Být ženou a mít možnost dávat život je velký dar. Stejně jako mít možnost prožívat sex, který jsme všichni dostali nejen proto, abychom si užili, ale abychom, jsme-li ženy, přivedly na svět dítě a vychovávaly pak nejen je, ale i sebe. Čímž naznačuji správnou odpověď na otázku v titulku. Vždyť ženské tělo přímo křičí: jsem stvořeno pro stvoření (dalšího života). Žena by si měla uvědomit a umět pyšně říci: jsem schopná přivést na svět dítě. Menstruuji, abych mohla počít a pak porodit, abych mohla milovat, hladit, pečovat o svého muže a děti, a chválit.
„Děti se pořizují srdcem, nikoli rozumem. Nikdy není vhodná doba na dítě. Vždy je spousta důvodů, proč dítě nemít. Kdyby se používal rozum při pořizování potomků, lidstvo by už dávno vymřelo,“ napsala jedna čtenářka ve svém blogu, a pokračuje: „Jako zkušená matka tří dětí mohu zodpovědně říct – ano, s dětmi jsou starosti. Od prvního okamžiku, kdy o sobě dají vědět. Těhotenství s sebou přináší nepohodlí. Fakt!“
Jenže: to systém nutí každou těhotnou nechat se pravidelně vystrašit tím či oním testem nebo vyšetřením a znejistět v její přirozené těhotenské pohodě. Původně má být totiž psychika těhotné nejpozději od třetího měsíce dokonale vyrovnaná, mozková racionální činnost utlumená, aby rozum nepřekážel, tělo a mysl fungující intuitivně. Ranní nevolnosti nejsou automatické, jsou způsobeny jen špatným stravováním ženy: dítě dává najevo, co mu nesvědčí, co pro ně není optimální. Stačí ale, když těhotná naslouchá svému tělu, přizpůsobí se, a pak si s miminkem v bříšku povídá: tahle vzájemná prenatální komunikace velmi prospívá ženě i dítěti, a nejlepší je, když maminka svému miminku zbytek těhotenství prozpívá.
Pak se dítě prodere za ukrutných bolestí na svět. Do ruky vám dají ošklivý, uřvaný, zmuchlaný, rudý uzlíček, ale máma vidí nejkrásnějšího tvora, jaký se kdy na Zemi objevil. Ten pocit štěstí je nesdělitelný. Úžasný a neopakovatelný, píše dál maminka. Jenže to všechno mohlo a mělo být docela jinak! Porodníci, cele zaujatí svou mužskou vědeckostí, už ví, ale ve své aroganci a kvůli zisku zatajují, že chyba není v rodičce, a že v příjemném, nerušícím prostředí, nejlépe domova, by nemuselo docházet k žádným komplikacím, se kterými se většina maminek v porodnicích setkává. Protože ten první knoflíček byl zapnut nakřivo, protože mléko bylo systémem porodnictví u nás rozlito…
Probdělé noci, dítě řve a řve. A to jako proč? Matka utahaná, vyčerpaná, otec nevyspalý, nervozita stoupá. Nejedna matka přiznává, že měla chuť vzít polštářek a toho křiklouna umlčet. Kde v sobě mámy vezmou sílu tohle neudělat? To mateřský pud ve chvíli zoufalství, v okamžiku, kdy matka padá únavou, promítne do hlavy obrázek spícího miminka, toho voňavého andělíčka s naducanými tvářičkami a zaťatými pěstičkami. Jak se pak protáhne, otevře jedno oko, druhé a začne se na mámu smát bezzubými ústy. To jsou asi ty chvíle, které nás matky ochrání před zločinem. Před zločinem, který by se zároveň stal trestem, píše zmanipulovaná maminka, které nikdo neřekl, že stačilo dítě chtít, vědomě se na ně připravit, porodit přirozeně, tedy bez všech zbytečných přerušení a zásahů, nespěchat, nechat novorozence, aby se sám z bříška doplazil (baby crawl) k prsu a začal sát, nechat pupeční šňůru dotepat, teprve pak ji odstřihnout a počkat na placentu…
Fígl přírody tkví v tom, že když se to vše odehraje ve správném pořadí, tak se dítě narodí prakticky bezbolestně (i když namáhavě), usměvavé, s otevřenýma očima, a i placenta vyloučí bez jakýchkoli potíží a nedochází pak ani k poporodnímu blues či laktační psychóze. A v těle rodičky je (po pubertě a těhotenství) ihned nastartována další přestavba mozku: zvýší se objem a kapacita čichového a sluchového centra, začnou se vylučovat další hormony a z ženy se stává Matka, která na dálku cítí své dítě, i když jen proběhne kolem.
