Každá dokonalost je zvláště v této době chaosu a spěchu (terapeuticky a zpomalujícím způsobem) vítaná a potřebná. Každý, zvláště povedený, pokus interpretovat klasika tzv. vážné hudby, rozšiřuje i u náhodných posluchačů sluchové, ale i lidsky tolerantní vnímání (chodil jsem na Karlův most poslouchat prvního českého hráče na skleničky ještě za totality). Přesto a právě protože by se nemělo srovnávat, naznačím v dalším megablogu i jiné souvislosti (udělejte si čas, stojí to za zamyšlení). Otázka byla jasně položena: Ahoj, tak ako sa Ti to páčí? Nahradí to (pusťte si sedmiminutové video) tibetské mísy?:-))))… a já ji rozšířím: jaký je (byl) úmysl skladatele či interpreta?
Tak to vezměme po pořádku: srovnávat jabka s hruškama a ptát se, co je lepší, nemá smysl: dobré právě dozrálé a ze stromu utržené jablko se někdy vyrovná, jindy ale i předčí výbornou a právě ze stromu utrženou hrušku. Srovnávat interpretační hru na vodou doladěné a pečlivě vybrané a sestavené skleničky s meditační hrou na pečlivě vybrané a kdysi až šamansky zhotovené znějící (my jim tady v Česku říkáme tibetské) mísy je z hlediska hledání dokonalosti, ale i Pravdy a vlastních možností a limitů člověka radovat se a předávat to umění dalším právě takový civilizační (a ego-racionální) nesmysl, jako srovnávat tu či onu krásu a dokonalost a ptát se co to či ono nahradí.
Už jsem to naznačoval v dávných zmínkách (i v knihách o hudbě jinak) na téma srovnání původních autentických ručně vykovaných a časem nutně trochu ušmudlaně antikvárních tibetských mís s mísami vytočenými průmyslově z křišťálového skla (takové ty mléčně bílé). I křišťálová mísa nám (v době všudypřítomného hlukového smogu) zní exoticky nádherně (vznikají z velmi čistého křemenného písku v centrifugách, kde se písek odstředivou silou pevně a rovnoměrně slisuje a poté se v mžiku nataví silným elektrickým výbojem), ale…
Z hlediska efektivity metod cest k duchovnosti a osvícení (zjištění poznání a realizace svých lidských potenciálů ve světě vibrací a emocí, nejen hmoty) je ručně až alchymisticky vyrobená tibetská mísa (ideálně ze sedmi kovů, přičemž želeno pochází z meteoritů), navíc vyžadující spoustu trpělivé práce na vyladění hráče postupně se otevírajícího nikdy neslyšeným, a navíc zvláště dnes pro těla moderních lidí, izolovaná tak dlouho od přírodních zvuků a ladění, tak potřebným terapeutickým frekvencím) mnohem lepší. Dnes ovšem komercionalizace už masivně pronikla i do oblasti duchovnosti a dokonce i znějících mís (nejen křišťálových, ale i těch tibetských) a alikvotního zpěvu. Takže babo, teď začátečníkovi raď…
Křišťálová mísa (ale i hra na skleničky, jakkoli je pracnější) je podle mne v tomto ohledu už jen západní způsob, jak rychle a bez velké námahy vytěžit (zpeněžit) možnosti vibrací přírodního materiálu (jakkoliv je sklo křehce lidský vynález doby přece jen moderní). Takto jsou dnes k mání i keramické skleněné (a zlaté či stříbrné) a skládací a spirálové didžeridu, takto se prodávají dětské syntezátory, na kterých je možno dotykem jednoho knoflíku spustit přehrávání nějaké populární skladby (jako kdysi na hracím strojku), takto dnes většina mladých poslouchá hudbu ořezanou digitální technologií mp3, takto dnes může zájemce, a především zájemkyně (protože ženy podléhají módě v čemkoli rychleji a ochotněji než muži) cvičit desítky druhů jógy (bikbram, power, sport, nahou)… ale to jsou opět jen další západní finty, jak zařídit, aby se tělo (a touha upozornit na sebe) nažralo, ale ego zůstalo celé (nutkavou a intuitivní touhou poznat sebe samo nedotčené).
Naznačuji, že zatímco tibetské mísy byly a jsou ztělesněním (zmaterializováním) podvědomé touhy dávných šamanů vyrobit takový zdroj zvuku, který by nemocnému (tělesně i duševně, a v tomto smyslu jsme dnes poškození, počínaje porodem, drezůrou výchovy trestem a kritikou, a konče hormonálním a aerosolovým a chemických znečištěním prostředí i potravinového řetězce, my všichni) jen vibračně, nedotykově, spolehlivě vrátil (zregeneroval) původní spektrumvibrací schopných se rezonančně sjednotit s vnějším i vnitřním prostředím (slovo jóga znamená sjednocení, myšleno tělo i mysl a duši).
Člověk, který si koupí svou tibetskou misku, a měsíce si na ni ťuká (a ladí se na předtím nikdy neslyšené zvuky, protože my jsme dnes oběti pár set let používaného a mužským logickým mozkem vypočítaného temperovaného ladění, které s laděním, jenž do nás naprogramovala evoluce a planetární cykly rytmů, nemá moc společného), přinejmenším zvukově medituje, a má i šanci dát tělu možnost se rozvzpomenout na dobu, kdy i jeho předci zněli rytmy přírody a ladili se jejími zvuky (vibracemi).
