Vlastimil Marek

Rozhovor se slovenskou političkou Magdalenou Vášáryovou o hysterii kolem uprchlíků, kolaborantství v nás a proč si připadáme jako oběti (s názvem Střední Evropa je nebezpečná, Magazín Pátek, LN 16. 10. 15) žensky pádně udeřil na hlavičky hned několika českých hřebíčků, a tak ocituji a okomentuji (a na závěr, přestože a protože jsem všechno už mockrát řekl a napsal, ale nikdo neposlouchal, musím to neustále opakovat, přidám svou obvyklou verzi případného dlouhodobého řešení). Pokračování »

Už po třech generacích byly mezi příslušníky obou linií (těch nebojácných i těch bázlivých) jasně patrné rozdíly. Méně bázliví ptáci rychleji rostli a jejich slepice snášely větší vejce. Tým profesora Pera Jensena ze švédské univerzity v Linköpingu nedávno v rámci opakovaného procesu domestikace kura bankivského zjistili, že takto šlechtění ptáci  získali mnohem účinnější metabolismus a jsou s to ze stejného množství potravy využít více živit. Konzumovali méně potravy než bázliví ptáci, ale navzdory tomu rostli mnohem rychleji… Chov zvířat může automaticky vést ke vzniku mnoha vlastností, které vidíme u domácích zvířat velmi rádi. Jaroslav Petr, Slepice se nesměla bát člověka (LN 23.9.15). Pokračování »

Příliv migrantů z Afriky a Středního východu do západní Evropy vyprovokoval sérii reakcí, trefně tvrdí provokativní filosof Žižek, které pozoruhodně připomínají reakce člověka v situaci, kdy se dozví, že trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí. Schéma takových reakcí je popsáno v klasické studii Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání. První fází je popření: „Není to tak vážné, prostě to ignorujme“ (takové formulace už dnes ale neslyšíme). Pak nastává fáze vzteku: „Proč se to musí stát zrovna mě?“ Ta vyvěrá na povrch v situaci, kdy už popření není dále udržitelné: „Uprchlíci představují ohrožení pro náš způsob života; skrývají se mezi nimi muslimští fundamentalisté; musí být zastaveni!“ Další fází je smlouvání: „Dobrá, pojďme se domluvit na kvótách; pošleme pomoc uprchlickým táborům v jejich vlastních zemích.“ Pak nastává deprese: „Jsme ztraceni, z Evropy se stává Evropeistán!“ To, co jsme zatím ze schématu Kübler-Rossové neviděli, je pátá fáze, přijetí, které by v tomto případě znamenalo vypracování celoevropského plánu řešení uprchlické krize. Pokračování »

Z dlouhodobého hlediska jsou nejhorší drogy alkohol a kouření, řekl konečně naplno (v rozhovoru pro čtrnáctideník A2 19/15) Tomáš Páleníček, psychiatr a výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví. Mám ale pocit, že nejnebezpečnější drogou je zvyk mozku (v desáté a další generaci niterně nejistých) podvědomě vyhledávat bezpečí téměř za každou cenu (neviním, jen konstatuji, najděte si třeba termín kognitivní disonance). Důsledky vidíme právě teď, v rámci migrační vlny. Naše zbytečně vystrašené reakce a bezmoc politiků všech vlád a stran přispívají i k tomu, že starší generace cítí největší obavy o další vývoj od počátku 90. let min. stol. (zatímco většina mladých se dál baví). Čest a sláva výjimkám, všem dobrovolníkům, kteří jeli uprchlíkům pomáhat (souhrnné počtení o pokrytectví vlády zde). Nedostatek empatie a odvahy ke svobodě, to jsou další příznaky ego tripu… Pokračování »

Ještě dodatek k posledním brblavým blogům přímo či nepřímo komentujícím reakce české veřejnosti na migrační vlnu v Evropě. Zdůrazňoval jsem opakovaně, že nikoho neviním, a v téže souvislosti jsem v roce 1994 oficiálně publikoval a následných jednadvacet let často opakoval své životní motto: Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje (dodávám: také protože za ně byl od dětství trestán). Delší dobu rád čtu články Bohumila Kartouse, dnes pracujícím ve think tanku EDUin, a potěšil mne ten poslední (LN 18. 9. 15) nazvaný příznačně Učme studenty svobodě.  Nadšeně ocituji: Pokračování »

… je metafora označující procesy, které randomizují sudy jednotlivých genů a tím jim umožňují, aby nezištně spolupracovaly na tak rozsáhlých projektech, jako jsou naše těla, píše ve svém sloupku biolog Jan Zrzavý (LN 5.  9. 15). Je v hrubých obrysech znám již asi 20 let, ale do učebnic a tím méně do obecného povědomí zatím rozhodně nepronikl, píše se o téhle genové spravedlnosti i v recenzi knihy M. Riddleyho v časopise Vesmír (ocituji níže). Znovu tak mám možnost položit pyšným a do svých mouder zahleděným intelektům dětsky rouhačskou otázku: Jak moc člověk disponuje svobodnou vůli, tedy ovládá sám sebe (svůj osud)?  Odpověď se nabízí rovnou: právě tak  minimálně, jak (i kvůli poslednímu století válek a poškození zbytečně a rutinně medikalizovanými porody) současný člověk krátkozrace (ne)vnímá své Rolls Royceovské tělo a dál ho zabedněně a ke škodě nás všech užívá jako Trabanta! Naznačím níže i další zjištění, odhalující trvalé mapy v našich mozcích a skutečné příčiny současných krizí humanity (včetně té poslední, imigrantské), i ve snaze opět aplikovat své oblíbené rčení o tom, že nemůžeš z pasti, dokud nevidíš (rozuměj: odmítáš vidět), že v ní jsi. Pokračování »