Byla to obohacující zkušenost, napsal mi otec několikaměsíční dcerky o víkendovém seššinu (japonský název intenzivního takřka celodenního a někdy celotýdenního zásedu, rozuměj: zazenu). Na samotě nás bylo 15, 10 chlapů a 5 ženských. Kromě nás dvou se tam všichni znali – je to skupina kolem mistra, který vede klášter ve Francii a mělo se jednat o Soto Zen. Takže jsem se těšil, že konečně vyzkouším všechno, co k tomu patří, včetně zenové hole kyosaku atd. Postupně se ukázalo, že to bude jinak, než jsem si představoval. Vedla to tam holka – mniška, zasvěcených lidí bylo asi pět a zbytek praktikující lidi. Role a práce se rozdělily a stále se něco dělalo.
Od poloviny 70. let min. stol., kdy jsem se, protože jóga na mne byla příliš pomalá, začal vážně zabývat zenovým buddhismem, sleduji kromě vlastní mysli i všeobecně (nejen) českou situaci v tomto jinde tisíciletími prověřeném oboru duchovnosti. Přeložil jsem vše, co se dalo u nás sehnat o tom jak a na čem sedět a kde meditovat, a pilně jsem organizoval pravidelná sezení. Po letech vlažného zájmu přátel a několika zájezdech do polských zenových center zen a zazen v Praze motivace utichla a lenost a pochyby vzrostly. Jistě, zájem o duchovnost mezi mladými vzrostla a i u nás existují možnosti naučit se zazenově sedět, ale vlastně jde jen o techniku, a obvykle české rozepře kdo sedí lépe a předpisověji.
Zazeny 1,5 hodiny dvakrát denně, práce na pozemku, písmomalířství. S důrazem na soustředění, vzájemnou pomoc, ohleduplnost. Trochu pod tlakem, nicméně skutečně mi to pomohlo dostat se po čase do úplně jiného rozpoložení. Tělo bylo v pohodě díky józe. Prvních několik zazenů jsem vlastně jen hledal jak na to, dost se to ve mně mlelo, ale ten poslední, to bylo naprosto super. Tak půlhodinu jsem víceméně těkal, pak zápasil s únavou. Ve finále jsem se do toho ale dostal. Byl jsem v haře, vnímal jsem všechno, hlava prázdná, cítil jsem, jak všechny bloky odchází a ta energie! Skvělý. Dnes jsem seděl ráno už doma, vybavil jsem si ten pocit a ihned vše naskočilo. Takže v tom rozhodně budu pokračovat.
Když mi pisatel napsal, že jede na seššin, doporučil jsem mu, aby se nenechal zmást děním a prostředím, ale jen pokračoval v procvičování prázdné mysli, aby si ta neposedná mrška začala postupně zvykat, že tohle prázdno, NIC, je velmi terapeutické a v celkovém kontextu osvobozující. A především aby nic a nikoho nehodnotil. V tomto smyslu jsou ovšem západní verze zenových center stále víc, stejně jako většina zenových učitelů, spíše jen napodobeniny, a český (v tomto případě navíc z Polska importovaný) zen není Zen ale spíše sen o zenu… 
Viz obálka mé knížečky z roku 1994, kterou doposud málokdo pochopil…
Ten jejich mistr si to pěkně upravil a asi si tvoří kolem sebe novou sektu. V podstatě se trhli a říkají tomu Buddhovo sezení. Kyosaku (zenová hůl) je zakázaná. Mají v plánu přestat používat sútry v japonštině a překládají si to do svých jazyků. Za učení se platí, a jak jsem pochopil, za mnichy jsou vybíráni (všeho) schopný lidi a ti jsou mistrovi tak oddáni, že veškerou energii věnují tomu, že pro něj vlastně vydělávají prachy. Někteří mu dokonce dluží za pobyty v klášteře! Nechali si od nás za sesšin zaplatit 2000,- Kč a ještě chtěli další dary. Ležely tam 3 obálky na dary. Na mistrovu novou kameru, na mistra jen tak, na to že nám pustili video kde mistr ukazuje jak se správně píše perkem na papír…
Od prvních seššinů v zenových centrech (v Katowicích, ve Varšavě, ale i o deset let později v Japonsku) mi vadila organizovaná masovost, a především peníze… a že se ze zenu stal i u nás obchod. Jinými slovy, od poloviny 70. let marně čekám na nějakého nového českého zenového mistra. Zažil jsem stovky lidí, kteří pravidelně meditovali, ale pak jsem zjistil, že se naučili jen dobře meditovat (sedět). Jak v Japonsku, v Anglii, Polsku i v Holandsku jsem jen jednou za přítomnosti jihokorejského zenového mistra zažil, že se našlo asi 5 nadšenců, kteří seděli velmi intenzivně a prakticky přes celou noc, a také zažili „probuzení“.
V roce 1989 jsem těsně před sametem trávil v Holandsku 2 měsíce s neurčitým plánem tam zůstat, ale pak jsem u přítele ve vysílání CNN s napětím sledoval dění v Praze a 16. listopadu jsem sedl na letadlo a vrátil se. V Amsterodamu jsem ale pilně navštěvoval zenová centra, a bohužel zjistil, že i tam zenoví adepti sedí spíše jen formálně. Dopisoval jsem si s člověkem, který tamní centrum a meditaci vedl a nabízel jsem mu, že přivezu k zintenzivnění zazenu svůj gong. Nijak nereagoval, což mne překvapilo. Kdykoli jsem s ním o možnosti využít zvuku jako silného meditačního impulzu mluvil, tvářil se nechápavě a odmítavě. Když jsem pak věděl, že už se vrátím do Prahy a navštívil jsem centrum naposledy, tajně jsem gong strčil pod kimono a byl rozhodnut jim, těm zápaďákům, ukázat…Meditace se totiž platila, jako když bych šel do kina. Proto také se v této partičce nikdy nepoužívala zenová hůl. Instruktor byl placen z vybraného vstupného, a pokud by návštěvníky občas praštil (rozuměj, dvěma ranami podél páteře dodal energii a motivaci – asi by mu příště nepřišli a on by si nevydělal.
