Poporodní syndrom « Vlastimil Marek

Poporodní syndrom

28.3.2016

Místo, kde vás nikdo nerespektuje a kde musíte být vyzbrojeni porodním plánem, aby vše proběhlo aspoň trochu důstojně. Místo, kde do vás napěchují medikamenty a kde vládne neosobní přístup. Místo, odkud si ženy odnášejí traumata a děsivé zážitky. Tak přesně takový pocit jsem měla kdysi jako prvorodička, když jsem si přečetla, co vše mě čeká v porodnici, popsala před lety svůj první porod novinářka. Teď se po pěti letech, po porodu druhého dítěte, opět rozepsala: své zážitky si ale podle mne zidealizovala. Jak naznačuje titulek, jde o paradox, který kdysi v jiné verzi označili jako stockholmský syndrom: oběti únosů začali po nějaké době své únosce ospravedlňovat. Podobně tak maminka novinářka pozitivně komentuje věci a jevy, ke kterým by v případě optimálního porodu doma nebo v malém porodním centru nikdy nedošlo.

Tak jako sytý nevěří hladovému, tak ani většina českých matek, které porodily v bolestech, utrpení, komplikacích a traumatech, nikdy neuvěří, že jejich potíže nezpůsobil „osud“ a že všechno mohlo být docela jinak. Při vší úctě k sumě utrpení, které musela novinářka prožít, ale také v rámci obdivu k zázraku přírody či evoluce, která vybaví každé relativně zdravě porozené miminko neskutečnou silou a vůli k přežití, nepřestanu trvat na přesvědčení, že české porodnictví tvrdohlavě a nepoučitelně pokračuje v totalitní medikalizaci původně přirozeného procesu, který by měl rodičce přinést radost a štěstí a děťátku optimální základ zdravého vývoje těla i mysli. Jinými slovy, z přirozeného porodu  lékaři za poslední století udělali krvavou operaci s množstvím často i dlouhodobých následků (kdysi velmi řídké jevy, kterým se dnes říká poporodní blues nebo laktační psychóza, jsou dnes běžné: proč asi?) 

Maminka novinářka ale situaci v české porodnici lakuje na růžovo. Problém je v tom, že přes své žurnalistické vzdělání je fatálně neinformovaná, a není náhoda, že ani ty ostatní, kterých se to týká, nevědí, že nevědí a že, zmanipulovány mlžením porodníků, asi ani vědět nechtějí. Přitom počet pozitivních popisů šťastných zdravých i orgasmických porodů doma, i návodů jak se vyrovnat s nátlakem odborné i laické veřejnosti, roste. Jak je možné, že české rodičky stále žijí v bludu (socialistického porodnictví)? Jak vystoupit ze začarovaného kruhu iluzí?

Na pobyt v české porodnici vzpomínám jako na jeden z nejhezčích zážitků v životě, píše novinářka, a přitom jsem čekala spíš opak. Šla jsem do porodnice nervózní a vyděšená a stále jsem čekala, kdy už to přijde a kdy se mnou někdo začne jednat tak odstrašujícím způsobem, jak jsem si myslela. Nic takového se ale nedělo. Ve velké české porodnici jsem porodila dvě děti v rozmezí 5 let, mám tedy srovnání. V téhle „továrně“ na mě všichni byli milí od začátku do konce. Neustále se mě ptali, zda všemu rozumím, všechno mi bylo vysvětleno a opravdu nikdo mi ani náznakem nenutil medikamenty (spíš naopak, o ty jsem si musela říkat). Vše se lékaři snažili řešit spíš konzervativně.

Konzervativní: to je to slovo, které vystihuje podstatu neochoty většiny českých porodníků přizpůsobit se tempu a pocitům ženy rodičky, a alibisticky jim umožňuje stále prosazovat rutinní, přirozený fyziologický porod přerušující a psychiku rodičky i dítěte traumatizující postupy (s mnoha negativními dopady). Zatímco jinde v Evropě už dávno kasárenský přístup k ženám rodičkám změnili, u nás, po dvaceti letech „demokracie“, zůstala totalita. Pravda, v některých nemocnicích, pardon, porodnicích, zavedli na přání pacientek, pardon, rodiček, třeba aromatické či jiné přilepšení, nebo přítomnost otce u porodu (vše samozřejmě klientkou zaplacené). Sám průběh porodu zůstal ale cele v rukou specialistů placených podle počtu zásahů, a tak je v jejich finančním zájmu, aby se porod zastavil, aby mohli aplikovat všelijaké injekce, aby mohli operovat atd.

Jak jsem ale byla ráda, že jsem v porodnici, když se objevily nečekané komplikace a hned na sále mě okamžitě operovali. Jen díky rychlému zásahu lékařů (díky) jsem v pořádku a mám úžasného zdravého syna (i proto nikdy nebudu souhlasit s tvrzením, že domácí porody nejsou risk). Vše proběhlo naprosto v pohodě a při odchodu domů jsem dokonce poprvé v životě plakala štěstím! píše novinářka, která nic jiného než to, co je u nás běžné a rutinní, nezažila. Je pochopitelné, že plakala štěstím a vděkem za záchranu sebe i děťátka – ale její zachránci ani jí, ani sobě nikdy nepřiznají, že značná část problémů bývá způsobena i strachem z porodu právě v odcizeném nemocničním prostředí. Když pak nastanou komplikace, porodníci vítězoslavně přiskočí a začnou zachraňovat! O syndromu sebenaplňujícího se proroctví, tedy že se často uskuteční, co patologického a negativního studovali a očekávali,  nic netuší…

