Bylo nás pět. Já, Vašek Adámek, Klára Adamová, Tomáš Faltín a yorkshire Eda. Vyjeli jsme si za Uchem na Vydře. Dopoledne, a zvláště pak na Šumavě, bylo (v těch vedrech dole) příjemně, cesta od Čeňkovy pily stoupala pozvolna a stále lesem, a hezkých detailů (včetně vynikajících housek a mléka z automatu v Sušici) bylo tolik, že jsem Ucho málem přešel.
Už když jsem pak klopýtal k Uchu, věděl jsem, co je špatně. Poslech potůčku „uchem“ mne, který propaguje a obdivuje poslech s dlaněmi za ušima (nebo přímo s ušáky), notně zklamal. Řeka Vydra totiž hučí tak hlasitě, že Ucho samo filtruje jen ty nejsilnější zvuky potůčku a celý ten zázračný efekt proposlouchání se k zvukům „za“ zvuky vody tak nenastává. Hned jsem pak dole u řeky poznamenal, že to je „náborářské“: ti, kteří to takto ještě nikdy neslyšeli, možná jsou nadšeni, ale my, kteří jsme (s pomocí dlaní za ušima) za posledních patnáct let naposlouchali něco malých i menších potůčků a šplouchanečků, jsme byli, přestože jsme vlastně nic nečekali, i za ty začátečníky, poněkud zklamáni. Kam se tahle zvuková nádhera hrabe na ty slyšené (a běžně neslyšitelné) zázraky, které ovšem vyžadují okolní klid.
Samozřejmě, psát o sluchových zážitcích je nesmysl, a je nutno to brát jen jako pozvánku. Ucho je tak čtyři metry nad úrovní silnice, a když se vyjde ještě výš, hučení řeky už tolik neruší. Shora vypadá Vydra klidně, ale hukot vyluzuje zdatně. Nechal jsem Tomáše i Vaška vyzkoušet, oč tam běží, a později jsem si v debatě s nimi ověřil, že jsou také překvapeni okolním hlukem a vlastně jen začátečnickou úrovní možnosti objevu „co je za zvukem vody“.
Zkusili jsme jít výše a hledat nějaké místo, kde by mohlo Ucho vyznít lépe, ale tiché místo bylo až tak daleko, že by k němu turisté zcela jistě nevyšlapali. Cestou zpátky jsem našel jedno místo, kam by se mohlo postavit menší, ale kvalitnější Ouško, a když jsme jeli za Vítkem, povídal jsem o možnosti a nutnosti je (pro pokročilejší a zvídavější turisty-posluchače zvuku za zvukem) postavit, a také že o mu o tom zpočátku neřeknu… ale on mne překvapil tím, že jakmile jsme si sedli vypili místní vodu s kapkou bezinkové šťávy, sám rovnou oznámil, že mají připraveno menší ucho, tedy Ouško, k umístění někam do ticha.
Iniciátor Ucha na Vydře, Vít Chlad, jinak lesník, opečovávající jak domek (a penzion) v nejvýše položené vesnici v Čechách (Filipova Huť), tak ženu a dvě malé děti, a velký kus lesa, nás vzal svým terénním autem podívat se jak na kůrovcem poničené kopce, tak na Vyhlídku do Německa (povídali jsme si o možnostech něco pozitivně změnit), ale i do Klostermannova muzea, a k zbytkům „drátů“. Vyfasovali jsme pár čerstvých vajíček (Vítek chová psy, kočky, slepice i ovce) a již ve značném vedru se vydali, notně znaveni dojmy, do rozpálené Prahy.
Ucho na Vydře bylo zkontrolováno, a všem návštěvníkům Sušice a Šumavy tuhle výjimečnou a začátečnicko-duchovní zkušenost doporučuji. Jako přípravu na nějaké to příští Ouško, nebo vlastní zážitek někde na louce nebo v lese u potůčku s dlaněmi za ušima. Na dřevěné cedulce pod Uchem je má parafráze dvou vět, které mi poslal můj zenový mistr Seung Sahn počátkem 80. letech min.. stol. v dopise (Sound of music is a low class. No sound of music is very high class): Slyšet zvuk vody je krásné. Zaslechnout, co je za zvukem vody, je teprve nádhera.
Pro ty, kteří se k Uchu chystají, nebo se tam v blízké budoucnosti ocitnou, mám variantu: Slyšet zvuk potůčku Uchem na Vydře je krásné. Zaslechnout, co je za zvukem potůčku (nejlépe někde v tichu, třeba jen s dlaněmi za ušima), je teprve nádhera (a dobrý start k dalšímu hlubinnému a efektivnímu poznávání sebe sama a zázraku harmonie všude kolem).