Seděl jsem den před odletem z města tulipánů předpisově, těšil se na posledních 5 minut, které byly vždy ohlášeny, pak vytáhl gong zpod kimona a mohutně do něj praštil. Majestátní zvuk gongu okamžitě ( listopad 1989) narovnal všechny zkřivené páteře a probral líné zamlžené mysli. Dělal jsem jako že nic a vychutnával si překvapené tváře a rozzářené oči těch zazen rutinně flinkajících holanďanů. Když budík ohlásil konec zazenu, ještě jsem do třeskutě intenzivního zazenového ticha vysvětlil, že můj zenový mistr z Jižní Koreje nás učil Cestu Zvuku, a nevyladěný, ale o to mohutněji těla znavených meditátorů zvuk původně válečného nástroje (viz obrázek v knize Český sen,1994) vyburcoval k tak intenzivní meditaci, jakou v životě nezažili.
O přestávce se všichni ptali, co to bylo zač – tak jsem vysvětlil, že jsem gong instruktorovi nabízel, ale byl odmítnut. Pochopil jsem úskalí zazenu Holanďanů. Oni totiž neumí vyslovit „G“, jen chrčí. Gong čtou a vnímají jako „chonch“ – tedy nezněle. Proto instruktor na mé dopisy nereagoval a nedokázal si představit, jakou má tento kovový, původně válečný nástroj zvukovou sílu.
Pro Zápaďana jsou instrukce dálněvýchodních učitelů nepochopitelně nesrozumitelné. „Chonch“ znaveného instruktora opravdu nemotivuje. Podobný zádrhel panoval na Západě i co se týče placení meditačních zazenů. Navíc pokud se u nás (po dlouhém období, kdy jsme vše pořádali a překlady rozdávali zdarma), za meditaci platí – spousta lidí je předem odrazena, anebo si myslí, že se osvícení dá nějak koupit. Zažil jsem zenová centra, kde si zájemce musel zaplatit polštář a kimono předem, než byl vůbec instruován, jak se sedí.
Byli tam hodný lidi, ale od samého začátku jsem viděl, že jim chybí radost. Sice všichni jak přes kopírák napodobovali mistrovy disciplíny (písmomalířství, permakulturu), ale viděl jsem, že je to nebaví. Kromě těch mnichů, kteří byli opravdu dobří v tom písmomalířství (říkají tomu evropská kaligrafie). Když jsme pracovali na zahradě, tak to dělali tak nějak napůl. My s přítelem jsme jeli ve všem na sto procent a očividně to vyvolávalo údiv. Co zas hodně udivilo nás, že poslední večer po skype konferenci s mistrem se podávala sváteční večeře, a k tomu, kdo chtěl, dostal pivo, víno, koňak??? To jsem nepochopil a zřejmě je to tak pravidlem i v tom jejich klášteře.
Ta vedoucí byla hodně strojená a taky už od začátku všechny pěkně jedovatě sekýrovala. Vůbec jsem měl dojem, že se tam zkušenější jedinci dost buzerovali navzájem. Přišlo mi, že je vlastně nikdo nevede a že si s tím neví moc rady. A k některým lidem se jako kolektiv nechovali hezky. Byl tam mladej kluk, zkoušel hrát na kytaru, nešlo mu to a všichni se tvářili, že mu to jde a za zády se mu vysmívali.
O úpadku zenu svědčí řada dalších jevů: v japonských antikvariátech jsem objevoval v angličtině psanou knihu zenových koanů, včetně jejich řešení! A i zkušení mniši v Japonsku kouřili, popíjeli pivko, zazen flákali a mistr si vydělal podle počtu zúčastněných. Přičemž zrovna Západu by zen mohl hodně pomoci: každý zenový buddhista je totiž zároveň neuvěřitelně skromný a tedy i ekologický. I začátečníci nepijí alkohol, většinou nekouří, recyklují, jsou tolerantní.
Nebo jinak, i když člověk nedosáhne osvícení, zvládne základní emoce, začne se usmívat i na nerudné sousedy atd. O výhodách zenu a meditace dnes píší i zábavné nejen ženské časopisy. Adept přestane spěchat. Objeví klid a mír…
Tohle všechno píšu jen proto, abych potvrdil, že to skutečně pro mě bylo jako pro tu bramboru v sudu s dalšími bramborami (v Koreji se totiž čerstvě nakopané brambory umývají jednoduše tak, že se nasypou do jednoho sudu, dolejí vodou a dlouhými bydly míchají dokola. Brambory se tak umyjí rychleji a lépe, protože se o sebe myjí navzájem). I se všemi těmi nedostatky to ale hodnotím velmi pozitivně a spoustu věcí jsem si tam uvědomil.
P. S.: Taky jsem chtě nechtě srovnával Kaisena a Vás. Otázky jeho pokročilých studentů nebyly pokročilé a jeho rozvleklé odpovědi nebyly zenové. Měl jsem štěstí, děkuju!
