaný, ale hlavní hrdina, rváč s tak velkým množství soupeřů a krutostí, že nevyjde z bitek, silou řeší a často i zbitý, úspěšně (vy)řeší problémy těch, kteří si ho najmou. Divák mezitím ztrácí přehled a sám sebe, a je mu líto, že vůbec nestihl vychutnat dokonalé detaily světa za pár set let. Nemohu neocitovat povedené vyjádření Ondřeje Neffa původně se týkající českých inscenací: myslel jsem si, že česká filmová škola se v poslední době sestává z lidí postižených měknutím mozku, kteří si vytvořili jakýsi umělý svět. V něm se pohybují papundeklové figury a hrají příběhy ze kterých odkapává melasa vymyšlenosti... Totéž se ale v případě námětů, příběhu a scénáře) týká i soudových amerických scifi seriálů. Abychom si rozuměli: není dobré, když plíživá indoktrinace krutostmi (jako by se nechumelilo) nenápadně ale jistě postupuje, a z diváka se stává závislák… jen protože je to velmi dobře natočené a zahrané..
Po Mostu teď skončilo české promítání dalšího profesně dokonale udělaného seriálu ze severního Švédska (s francouzskou policistkou s rodinnými a existencionálními problémy) Půlnoční slunce. Postupně se ukazuje, že zlí jsou až na vzápětí mučené těhotné tak nějak všichni, a český divák s vytřeštěnýma očima zírá na technicky dokonale zpracované a zahrané výjevy a příběhy, scénáristicky umně propletené a vypointované motivy a akce (a esotericky záhadné komentáře sámské šamanky) a nakonec i tušené, zmíněné nebo decentně sejmuté detaily hromady mrtvých (ale i zázraky porodu nové generace, usmíření a začátek řešení celoživotních traumat)… aniž by stačil odtrhnout zrak od scénáristických orgií. Každý další díl s dalšími překvapeními je jako paví pero na starořímských hostinách: motivy a postavy jsou umně propletené a po kouscích odhalované dnes už tak zmlsanému tv divákovi, že ten, na pokraji zvracení, nemůže nekonstatovat, že to holt bylo aspoň výborně (v porovnání s českými tv pořady podobného druhu o tři levely výše) udělané.
Jak se usínalo scénáristům, netuším, ale jistě ne snadno a bez prášků. Všechny postavy jednají tak či onak zločinně, také protože jen předávají štafetu malých lží a podvodů: každý má nějaké to trauma z dětství nebo předchozího života. Jeden z padouchů čeká zrovna s partnerkou dítě a ukazuje občas laskavou tvář, a to vše v prostředí obrovského mnohapatrového dolu, kde se těží železná ruda (a kam jiní padouši před lety tajně ukryli pár tun francouzského již uranového odpadu, a tak pro skupinové mlčení v jezeře utopili syna jednoho z nich… aby všichni udrželi tajemství). Uff.
Jak do norského svetru jsou do příběhu vplétány rostoucí počty rituálně zabitých a umučených, etnické problémy menšin, a finále pak přidá další desítky mrtvol (scénáristé evidentně nechtěli skončit hollywoodským happy endem, tak nechali utopit patnáct lidí včetně hlavního padoucha najednou… ale jako takový malý happy end konejšivé úlitby lidství předvedli porod nakonec zachráněné, ale umírající umučené ženy jako optimistické potvrzení, že život je posvátný jako jakési poselství naděje po všech těch příliš dokonale natočených příliš velkých traumatech, snad aby divák neměl zase až tak kruté sny). Uff. Nepravděpodobné a početné Vraždy v Midsommeru jsou ve srovnání se švédskými seriály posledních let konverzační procházkou anglickou zahradou a krajinou. Uff uff.
Píši o rostoucích krutostech v médiích a filmech stále častěji, protože je to třeba: je to totiž už tak běžné a normální, že si průměrný divák v lenošce před obrazovkou ani neuvědomí, jak je to infekční (a nemá čas si tak ani uvědomit, že ne náhodou v tom reálném světě stále roste počet mladistvých kuřaček, obézních mužů i žen a dětí, ekologických i klimatických extrémů a neřešitelných krizí. Co všechny ty cunami krutosti (u)dělají ze scénáristů, herců a nakonec i diváků?
