Všichni se tím tak populárním sloganem (úporně, až nepokorně) dnes a neustále ohání: já chci být šťastný(á)! I bankéř, ať má na kontě jakýkoliv počet miliard, neustále usiluje (a bojí se) o moc, tedy o štěstí. Mnohé ženy se ve své snaze emancipovat se, rozumějte, být (neustále) šťastné, zapletly do honu za štěstím (já si chci užít!) už tak hluboce, že by se teď možná měly pokusit emancipovat se od emancipace (termín Václava Bělohradského). Vypadá to ale, že být současnou ženou znamená také postupně přestat umět číst: tyhle typické negramotné se tak usilovně ženou za štěstím, až přestávají být Ženou. Naznačím, jak to myslím (aniž bych se cenzuroval kvůli těm, kterým to připadá na přečtení moc těžké) a nabídnu i recept.
Zatímco před několika lety bylo nemožné nalézt nějaké ověřené (a hlavně životem a statisticky potvrzené) studie o návodu a cestě ke štěstí (nebo o omylech při jeho hledání), obrácení směru výzkumu medicíny, tedy ne studium nemocí, ale studium zdraví, rozeběhlo v 70. letech min. stol. hnutí lidských potenciálů, později New Age: zvláště letos se se studiemi o štěstí roztrhl pytel. V jedné takové nejnovější se dočteme:
Pocit štěstí vyplývá z osobnostních znaků, které jsou buď dědičné, nebo utvářené zážitky v raném dětství. Štěstí ovlivňuje povaha životního partnera, životní cíle (nejšťastnější jsou lidé, kteří si kladou za cíl pomáhat ostatním, a ti, pro které je důležitá rodina), ke štěstí pomáhalo i náboženství a společenský život, a pozor na sklon k záporným emocím, naznačuje stručně a pádně biolog a popularizátor vědy Radek John v článku Návod na štěstí, (Reflex 44/10).
Hm. Už vidím čtenáře a čtenářky, kteří(ré) si těch pár vět přečetli(y), a mají na tváři velký otazník: No a co? To přece víme… Jenže něco jiného je „vědět“ (jak vyplyne z dalšího, velmi povrchně, protože povrchně i přečteno), a něco jiného je sdělení pochopit v souvislostech a podle dávných a správných zásad se i řídit. Přitom jde konečně o (na velkém vzorku v průběhu čtvrt století zkoumaných obyvatel Německa) ověřená zjištění, nikoliv tedy o zbožná přání (v běžném životě často nešťastných) myslitelů a psychologů.
Problém je ovšem v tom, že se v posledním desetiletích všeobecně snížila „gramotnost“, tedy umění číst. Nemám na mysli schopnost sestavit z písmenek slova, a někdy i rozumné věty, ale umět číst v souvislostech a „mezi řádky“ (nebo také neskočit na špek každé laciné a neověřené senzaci). A tak jinak radostná zvěst zůstává nepochopena.
Hm. Vlastě se není co divit. Současná třicátnice, narozená v socialistické porodnici, tedy většinou poškozena traumatickým porodem a bezvýchodným těhotenstvím, (ne)vychovávána ustaranou matkou a psychicky deptána většinou nepřítomným otcem, které se na přelomu tisíciletí najednou dostalo u nás bezprecedentní možnosti konzumu, nestíhá kupovat stále nové a lepší prací prášky a vložky s křidélky, a tak kromě tlachání s rozvedenými kamarádkami už čte jen reklamní letáky supermarketů a ženské magazíny. Připočtěte k tomu vždy půl menstruačního cyklu, kdy je její racionalita hormonálně utlumena, a pochopíte nejen mé smutné zjištění, že za to zase až tak nemůžou (i když jsem na tento neblahý trend, marně, upozorňoval již před lety): zapomněly číst.
Chcete potvrzení? „Jsme bohužel v situaci, kdy 60% české populace není čtenářsky gramotných. Do této kategorie spadají i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Neumějí přečíst text, neumějí z něho vytáhnout podstatné informace,“ prozradil Pavel Zelený, ředitel CERMATu v rozhovoru na téma maturit v příloze Orientace LN z 6. 11. 2010. A tak se pokusím naznačit, jak moc už potřebujeme (muži i ženy, ty zvláště) nějaké nové čtení světa (štěstí), a zároveň se pokusím svým čtenářkám při čtení docela zásadních vět pomoci pochopit, co jde.
Pojďme si tedy výše citované rozebrat s (pomyslnými) brýlemi nového (pozorného, a poučeného) čtení na nose.
