Už nějakou dobu čtu váš blog a vrtá mi hlavou jedna věc, teď mě to praštilo v článku Zmatení kalichu a meče. Opravdu myslíte, že základní neuróza (nejen ženské) mysli, to snové těkání sem a tam, vedoucí v důsledcích krom jiného k nespokojenosti s manželem etc., je způsobena traumatickým porodem? Vždyť za časů Buddhy přeci (předpokládám) jiné než přirozené porody nebyly… zeptala se jedna čtenářka, a tak nejen jí naznačím onen základní dvojí mylný předpoklad současných nespokojenek (a past nesrovnatelného srovnávání).
Opakuji: pro kvalitní těhotenství a přirozený bezproblémový porod je rozhodující psychická pohoda a prakticky nepřetržitý pocit štěstí (v optimálním prostředí zaručený hormony a vypnutím logiky levé mozkové hemisféry). Především, donedávna, a také v čase Buddhy, byl život velmi těžký a riskantní (nemoci, hladomory, války s kočovníky a lupiči, neúrody), takže psychika obyčejné ženy dostávala zabrat (a nikdo netušil o důsledcích psychické nepohody na charakter a zdraví dítěte). Zatímco dávní Indové tomu pak říkali karma, dnes se mluví o epigenetických změnách. Jen šlechtické a královské rodiny si mohly dovolit prakticky nepřetržitě pečovat o těhotnou (a chránit ji před všemi možnými negativními vlivy).
Dnes ovšem, když už přinejmenším tahle část světa má dostatek vody a jídla, střechu nad hlavou, a žádné nájezdníky před branami, psychiku těhotných nabourávají jiné a zvláště v době těhotenství zbytečné negativní vlivy (horory v televizi a v tisku – jsme neustálou součástí katastrof na celém světě), a dále uspěchaný život v rytmu moderní společnosti (ještě v 9. měsíci musím stihnout vymalovat a dodělat si diplomku), včetně neustálého pocitu neukojení (klamavé reklamy tlačí k dalšímu ještě bělejšímu pracímu prášku a ještě navoněnějšímu partnerovi, ke koupi ještě zdravější postýlky, matrace a výživy a ještě vymakanějšího auta „kvůli zdraví vašich dětí“).
Připočtěme chemické, prašné, hlukové a další (třeba hormonální) „zamoření“ životního řetězce, brutální nátlak lékařsko-farmaceutické a kosmetické lobby, před kterým není úniku a obrany, a dojde nám, že je vůbec zázrak, že se rodí jakž takž životaschopné děti (jaksi navzdory všem těm výše uvedeným a dalším negativním a škodlivým vlivům).
Navíc zatímco za časů Buddhy nedonošené dítě (tak jako nedovyvinuté ptáče, kotě nebo štěně) prostě okamžitě zemřelo, a zrovna dnes medvědice v brněnské ZOO svá dvě mláďata sežrala (instinkt jí zavelel, a zcela jistě by se později, pokud by je lidé zachránili, ukázalo, že mají nějaké ty vývojové vady), my takové „poškozené“ protože nedonošené a předčasně porozené děti stále úspěšněji „zachraňujeme“ (aniž si pak všimneme, jaké utrpení jsme jim i jejich rodičům uchystali).
Jde o to, že traumaticky porozená holčička, jejíž matka nezažila přirozené gejzíry hormonů ve svém těle (umělý oxytocin při vyvolávání porodu, protože porodníkovi končí směna, zastaví produkci přirozenou, a kromě potíží s porodem dítěte i tělo ženy nezažije, co pro ni evoluce nachystala: orgasmické erupce síly, energie a slasti (a nedostaví se ty dnes tak „módní“ potíže, jako jsou potíže s odloučením placenty, krvácení, poporodní blues, laktační psychóza a další).
Jak uvádí ve svém (později v tisku tak odsuzovaném) zamyšlení Alexandr Tomský, v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila, o pouhých osm let později už 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc stále starších žen otěhotní jen díky umělému oplodnění.
Ihned se vyrojila řada článků, jednostranně odsuzujících Tomského a jeho metaforu „eugeniky a sociálního inženýrství postaveného na hlavu“, za všechny například: „Mám jisté pochopení pro postiženého člověka, který si ráno přečte v novinách, že kdyby se nikdy nenarodil, bylo by na světě o hodně lépe, a bere si to osobně,“ napsal v LN Ondřej Štindl. Blogerka a matka postiženého dítěte Jana Makovcová také vnímá články pana Tomského negativně: „Není k ničemu přemýšlet o tom, že by bylo lépe, aby se postižené dítě do rodiny vůbec nenarodilo. Když už se to stalo, je mnohem lepší pracovat na tom, aby se kvalita života těchto dětí zlepšila.“ Ale oba jsou vedle, protože také zapřáhli vůz před koně.
Tomský sám má postižené dítě (a tedy ví víc než jeho kritici, co to obnáší), a rozhodně nebrojí proti postiženým samotným. Jde tu totiž o to, že to sám systém našeho porodnictví (a zachraňování nedonošených novorozenců téměř za každou cenu, zjednodušeně napsáno, kvůli jednomu a ještě zešvindlovanému statistickému číslu kojenecké úmrtnosti) zaslepeně a tvrdohlavě „vyrábí“ stále větší počet postižených dětí (a rodin). Jde o to, že by se, při troše úcty k ženskému tělu a jeho schopnosti porodit bez pomoci lékaře, a bez uhranutí moderními medicínskými postupy (dnešní těhotná musí na kontrolu každé 3 týdny, ultrazvuk ji čeká skoro při každé návštěvě, někdy i 7x za 9 měsíců, nevyhne se odběrům plodové vody vpichováním do břicha atd., a to nemluvím o dlouhých týdnech strachu, jestli genetik něco nenajde), většina těchto dětí mohla narodit v termínu, donošená, zdravá!
Je to zbytečně bludný (přitom dnes snadno řešitelný) kruh: všechny traumaticky porozené holčičky (jejichž matky nebyly informovány o tom, jak hodně a nenapravitelně ovlivňují své dítě a jeho život tím, jak se chovají, stravují a jak myslí v těhotenství, a které netuší, jak bezpečně porodit) budou mít, až dorostou, tytéž, ne-li horší problémy… a další a další generace tak budou infikovány potížemi fyzického ale hlavně psychického rázu, a tedy základními neurózami a snovým těkáním (projevujícím se třeba neukojitelnou nespokojeností žen). Dnes, když už ženy v naší částí světa netrápí, tak jako za časů Buddhy, hlad, nemoci, války a bída… jsme již jen ignorantské oběti obětí.
