Ano, život můžeme zaplnit láskou (bhakti), jenže to není cíl, to je způsob cesty, napsal mi vlastně správně, ale typicky česky, tedy negativně a kriticky, jeden čtenář. Na vašich stránkách jsem četl, že myšlenky člověka toho konkrétního člověka dělají (resp. formují), takže co by to znamenalo pro člověka bez myšlenek? Zformuloval tak jinak běžný omyl a pohled, svědčící o hloubce (pro)pasti slov, ale také se zeptal. Rád z několika úhlů pohledu naznačím (jako volné pokračování článku Co po osvícení), že i zde je všechno jinak, a že právě na úhlu pohledu (tak jako na znaménku úmyslu) setsakra záleží.
Běžná představa běžně (tzv. racionálně, tedy jen levohemisférově) uvažujících lidí o tom, že buddhistická (a zvláště tibetská) „nicota“ je prázdno, ve smyslu absolutního nic, tedy smrti a zániku všeho, je naprosto mylná, právě tak jako představa o tom, že když mysl nemyslí, zemře. To tvrdí ego (program). Jako kdyby Windows umanutě odmítaly spustil i jiný program než samotné Windows, a tvrdily by, že tím zemřou. Zenově buddhistické ne-myšlení (tibetské před myšlením) není totální zastavení (a tedy skon) mysli. Tu zastavit nelze. Tak jako je nesmysl bojovat proti emocím (bez nich bychom nebyli inteligentní) nebo sexu, je nesmysl a není rozumné snažit se zastavit myšlenky. Emoce i sex je třeba přijmout, akceptovat, zvládnout, nebo, nejde-li to, vyhnout se jim.
Věta, že láska není cíl, ale (jen?) způsob Cesty, je samozřejmě svým způsobem (poněkud zvráceně) pravdivá, ale plete pojmy jako hrušky s jabkama. Platí ovšem, že není cesta k lásce, Láska je Cesta. Nemůžeme se prolhat k Pravdě, ale budeme-li pravdomluvní a pravdomyslící, nakonec (mozek se přizpůsobí a propojí neurony jinak) budeme živoucí Pravdou. Právě tak platí, že Cesta je důležitější než cíl. Představa, že když naplníme život láskou, není to důležité, protože se nic nezmění, je zcela mylná.
Je-li (mysl a) tělo naplněno láskou (je-li tedy koherentní, vyladěné a v symbióze se přizpůsobující momentálním situacím, jen bez předsudků a stažeností plynoucích ze strachů a obav), pak funguje. Je efektivní, moudré, umí šetřit energií a pak ji soustředit na v tu chvíli ty nejdůležitější úkoly a zadání.
Západní představa o tom nejvýkonnějším, tedy descarteovském způsobu myšlení (ve smyslu rčení Myslím, tedy jsem), kterou dokonale manifestuje známá Rodinova socha „myslitele“ (člověk skloněný a podepírající rukou hlavu, která myslí tak usilovně, až vraští čelo) konečně pomalu přestává platit: dnes víme, že jen levohemisférové a bez uvolněných emocí jen usilovné soustředění z levé mozkové hemisféry nevymyslí víc než zlomek možností a metod, jak dojít správného výsledku. Naopak, uvolníme-li tzv. racionalitu, zapojíme-li v jaksi rozmlženém (jakoby nesoustředěném, chcete-li, meditačním) stavu i pravou mozkovou hemisféru, jako bychom v počítači nainstalovali další operační paměť a vylepšili spolupráci spřažených čipů. Je to pro západně myslící mysl paradox (to se mám uvolnit, abych byla více soustředěna?), ale funguje.
Ještě jinak: když už hovoříme o mysli, metoda a cesta, mířící k lepšímu využití kapacit mysli a mozku (a těla a života) může mít, a měla by mít formu „méně je více“: čím méně je mysl stažena úsilím, tím je výkonnější. Znají to studenti a maturanti, kteří se poslední noc před zkouškou přestanou tvrdošíjně šprtat, a prostě se pořádně vyspí. Uvolnit stres a mysl „namočenou“ v myšlenkách (stíhajících další myšlenky v myšlenkách) lze třeba tak, že se tzv. zbavím myšlenek. Ono to ve skutečnosti nejde tak, že se začnu myšlenkou, které se chci zbavit, zabývat: tím ji jen posiluji (a dále kontaminuji mysl i tělo). Naopak, zkusím-li a pak zvládnu umění být „jen tak“, bez myšlenek (není-li hladina mé mysli poseta tisíci vlnkami – myšlenkami), ale mám-li tam jen několik vln (myšlenek), nebo jen jednu, mysl i tělo si zvykají na existenci „bez“ programu (Windows, Franta, Jarmila). Stav bez myšlenek je tedy spíše tréninkový proces, který nakonec paradoxně pomůže odhalit dosud netušené rezervy a možnosti mysli myslet a fungovat daleko efektivněji, než bývá konečný a kýžený výsledek našeho obvyklého snažení.