V hudbě to je dnes možno slyšet asi už jen někde na venkově v Indii, při koncertu tamní klasické hudby, která je vyladěná nejen na konkrétní rágu, ale i na denní a roční dobu, a při koncertu si hráč nejprve naladí nástroj, sám sebe, a pak tzv. alapem, kdy přehrává tóny rágy tak dlouho, až cítí, že má těch pár desítek nebo set posluchačů naladěny, a teprve pak začne hrát… a na konci je publikum vyladěno do přesně té pozitivní rasy, emoce, o kterou šlo původnímu skladateli před pár sty lety.
J. S. Bach improvizoval a pak (někdy rozčilený, jindy ustaraný) terapeuticky zapisoval do not své emoce a pocity, ve společnosti (bez gramofonu, telefonu, televize a smartphonů), která měla daleko do ideálu i naší doby, a další interpreti jeho skladeb (při vší úctě k jeho a jejich genialitě) v dalších generacích už neimprovizovali (tak jako neimprovizuje jistě obdivuhodný hráč na skleničky ve videu dostupném níže), neučili se od svého (duchovního) učitele přímo, bez not (které nutí hudebníka vnímat hudbu spíše racionalitou, levou mozkovou hemisférou, a ne holisticky, pravohemisférově, jako tomu bylo v dobách před temperovaným laděním, třeba za dob Pýthagora).
V tomto smyslu (a ve smyslu položené otázky) je hra Bachovy skladby na skleničky líbivá, ale je také pouhou interpretací po někom, kdo skladbu napsal před pár sty lety (kdy lidé, kteří si to mohli dovolit, žili pomalu, zdravěji, a hudbu chodili poslouchat vždy čerstvě složenou do dokonalé akustiky kostela, a často si tam všichni společně i zazpívali). Je to, při vší úctě ke všem gigantům oboru hudba za posledních pár set let (ve srovnání s aktivní hrou na velmi efektivní zdroj do předepsaných ladění nesvázaných frekvencí ve frekvencích frekvencí, a jednoduchou produkcí, nikoli zahlušenou stovkami strun a nástrojů orchestru či kapely), jen takové povrchové, chcete-li začátečnické (jakkoliv v případě takového Bacha emočně a intelektuálně dokonalé) šimrání. Nic proti začátečníkovi, každý jsme jím byli, ale pokrok lidstva zaručují ne začátečníci a průměr davu, ale pokročilí, a ti vytrvalí a postupně až výjimeční hledači (a mnozí dávní i tibetští šamani se intuicí dotkli sfér, na které naše věda zatím rozhodně nestačí, a které symbolizuje i taková tibetská mísa).
Naznačuji, že člověk (a lidstvo) osvícení nedosáhne ani čtením i těch nejfilosofičtějších a nejbrilantnějších úvah, ale ani poslechem těch nejhezčích a nejliběji znějících skleniček (a Bacha), natož těch nejhlasitějších primitivních rytmů techna. Tibetské mísy působí ve své nepravidelnosti a přirozeně vibrační mnohoznačnosti jako ta nejhrubší záplata na ten nepoškozenější a hrubý pytel tzv. moderní civilizovanosti (a branou do říše tibetské hudby, jenž byla vždy ne zábavná, ale primárně duchovní). Právě do dnešní celkové krize humanity je to znovunalezený zdroj vyhýbající se dobou a převládajícími materialisticky vnucenými programy racionality rovné a laciné objížďky, jenž nás ovšem (aniž si to jsme schopni uvědomit), není-li do hloubi a netušených souvislostí třeba intuitivně pochopen, vede do další slepé uličky vývoje.
Kdyby se loď modernosti nepotápěla, bylo by jedno, ze které přihrádky hudebně zvukového uspokojování našich potřeb bavit se si vybíráme. Jenže když se, jak věděl spisovatel Procházka v roce 1968, loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. V tomto ohledu a v této době se má i tak dokonalé podívání a poslouchání, jako je Bachova skladba pro sestavu skleniček, nebo i koncert křišťálových mísy, ve srovnání s pravidelnou desetiminutovkou regenerační hry na tibetskou mísu, která nekompromisně míří k vibračnímu rozvzpomenutí si na to, jak jsme kdysi rezonovali frekvencemi vesmíru (protože želeno v míse rezonuje s železem v naší krvi)… jako cikorka k brazilské kávě (nebo Trabant k Rolls Royceu). Je to zase jen (opakuji, při vší úctě k výrobcům i interpretům skleniček, křišťálových mís a jiných moderních variací dávných metod a technik) módní zdržování se na Cestě…
Ironicky zparafrázováno: nevadí, že je zkratka křišťálové mísy, nebo sestavy skleniček na které někdo virtuózně hraje Bacha, nebo z hlediska obnovy lidství a ekologické a duševní rovnováhy společnosti chybné a špatné ladění veškeré hudby, delší a dražší (slepá ulička), zato je méně pohodlná, více ohlušující a dražší a selský rozum a ego lépe manipulující. Pozitivně napsáno (a tím odpovídám na otázku): lekce zvukem tibetské mísy je dlouhodobě hlubinnější, efektivnější a nenahraditelnější… i když namáhavější,. pracnější a nejistější. Je zkrátka jen pro pokročilé…
