Před lety se mne jedna novinářka zeptala, kdo mne „duchovně“ inspiroval, komu vděčím za své pochopení a současnou vyrovnanost. Odpověděl jsem, že všichni, kteří vytrvale a umanutě šli za hlasem svého srdce. A že právě umanutost, s jakou šli za svým cílem oni, posloužila i mně. Uvědomil jsem si to opět naplno na vernisáži výstavy fotografií Hany Rysové v prostorách Městské knihovny v Kostelci nad Orlicí. Znám a vídal jsem ji na nejrůznějších akcích již od 80. let min stol., a současná výstava momentek „věčných“ a vždy nějak minulou i současnou duchovností (pro mnohé neviditelně) ozvláštněných míst (Jeruzalém, Ladak) dotvrdila a jaksi nenápadně zhodnotila její celoživotní, a tedy notně vytrvalou umanutost, s jakou se vyskytovala a vyskytuje právě tam, kde nejde jen o hmotu (matérii).
Každý člověk bez výjimky prochází ve svém životě fází inklinace k duchovnosti (ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv)… přinejmenším v období okolo jednadvacátého roku. Většina lidí si ale toto nutkání a puzení hned nebo později nechá vymluvit, a je společností, zvláště tou naší, tedy materialistickou, vmanipulován do závodů o požitky a konzumaci. Bláhové snažení několika málo bláznů, kteří například fotografují kameny, nebo posvátná místa, není nijak uznáváno, natož ceněno. Jenže tak jako zjištění psychologů, kteří zpovídají umírající, že nejdůležitější věcí v životě člověka jsou nakonec dobré a pozitivní vztahy s nejbližšími, i ono nepopsatelné poselství mezi černými a bílými skvrnami na fotografiích Hany Rysové je přesně to, oč (nejen tu) běží.
I současná nepředpojatá psychologie také už (konečně) ví, a prokazuje, že krása a inspirativní půvab života tkví v kvalitě jeho detailů. Každý fotograf velmi dobře ví, jak je důležité neúnavně hledat (a postupně i nalézat) umění být ve správném čase na správném místě (kvůli světlu, nebo události, vypalující do krajiny, kamenů či zdí neopakovatelné, ale i po stoletích citlivými a umanutým a vytrvalým tréninkem nastavenými osobami, zaznamenatelné vibrace poselství harmonie).
Protože na fotografii na pozvánce, i na obří zvětšenině nad schodištěm kostelecké knihovny, je fotografkou zvěčněný okamžik, kdy se dalajlama soustřeďuje na (soucitně duchovní) světlo několika svíček, nemohl jsem se na závěr vernisáže nepodělit o příběh „jak se dalajlama dostal do Prahy“. Jinými slovy, jak všechny velké události, na které se pak dlouze vzpomíná, začínají malinkými rozhodnutími, které ve své době nenaznačují nic z budoucí závažnosti. Nebo, jak je důležité, tak jako v případě fotografování Hany Rysové, vytrvale a umanutě chodit tam, kde se něco, i tak zdánlivě a nezměřitelně nevýznamného, jako v tibetském klášteru v Ladaku, nebo u zdi nářků v Jeruzalémě (nebo na koncertu folkového písničkáře ještě v dobách totality), děje.
Když jsem totiž pracoval jako noční hlídač v Národní galerii (abych uživil rodinu, ale zároveň měl celé noci a dny pro sebe a mohl je věnovat ne systému, ale svému nepřetržitému vzdělávání), měl jsem ve dvoraně Šternberského paláce pingpongový stůl a přátelé si za mnou chodili nejen popovídat, vyzvednout či vrátit politické, ale i duchovní samizdaty, ale i zahrát pingpong (dodnes tak učím své studenty zenu a buddhismu nesoutěžit, a navíc uvolňovat zápěstí i mysl). Jedním z nich býval mladý muž, který se na vojně nudil, začal cvičit jógu, a našel si mne coby přece jen zkušenějšího hledače autentické duchovnosti. Já se tehdy učil japonsky, jeden můj přítel čínsky, a tak jsem Sašu přemluvil, aby se začal na Jazykové škole učit tibetsky.
Když začala sametová revoluce, byl právě nezaměstnaný. Utěšoval jsem ho, že to je ideální stav svobody, a připravenosti (celý život propaguji heslo „Nečekej nic, ale buď připraven na všechno“), a tak protože měl koncem listopadu 1989 celé dny volné, zašel do prostorů Laterny Magiky, kde se začali scházet bývalí disidenti a budoucí ministři, aby pomohl. Jednou se tam objevil (mezi záplavou jiných nadšenců z ciziny) malý orientálně vyhlížející muž v obleku a kravatě, který se marně snažil s někým domluvit. Nakonec se ukázalo, že hovoří tibetsky, a byl tedy nasměrován k Sašovi.
A tady se historie zauzlovala. Onen Tibeťan byl osobní tajemník dalajlamy. Slovo dalo slovo, (budoucí) prezident Havel (jako první státník na světě) dalajlamu pozval do Prahy, Saša se stal na mnoho let prezidentovým tajemníkem (a připravoval jeho cesty po buddhistických, zenových a jiných klášterech a duchovních místech po celém světě), a opačně, dalajlamova vytrvalá umanutost, s jakou opakuje světu, že řešení není v boji, ale soucitu a z něj plynoucí moudrosti, inspirovala nejen Václava Havla nejen k jeho slavnému projevu v americkém kongresu, a k několika následným pozváním dalajlamy do Prahy. Naznačuji, že velké a zlomové body historie lidstva, odehrávající se teď a tady, jsou dávno předtím utkány z tehdy neviditelných a jaksi nezaznamenatelných detailů.
Když se pozorně zadíváte na fotografie Hany Rysové (nejen na výstavě v Kostelci nad Orlicí, ale i v knihách Václava Cílka a dalších), třeba, při troše pozornosti a vytrvalé umanutosti, je na nich (a ve svém nitru) uvidíte (a pak se, třeba jako ona, o své pocity budete muset dělit, a dostanete se tam, kam směřují duchovní lidé: budete fungovat pro ty druhé). V případě Saši Neumanna stačilo kdysi rozhodnout se studovat tibetštinu (přes to, jak neprakticky a nesmyslně to v tu chvíli zcela jistě vypadalo)… a být připraven v pravý čas na pravém místě. Tak jako v případě zdánlivě nepraktických a z hlediska hospodářského růstu nesmyslných, protože nezpeněžitelných, fotografií Hany Rysové, která také byla a je, celoživotně, vytrvale a umanutě, připravena (k zachycení nezachytitelných vibrací posvátných míst, tedy k duchovnosti).
Mám na mysli v životě tak potřebnou a výživnou rezonanci s harmonií jak oněch posvátných míst, tak lidí, kteří ji vyzařují. A o tom, že jedním z nich je i dalajlama, a že je ke spatření i na fotografiích Hany Rysové, snad již ani v tak ateistické zemi, a v tak chaotickém čase, a ani v tak zdánlivě obyčejném městečku, jakým je Kostelec nad Orlicí, nikdo, kdo má oči k vidění, a srdce k naslouchání, nepochybuje.