Jen mateřská láska dokáže vysušit hektolitry slz, které mámy pro své děti vypláčí, a unést tuny strachu, obav, ostudy, které matky kvůli dětem prožijí. Být matkou není jednoduché. Je to těžká, nikdy nekončící práce… Přestože jsem občas měla chuť své potomky zabít, přestože jsem s nimi zažila ošklivé chvíle, přestože jsme se pořád nesmáli, jsem ráda, že děti mám.
Soucítím s utrpením českých matek (nynějších politiků a bankéřů), které musely porodit v tehdejších téměř vojenských porodnicích, zatímco my muži jsme pobíhali dole pod okny a snažili se bezmocně aspoň na chvíli zahlédnout to své robátko. Tuším, proč trojnásobná maminka napsala to, co napsala. Ale není to celá pravda. Dnes spolu s rostoucím počtem osvícených porodníků vím, že všechno je jinak, a když se do průběhu porodu nezasahuje, bývá prakticky bezbolestný a bezpečný (jak to asi ženy dělaly celou historii, když neměly porodníky?) A někdy i orgasmický (logicky: podobně jako při početí). Proč vám o tom porodníci neřekli?
Českým ženám dnes zcela chybí modely, vzory, příklady orgasmického porodu, adresy porodnic, kde mohou rodit v jakékoliv poloze a v příjemné atmosféře jako doma. Proto se také většina dívek porodu spíše bojí, děti mít nechtějí, a nejisté vystrašené mámy se o své děti zbytečně bojí. Proto ovšem také rostou počty a zisky soukromých center umělého početí, roste počet dětí ze zkumavek, počet žen s potížemi se sexem a s inkontinencí a dalšími zdravotními i psychickými komplikacemi po porodníky zfušovaných, pardon, běžných porodech a potratech. Ať tak nebo tak, všechno je naopak: vy tady nejste pro porodníky, to porodníci jsou tu pro vás!
Proto jsem napsal tento blog… Chci naznačit, že je nejvyšší čas, aby začaly své blogy psát i ty maminky, které si šťastné a zdravé těhotenství užily, porodily přirozeně a dnes užasle sledují, jak se jejich geniální a zázračné děti dokážou vyrovnat s životem jako s hrou. Maminky, které nejsou ustarané a nestíhající uzlíčky nervů, ale zralé osobnosti. Ještě jinak: zatímco – podle profesora Zimbarda – příští generaci mužů zničí chybějící vzor otce, porno a počítačové hry, příští generaci českých žen a matek možná zničí zbytečný a neinformovaný strach dívek z menstruace, těhotenství a porodu, formální a pouze vnější emancipace (včetně rychlokurzů bohyň sexu, nejlépe na Šrí Lance), stále egoističtěji vyžadované právo na štěstí a také neotřesitelná diktatura bílých plášťů, resp. lékařsko-farmaceutické lobby.
Pokud se ovšem dříve (tedy včas, což znamená okamžitě) nevzpamatují současné i budoucí těhotné a maminky. Dospět ve skutečnou, tedy spokojenou, zdravou a šťastnou Ženu se dá rychleji, snadněji a levněji, než by se zdálo. Když je dítě narozeno přirozeně, čímž se v ženském těle nastartují žádoucí hormonální procesy, a když žena nebojuje s rostoucím břichem, když se poddá a užívá si své poslání, vše je a bývá, jak má být (a žena to, pokud se nenechá znejistět lékařem, intuitivně ví). Mít dítě je pak hra a úžas a láska a vyvrcholení a naplnění. A ne že ne, jak hlasitě tvrdívají ty, které neměly to štěstí a z různých příčin, mnohdy ne vlastní vinou, skutečně šťastné těhotenství, přirozený porod a inspirativní asistenci svým dětem nezažily. Protože mít dítě (a dovést ho k aktivně tvořivé dospělosti) je naplněním evolučního zadání, a to je, oč ženám vždy běželo, běží a oč běžet bude…
Stručná shrnutí pro zvědavé:
http://blog.baraka.cz/2015/06/nekolik-tajemstvi/
http://blog.baraka.cz/2014/12/nevime-co-vime/
http://blog.baraka.cz/2015/05/vyhody-tehotenstvi/
P. S.: Pokud se vám nezobrazují slova, které vás na kliknutí přesunou na jiný blog (a je jich tam zase několik pořádných), prostě hledejte – když na ně najedete kurzorem, označí se. Podobně nevysvětlitelně budete muset, chcete-li, zkopírovat tři výše uvedené linky, prostě se při převodu do systému blogu nezobrazily… Omlouvám se, netuším, proč k tomu došlo, zkoušel jsem jinou cestu, mně se to ukazuje, ale píší mi ženy, které linky v textu ne a ne najít…