Navíc nestíháme a tak přestáváme dávat pozor, co se kolem nás děje. Jsme tak ale snadným terčem dezinformací. Scifi seriál je pohádka, ale dnes tak realisticky natočená, až je pravdivější než realita. Mávneme rukou, že na tom či onom nezáleží, ale pak přijde Trump, brexit, Zeman, a důsledky jsou až fatální.
Psal jsem tu pár posledních let i o ukrytém (příliš zbrkle emancipovaném) českém ženství, a dnes mohu zmínit (ne, radost z toho rozhodně nemám) i další důsledek: pětadvacetiletý počítačový expert záměrně najel ve svém automobilu v Torontu na chodník plný lidí: deset mrtvých a daleko více raněných má na svědomí kluk, který se tak mstil ženám (nemohl najít holku). Nenávist vůči moderní společnosti, obavy z plíživé koroze mužské identity a zášť vůči ženám, s nimiž nedokážou navázat romantický vztah, psaly o jeho motivaci noviny. Internetové diskusní skupiny podobně frustrovaných mužů prý mají desetitisíce členů. Jedním z nich byl i pětadvacetiletý dívkou nepolíbený Alek Minassian.
Povstání beta samců… tak to nazvali žurnalisté. Po své smrti se totiž tihle kluci stávají idolem dalších zamindrákovaných kluků, kteří frustraci ze svých neúspěchů u žen ventilují na internetu. Říkají si incelové, protože jsou přesvědčení, že kvůli nezájmu dívek žijí v nedobrovolném celibátu (incel je zkratka „involuntary celibate“, nedobrovolný celibát). Uff uff uff. Myslíte si, že fenomén tisíců kluků bez rodin a se snadným přístupem k pornu na síti, kteří šmelí se svými (v přátelských a štědrých zemí získanými) pasy, potloukají se po uklizených ulicích německých francouzských a švédských měst a večer koukají na dokonale natočené seriály plné krutostí, s příliš emancipovanými kuřačkami a krutostmi ve scifi seriálech nesouvisí?
Anebo jinak: myslíte, že to, že jsme celé dlouhé roky před sametem každý večer pasivně koukali na stupidní seriály (a dnes po sametu koukáme na stupidní telenovely, anebo dokonale udělané filmy a seriály plné krutosti a násilí), nemělo vliv na pasivní mlčenlivou konzumaci toho, co nám politická vrchnost předkládá, a následnou neschopnost se domluvit a vyrazit na Václavák protestovat třeba proti katastrofálně zanedbanému školství, nemocnému, vulgárnímu a pomstychtivému invalidovi na hradě, anebo trestně stíhanému velkokapitalistovi, který půl roku marně sestavuje vládu, ale klidně vládne v bardu demise? Tak znovu: co myslíte, že se stane ze scénáristů (kostymérů, herců nejnovější sedmé řady Star treku Discovery) po pár letech detailního vymýšlení kosmické verze Hry o trůny? Nejsou z nich dnes náhodou další pobledlí ajťáci, kteří coby incelové neumí v reálu sbalit holku? Nejen náš malý český reálný svět je vymknutý z kloubů…
P. S.: Uff, je ale také možné, že sledováním stále delších a bojovnějších seriálů divák nevědomě přeprogramovává svá mozková centra (u vrcholových sportovců a umělců je k tomu třeba deset tisíc hodin tréninku) a vytvoří se tak nová jiná neuronová síť, která člověka nakonec osvítí a přemístí coby žoldáka do alternativního prostoru jakési mezigalaktické bitvy…
Další doporučená četba
http://blog.baraka.cz/2012/12/tahle-doba-neni-pro-mne/
http://blog.baraka.cz/2016/07/kde-se-bere-zlo-a-terorista/
http://blog.baraka.cz/2017/05/medialni-nasili-a-upadek-civilizace/
