… aneb Amalgam v MCH Bandu… Mikoláš mi přeposlal fotky Olega Vítka z roku 1985 a z pro mne posledního koncertu tehdejší formace jeho kapely (8. 6. 1985 ve Chvaleticích). A protože to byly hudebně a rockersky alternativně mé vrcholné roky v této oblasti, a jakési kolektivní zadostiučinění všeho, co jsem od začátku 70. let min. stol. nadšenecky a zásadně amatérsky provozoval (deset let po rozpadu Elektrobusu, ve kterém jsem se saxofononistou Chadimou hrál a rozešel se zklamán a ne zrovna v dobrém), po letech opět na tuhle spolupráci rád zavzpomínám.
Také protože v roce 1985 jsme zkoušeli u Mikoláše doma, improvizovali na zpomalené (a nádherně tajemně znějící) zvukové smyčky, které amatérsky vyrobil na starém kotoučovém magnetofonu pomocí po místnosti umístěných pivních lahví (aby byla smyčka jak magnetofonového pásku délkou hmoty tak i času kýženého zvuku co nejdelší), a také protože se tehdy uskutečnily mé hudební sny: nebýt omezen nástrojovou technikou a v hudebních školách trénovanými stupnicemi, mít vždy z hraní radost individuální ale i tu skupinovou (v jednom blogu, link níže, se rozepisuji např. o zážitku z koncertíku u příležitosti vernisáže tehdy také podivně alternativního malíře, dnes klasika Rittsteina): všichni jsme hráli jako jeden muž, tedy tvořili (improvizovali) teď a tady, přímo na místě: byla v tom všechna dosažitelná dobová i individuální tvůrčí svoboda a na koncertech téměř vždy i dokonalá spoluhráčská chemie. Už jsem o svém účinkování v MCh Bandu psal, tak si k pohledu na třicet staré fotky navíc vychutnejte i další veselé historky…
http://blog.baraka.cz/2013/04/gorleben-ve-chvaleticich/ megablog (s řadou dalších odkazů) o nejslavnějším a mém posledním tehdejším koncertu
http://blog.baraka.cz/2011/03/derava-pamet-alternativniho-hudebnika/
http://blog.baraka.cz/2009/01/po-letech-2/
http://blog.baraka.cz/2014/09/sen-nejen-o-amalgamu/ pro osvětlení tvrzení z titulku…
… i jako připomenutí, že tehdy se mi vyplnily všechny sny o Amalgamu, tedy o dokonalé radosti z hudby ve spolupracující partě. Mimochodem, Jaroslav Riedel v srpnovém čísle časopisu (bývalé Jazzové sekce hudebníků) UNI zveřejní první (a v říjnovém čísle snad vyjde i druhý) díl právě o Amalgamu (čerpal přitom z unikátně dochovaných a teprve v tomto roce znovu objevených tří sešitů mých poznámek, grafů a úvah právě o tomto období), takže doporučuji ponořit se do doby amatérské, ale zároveň jaksi vrcholové české hudby před třiceti lety.
Mikoláš mne tehdy vybavil dvěma plackami, jakýmisi tamburínami, které zdědil od Petra Křečana, jenž se lehce převážely a instalovaly, ale příslušného randálového rytmu nadělaly k radosti hráče i publika až až. Jen později jsem do arzenálu nádherných zvuků dodal ještě i virbl, základní buben rockové hudby, abych přitvrdil a dodal těžké doby do veletoků předtím asi nejen u nás neslyšených zvuků.
Rádi a téměř povinně jsme navíc hráli (abychom nebyli svázání s technikou hry, tak jako kdysi ti nejavantgardnější kreslíři malovali schválně svou levou rukou, aby do malby nevnášeli rutinu a automatismy) na ty nástroje, na které jsme předtím nehráli: já například trubku.
Hudebník sám má většinou tolik starostí, že mu na samotný výkon, ale hlavně na uvolněné umění vychutnávat si pocit, že teď a tedy vzniká cosi historicky unikátního a nezopakovatelného, nezbývá energie. Tehdy, kromě několika koncertů Amalgamu, a daleko později pak koncertů na tibetské mísy v kostelech, jsem totiž na 100 % věděl, že se mi vskutku vyplnily všechny sny o tvořivosti, zvuku, spolupráci, improvizaci a energetickém spojení i s publikem… jaksi navzdory tehdy panující ideologii, výslechům, a sledování (které vyvrcholilo o rok později tím, že nejprve mne, a pak jádro Jazzové sekce, zavřeli). Ostatně ne náhodou jsem o tom o patnáct let později napsal celou knihu (Tajné dějiny hudby) s podtitulem: zvuk a ticho jako stav vědomí.
Tož tak, po třiceti letech… berte tohle vzpomínání, vy mladí, i jako inspiraci: tehdy jsme všichni žertovali (dnes znovu platným) rčením Všude dobře, tak co tady… a naděje už byly mrtvé. Přesto se i tehdy a tady daly (a dají) dělat a zažít velké věci… na které se bude za třicet let příjemně vzpomínat…
P. S.: Kniha Mikoláše Chadimy Alternativa I vyjde znovu snad v říjnu, a dlouho očekávaný druhý díl Alternativa II (od Nové vlny se starým obsahem k Velké kapitalistické revoluci), obsahující další veselé historky z natáčení a hraní právě z 80. let snad vyjde počátkem příštího roku v nakladatelství Galén.