Jako když umíme šermovat a stojíme na planši před soupeřem (nebo když na nás soupeř vyšle v ping pongu tvrdý smeč): kdybychom měli myslet, jak přenést váhu, tak jak jsme to nacvičovali v tréninku, už by bylo pozdě a prohráli bychom. Jakmile nacvičíme jisté tělesné pohyby a reakce, můžeme, a musíme na ně (v životě, při utkání) zapomenout. Když jsme se učili chodit, také jsme často padali, ale jakmile jste to zvládli, už na to nemyslíme. Opak, tedy představa, že na každý krok musíme myslet, a rozvířit tak hladinu mysli tisíci myšlenek na to, jak a co má udělat každý z těch stovek svalů, naznačuje sama, že „myšlení“ zde spíše zdržuje (a tuhle překotnou snahu naší západně trénované mysli dobře ilustruje snaha koktavého rychle sdělit něco důležitého, nebo člověka, který neumí vyprávět vtipy, a o co víc se snaží, o to pravděpodobnější je, že splete pointu). I v tibetské (hlučné a rachotící) chrámové hudbě jde o to vším tím hlukem ohlušit mysl a dostat ji tak jaksi „před“ myšlení.
Bez myšlenek (zvláště těch negativních, systematicky vnucovaných porodníky a gynekology) by měly umět žít a fungovat těhotné a rodící ženy: lidské, v tomto případě ženské tělo (a jeho evolucí vypiplané programy) je až zázračné, a arogance mužské (jednohemisférové) mysli, která s naivní drzostí donedávna chtěla poroučet větrům a dešťům, a teď vnucuje ženám rodičkám a matkám, jak rodit a kojit, nebetyčná.
Zpět k lásce a také konceptu, že člověk je to, co a jak myslí. Je-li pln lásky, vnímá-li chyby nebo dokonce útoky toho druhého jen jako jeho obranu před niternou nejistotou, a život jako Radost, jeho mozek, mysl i tělo se postupně naučí fungovat koherentně, adekvátně situaci, nepropadat panice (a strachu a staženosti), a tak nebude „myslet“ na to, co by se mohlo všechno stát, anebo že někdo jiný někde jinde je šťastnější: bude si užívat své megadávky štěstí a umění žít. Takový člověk pak není přeplněn běžnými negativními myšlenkami, se všemi z toho vyplývajícími negativními zdravotními a psychickými důsledky, naopak, jeho mysl bude nenarušována (vlnkami jiných zdržujících myšlenek) a rovná, jako zrcadlo, a odrazí všechny otázky už s náznaky odpovědí, a realitu a výzvy nezkresleně. Zkušený buddhista, zenový mistr, jógín, šaman, guru i tulku nic neočekává, ale je připraven na vše. Neblokuje svými zastaralými a včerejšími představami a koncepty vnímání situace teď a tady (v té běžné západní situaci se, tak jako generálové, kteří se připravují na ty minulé války, snažíme nalepit na současnost nějaké minulé myšlenky, zkušenosti a iluze, a pak se divíme, že to nejde a nefunguje). Jinými slovy, láska (která je opravdu v jistém smyslu „jen“ metoda) pomáhá mysli i tělu se uvolnit, fungovat efektivněji, a být zdravější a šťastnější.
Člověk, který sebe, život i svět (a i nepřátele, kteří se tak stávají těmi nejlepšími učiteli) miluje, a je uvolněný a připravený se nebojácně setkat a utkat s čímkoliv, co život přinese (který tedy nemá mysl a tělo zaneseny a tím pádem blokovány miliony nefungujících, protože zastaralých a v přítomnosti nepoužitelných pravidel a zvyků), je tedy„bez“ běžných negativních myšlenek, ale to neznamená, že na hladině jeho mysli se nezrcadlí a nevlní spousta myšlenek v závislosti na to, kde je, co dělá a jak to vnímá. Jenže tyhle myšlenky už umí nenamáčet v emocích! Vnímá je (a vše) pozitivně, s radostným očekáváním. Život je pak Radost, ne Problém.
Jen negativně nasměrovanou mysl (například špatně porozeného člověka) jaksi lítostivě napadne, že život můžeme zaplnit láskou (bhakti), jenže to není cíl, to je způsob cesty.
Ano, život bychom měli umět (nebo bychom se měli naučit) vnímat a žít jako Lásku, bez (realitu ovlivňujících a vlastně programujících) negativních myšlenek: to je Cesta, která nemá cíl (protože v tom negativním konceptu je cílem života přece smrt). A to je i řešením naprosté většiny běžných tzv. neřešitelných individuálních ale i celospolečenských problémů.
Angličané vědí, že „nejlepším důkazem pudinku je jeho snězení“, a zenoví mistři zase učí své studenty, že „čtením o koláči se nenajíš“. V obou případech to ale funguje jen je-li to vnímáno a chápáno bez dalších a nadbytečných (negativních) myšlenek: my se ovšem stále častěji, zavaleni neativními myšlenkami, které produkují další negativní myšlenky, chováme stále negativněji, a pokud nám to dojde, jako Buridanův osel (váháme mezi dvěma špatnými možnostmi, protože jsme si ještě nezačali klást ty správné otázky).
Náš obvyklý a přes viditelné důkazy nefunkčnosti nezpochybňovaný systém myšlenky-plodící-myšlenky zen komentuje řečnickou otázkou mistra „pilnému“ mnichovi: „Když už maluješ žížalu, proč jí ještě přimalováváš nožičky a pak botičky, a pak ponožtičky, a pak tkaničky?“