Maminka tak přirozeně podlehla (nikoliv stockholmskému, ale českému) poporodnímu syndromu: Bylo to těžké rozhodování, přesto jsem nakonec z Německa druhé dítě odjela porodit do Česka do „mé porodnice“. Tentokrát to byl plánovaný císařský řez, i tentokrát jsem se klepala strachy (kvůli operaci, o které jsem si opět načetla samé hrozné věci). Jenže nikdo jí už neřekl, že děti narozené přirozeně, nejlépe v intimitě domova, bývají zdravější a se silnějším imunitním systémem. A protože i císařem porozené dítě je zázrak (už jen nad termínem plánovaný císařský řez zůstává rozum stát), nikdy to, co se skutečně odehrálo, ani téhle mamince nedojde. Je to Hlava XXII – podobně jako když kuřáci nikdy neuvěří, že by se mohli dožít o patnáct let vyššího věku – protože se toho nedožijí.

A tak autorka článku českou porodnici v rámci poporodního syndromu chválí (protože nic jiného nezná), ač i ona by ledacos u nás změnila, protože má nějaké informace z Německa: Samozřejmě – měla jsem asi i štěstí, a ne všichni mají dobré zážitky jako já. A ano, české porodnice mají co zlepšovat, ale měla by se o tom vést věcná diskuse. Za sebe bych například po vzoru Německa zavedla kontakt miminka a matky skin to skin nejen po normálních porodech, ale i po císařském řezu, pokud si to maminka přeje. To se běžně u našich sousedů dělá. V Německu je třeba taky skvělý systém porodních asistentek, které pečují o miminka i v šestinedělí. Inspirace je více. Obecně si myslím, že naše porodnice jsou na skvělé úrovni, tvrdí novinářka, a má ze svého pohledu pravdu:

České porodnice jsou opravdu na úrovni, ale jen co se týká počtů císařských řezů, anestezií, operací miminek, inkubátorů. K tak masivní medikalizaci by ale při troše úcty k zázraku ženského těla a jeho hormonálním a jiným procesům (a nevnímaným následkům) už vůbec nemuselo docházet! U zdravých žen s normálním těhotenstvím (kterých je podle Světové zdravotnické organizace asi 90 %) je riziko komplikací naprosto minimální. Podle britské studie z roku 2011 je to méně než 0,5 %. To znamená, že pokud je žena zdravá a těhotenství probíhá dobře, porod začne sám a nezasahuje se do něj, pak je pravděpodobnost více než 99,5 %, že u porodu nenastanou žádné závažné komplikace vyžadující okamžité odborné řešení.

I někteří čeští porodníci uvádějí, že více jak 80 % žen je schopno porodit fyziologicky, tedy bez zásahu lékařů – ti ostatní ale své rutinně operativní postupy stále uplatňují na téměř 100 % rodiček (prý dnešní ženy už nic nevydrží, a mají úzké pánve!) a napomáhají tak další degeneraci současné společnosti. Ty, které se odváží porodit doma, ostrakizují a dokonce trestají! Jinými slovy, české porodnice umějí stále lépe operovat, ale až na zatím vzácné výjimky neumějí nechat ženy porodit přirozeně, intimně, v jejich vlastním tempu a v jiné než v té nejnebezpečnější poloze na zádech. Je to od dob Andersenova dítěte, které jediné mělo odvahu zakřičet Ale vždyť císař je nahý, stále stejné.

Taky jsem si nešla do porodnice pro „krásný zážitek“, ani jsem tam nehledala lásku, přátelství a aromaterapii, obhajuje sebe samu a status quo českých velkoporodnic novinářka, a vůbec netuší, jak hluboce se mýlí. Jak ji systém našeho porodnictví okradl o zážitek proměny dívky v Ženu, a zabránil i obrovským strukturálním změnám v jejím mozku, ke kterým dochází při přirozeném porodu. Netuší, jak moc je celá společnost determinována právě násilím u porodu, jak moudré je její tělo, jak emočně vyrovnanější a soucitnější by mohly být její děti v dospělosti atd. Šla jsem tam porodit zdravé dítě, což se mi v obou případech podařilo, je přesvědčena matka dvou dětí, ačkoli nemá srovnání – a kvůli zabedněným pozicím porodnické a farmaceutické lobby je zatím mít a ani chtít nebude.

Jenže: co kdyby mohl být každý zdravý a přirozený porod krásným zážitkem, startujícím optimální vývoj skutečně zdravého dítěte (což by navíc bylo i pro společnost daleko levnější)? Co když je většina nynějších komplikací a porodních traumat zbytečná (a případné potíže by se daly odstranit téměř babským způsobem)? Co když je to i na vás, rodičkách, abyste si radostné a bezbolestné porody vynutily třeba tím, že budete, informované, a postupně víc a víc chodit rodit do malých porodnic a v budoucnu snad konečně i do malých porodních domů (jako doma), abyste se nebály o tom, že to lépe jde docela jinak, nahlas mluvit? Maminka novinářka si totiž zatím, podobně jako většina českých matek, nedokáže připustit, že vlastně dělala porodníkům neinformovanou ovčanku.

 

P. S.: další doporučené čtení pro zvídavé těhotné

http://blog.baraka.cz/2009/11/dobre-porozen/

http://blog.baraka.cz/2009/01/breci/

http://blog.baraka.cz/2009/01/stoleti-bez-lasky/

http://blog.baraka.cz/2009/01/otevrene-oci/

http://blog.baraka.cz/2009/01/mami-tys-me-nerodila-doma/

http://blog.baraka.cz/2011/09/kdo-nas-s-nasi-povahou-stvoril/