Pocit štěstí vyplývá z osobnostních znaků, které jsou buď dědičné, nebo utvářené zážitky v raném dětství. Jinými slovy, pokud se narodíte jako neurotik, budete se celý život spíše mračit. Nové (přesněji staronové, protože v průběhu historie existovali národy a jedinci, kteří dokázali být celoživotně šťastní, i když to většinou nebylo v Evropě) čtení by mohlo znít takto:
Na šťastném těhotenství a přirozeném porodu ženy, která byla celý život šťastná, záleží, jestli dítě, které má vždy tendenci narodit se plné optimismu a schopnosti si hrát a zkoumat, vyroste v člověka šťastného, tedy veselého, nebo nešťastného a neurotického, tedy smutného. Protože zbytečně medikalizovaný (přerušovaný) porod arogantně a brutálně přeruší mnohé evolučně nastavené procesy těla matky i dítěte (např. produkcí hormonů ve správném pořadí), které se postarají, že je porod sice namáhavý, ale vlastně bezbolestný (tak jako vášnivé milování), a mozek dítěte se tak může optimálně (také díky tolerantní výchově plné respektu) vyvinout: důsledkem je pak téměř automatický pocit štěstí (a člověk pak bude tzv. veselý).
Potvrzuje se tak navíc jak praxe domorodých porodních babiček a zjištění některých soudobých prenatálních psychologů, tak i objev Buddhy a praxe stovek generací buddhistů (a také, v rámci nového čtení starých tvrzení duchovních mistrů, recept na současnou krizi lidstva): Nejšťastnější jsou lidé, kteří si kladou za cíl pomáhat ostatním, a také ti, pro které je důležitá rodina.
Když člověk, zejména žena, pečuje o ty druhé, je to (právě tak, jako když pravidelně medituje nebo se modlí, nebo zpívá mantry atd., tedy když dělá něco pro svou duchovnost) prospěšné nejen pro něho (ni), ale i pro celou společnost. A na individuální úrovni – zvláště žena, pro kterou je (nebo by mělo být) pečovat o druhé přirozené, je tím, že pečuje o druhé, šťastnější, než kdyby pečovala jen o sebe samu (a zároveň, jaké překvapení, si pak umí víc užít citů i sexu).
Tohle setkání více jak dva a půl tisíce let starého a od té doby empiricky ověřovaného receptu (praktického návodu na použití člověka) s nejnovějšími objevy psychologů a sociologů (ale i ekonomů) by mohlo a mělo změnit svět…ale jak jsem tak sondoval mezi ženami, nebylo zaznamenáno, natož pochopeno.
Naznačuji, že všeobecné zpitomění (také pro úspěšnou snahu médií spíše pobavit než poučit, nebo komentovat) také co se týká schopnosti číst i složitější a přemýšlení vyžadující text, již nese své zmutované ovoce: tak jako se říká že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť, a naše děti díky kalkulačce zapomněly počítat, tak mnohé současné za každou cenu se emancipující se ženy „díky“ systému a pánům doktorům zapomněly rodit a (po)starat se o dítě (a musí se to znovu učit z muži psaných článků a knih o tom, jak třeba kojit).
Všimli jste si, že mnohé ženy jakoby ztratily schopnost pochopit ironii nebo se zasmát vtipu? V souvislosti, na kterou chci poukázat, jim totiž přestává fungovat „aha“ efekt. V konečném důsledku tak pomáhají vytvářet oněch 60% negramotných. Nechápou ani dobře míněné a prověřené rady, a tak je, ani když si čtou o tom, že nejšťastnější jsou ti, kteří pomáhají ostatním, na jejich až zoufalé cestě za štěstím vnějším (zvýšenou konzumací svetříků a manželů) už nic ne(z)mění. A recept nebo dokonce návod na štěstí z úst či pera sociologa nebo psychologa, nikoliv herečky v právě promítaném tv seriálu, by nepoznaly (a nepochopily), ani kdyby je kopl do zadku… protože už neumí číst.
Psal jsem o tom už kdysi dávno: možná končí doba (obvyklého, tedy starého) čtení, a začíná doba slyšení (zatímco oko těká a hledá, ucho nalézá). I nové „čtení“ (rozuměj: chápání) sebe a světa a štěstí tak možná může fungovat, ale jen bude-li spíše vyřčeno, než napsáno. Chtělo by to nějaký nový romantický hollywoodský trhák třeba s Julií Robertsovou, která by měla ve scénáři, a svými neodolatelnými rty by tedy ve vrcholné chvíli zašeptala (staronovou buddhistickou pravdu): Nejšťastnější jsou lidé, kteří si kladou za cíl pomáhat ostatním…
A co se týká nenápadného, ale o to destruktivnějšího sklonu k záporným emocím (a je iniciujících přívlastků a negativních slov, jako je např. právě slovo problém), účastníci mých seminářů a posluchači přednášek mne již třicet let slýchají radit, aby se slovu problém vyhýbali jak čert kříži (ostatně už Buddha kázal, aby se všeobecně užívala správná slova… nové čtení pro nedůvtipné: pravá, tedy pravdivá a hlavně pozitivní slova).
Ano, vážení(é), právě tohle je to (staro)nové čtení světa a štěstí…
