Už jsem o tom mlýně slyšel, ale realita předčila očekávání. Zapadlé údolí říčky Úhlavky 15 km jihozápadně od Stříbra poskytlo (od vnějšího uspěchaného světa i od signálu mobilů) dokonale odstíněný prostor pro hudbu, hlas a meditaci. Bylo nás osmnáct a pejsek, a také holandští „domácí“ Renné a Gerard, a mladí manželé, Hanka a Jarda, s 14ti měsíčním Ondřejem. Udála se také světová premiéra kolektivní hry na sférickou píšťalu.
Meandry říčky, velmi staré stromy a mezitím celý areál protkaný celé roky pečlivě pěstěnými a sekanými cestičkami, po nichž je rozkoš měkce ťapkat v rose rána i horku odpoledne.
Sem tam je možno zastavit se na podobně měkce střežených kruhových odpočívadlech (někdy i ve stínu stromů nebo těsně u řeky). Budova mlýna je velmi citlivě rekonstruována, a provoz již vyzkoušeně plynulý. Okamžitě jsem požádal o možnost uspořádat zde dva týdenní semináře (jeden pro začátečníky, druhý pro pokročilé) v červenci roku 2010 a už teď se těším. Pobýval jsem v mnoha podobně zaměřených centrech, a všude dobře, ale vždy něco scházelo do dokonalosti: v Tuněchodském mlýně je vše, co je třeba, v té nejvyšší kvalitě (a ještě v údolíčku, chráněném i přes vysokými frekvencemi mobilních sítí, a pro auta dostupném jen po projetí několika kilometrů lesní cestou). Vskutku splendid isolation…
Účastníci si, kromě informační smršti o tom, proč naše „západní“ hudba neléčí, jak by zpěv (zvláště manter) mohl léčit a povznášet, ale také o tom, jak moc se liší ženy od mužů, a jak najít vodu a pozitivní zóny, ale také jak netušíme, co všechno umí naše uši, a jak snadno lze i uši a umění naslouchat trénovat a pronikavě vylepšit, vyzkoušeli první lekce alikvotního zpěvu. K tomu je ovšem třeba umět (si) naslouchat, a tak často pomůže kornoutek z rukou za ušima (takto vychutnaný zvuk tekoucí vody vydá za celou symfonii), anebo vynález zvaný „ušáky“: z tvrdšího papíru vystřižené „uši“ na gumičce.
Bylo nás sedmnáct plus Gerard, takže poslední den došlo i na „zvukovou sprchu“ ve dvojicích: po předchozím nácviku jak na mísy hrát a co všechno poskytují jedna polovina účastníků semináře oblažovala zvuky mís těla a mysli té druhé (a poté si role vyměnili). Těch asi 35 minut „koncertu“ (pro ležící) a možnosti pečovat zvukem o své nové přátele (pro stojící a hrající) bylo zvláště pro nováčky další vskutku transformativní událostí jejich života (zhusta doplněné i obrazovými vizemi). Léčivými frekvencemi (tak efektivních nástrojů, jakými jsou tibetské znějící mísy) vykoupaní seminaristé už na vlastní tělo a mysl vědí, že zvuk a umění naslouchat je něco daleko hlubinnějšího a přínosnějšího, než jim (a nám) kdy řekli.
Největším překvapením pro mne samotného ale byl labyrint. Gerardem intuitivně, ale velmi správně umístěná kopie labyrintu z Chartres (půlka je v negativní, půlka v pozitivní zóně, takže nejen symbolizuje, ale dokonale nahrazuje pouť právě tím, že člověk, který labyrint pomalu prochází, podstupuje jakousi vibrační sprchu stylem horká studená: mysl se musí přizpůsobit vyzařování, a je tak „rozcvičena“, občerstvena a nastartována k dalším a často netušeným výkonům) umožňuje v téměř dokonalém tichu – sem tam zazpívá pták, sem tam ve výšce proletí letadlo, jinak ale zní jen tichoučké ševelení listů stromů a frekvenčně nižší slabounké hučení jehličnanů obklopujících údolí. Tohle ticho, umocňující zklidňující funkci chůze labyrintem, by mohli zavařovat do sklenic a prodávat jako lék na hlukové zamoření akustickým smogem v hlučných městech.
Světová premiéra kolektivní hry na sférickou píšťalu splnila mé očekávání a nadchla každého, kdo si „fouknul“. Píšťala, na rozdíl od původních kopií dávných menších a jen dvoukomorových peruánských nástrojů (pro excitaci vědomí), vydává příjemný souzvuk několika vzájemně pulzujících tónů. Samozřejmě nejvíce působí přímo v hlavě (mysli) toho, kdo na ni fouká: pro každého, kdo na ni hraje poprvé je to obrovský zážitek. Ale i posluchači si přijdou na své: kromě zjištění, že každý hráč zní jinak – a okamžitě se tak pozná, jak je na tom „duchovně“, a jestli se stydí, anebo jestli okamžitě odhodí vše, co si myslel předem, a přizpůsobí se a využije toho, co hra na tuhle píšťalu nabízí.
Tuněchodské centrum uvědomění se pomalu ale jistě stává místem, kde se spolehlivě zapomíná na chaos všedních dnů: prostředí, příroda, chodníčky, dva poníci za ohradou, upravené a neustále k dokonalosti se měnící okolí mlýna. Ne náhodou v kuchyni z výšky skříně dohlíží na práci kuchtíků a pomocníků soška Buddhy, a v meditačním sále nabízí metody vedoucí k osvícení (poznání sebe samých) jiný Buddha v životní velikosti. Stačí pár hodin a obličeje dam zvláční, vrásky se zahladí, starosti zmizí, a ústa všech se roztáhnou do širokých úsměvů.
Vize Gerarda se začíná naplňovat: tady se jinak běžně všemi zbytečnosti všední uspěchanosti převrstvené vědomí může opět napřímit a otevřít: termín „full consciousness“ jsem kdysi přeložil jako „bdělé vědomí“. Zatímco přes vnější zdání vysokých výkonů se dnes lidé jen tak proklimbávají životy (říkávám že máme v hlavách Rolls Royce, ale používáme je jako Trabanty), zde se znovu, konečně, rozjíždějí naplno. A možná že někdy v budoucnu se pak bude říkat, že ta skutečná změna začala tehdy v Tuněchodském mlýně na semináři, kde hráli na sférickou píšťalu. A bylo jim moc dobře. Protože si navíc všech těch luxusních darů byli stále více vědomi.
