Již čtyřicet let se občas nějaký zenový a duchovní začátečník (zvláště po návratu z nějakého zenového, kdysi jógového, nebo dnes ekologického centra v Polsku, Maďarsku nebo dnes dokonce v Indii) zeptá, jak poznat pravého gurua a proč se u nás nevyskytují zenoví mistři nebo jógoví guruové. Zároveň, zvláště v počátku 90. let min. stol., se vyrojila spousta začátečníků (z ciziny, ale i našich), kteří začali na víkendových festivalech (new age, zboží z Indie, přednášek rychlokvašených šamanů a hlavně seminářových bohyň, které, podobně jako lektorky angličtiny, byly jen o dvě lekce zkušenější) přednášet a sami organizovat letní pobyty na téma nějaké té turistické verze duchovnosti. Skutečnou duchovnost ale abys u stále formálnějších a línějších Čechů pohledal… A tak se pokusím tímto megablogem naznačit (pro pečlivější čtenáře s řadou odkazů, včetně toho osobního na konci), na co by si měli dát pozor studenti (ale i další generace duchovních učitelů)…
Na několika ročnících ezo festivalů jsem tehdy přednášel, abych pomohl nadchnout další zájemce, a případně jim poněkud realističtěji osvětlil, co je to ta praktická duchovnost. Ale když jsem poněkolikáté viděl stejné tváře, a slyšel stejně začátečnické otázky, přestal jsem jezdit. Učil jsem raději skutečné zájemce na Univerzitě nové doby (kterou celé roky, až donedávna, vedl jiný nadšenec, Milan Calábek) nejen co to je skutečná a obzváště povznášející hudba, opravdová kvalitní meditace v opravdu efektivním posezu. Neúnavně jsem znovu a znovu ve svých knihách a blozích opravoval tradiční evropské ale hlavně české mýty a iluze (že stačí přečíst si něco o buddhismu, koupit si meditační kimono, vydržet jíst vegetariánskou stravu, sedět v lotosu a navštívit víkendové sezení tam či onde… a člověk dosáhne osvícení a pak už v životě nebude muset nic dělat).
Dnes, o více jak čtyřicet let zkušeností, o několik knih o možnostech praktické české duchovnosti, o jiné hudbě a muzikoterapii, a o stovky urážlivých mailů třeba na blozích o možnosti rodit přirozeně, bezbolestně a orgasmicky později, je situace na českém a moravském zen buddhistickém či porodním poli jen zdánlivě lepší: například čajoven je sice přehršle po celé vlasti, ale většina populace si je nespojuje s duchovností a kvalitou, a pije nejraději exotické nebo ovocné čaje, zatímco doma i v restauracích si stále noří pytlík čajového prachu do horké vody, a loknou si hned když se voda zbarví.
Podobně tak vznikla (a po nějaké době zanikla) sem tam nějaká ta meditační centra (většinu čajoven a mnohé z těch center jsem přijel otevřít koncertem na tibetské mísy, a často i s hostem z ciziny, abych v tom kterém městě pomohl nalákat i ty, kteří by do čajovny či centra jinak nikdy nepáchli, viz třeba Frýdek Místek, Znojmo, Litomyšl, ale i Košice a Bratislava) – ale i po mé návštěvě a ukázkách správného posezu a po řadě veselých příběhů o nesnesitelně snadném pádu do pasti českého nepochopení špatných překladů (moravské babičky se v roce 1990 modlily, aby ochránily našeho pana prezidenta před tím satanem z Tibetu), dodnes Češi a Češky tvrdí, že třetí čakra, japonsky, hara, je v oblasti solárního plexu, a s dychtivostí študentů s rudýma ušima čtou jazykově jistě dobré, ale z hlediska duchovnosti a Cesty poznání sebe sama zavádějící, protože úplně špatné překlady klasické zenové literatury.
Třetí léto nesnesitelných veder za sebou (jenž mé důchodcovské tělo obalují závoji zpomaleného a zpoceného myšlení a obluzení bezmocí, takže jsem nedokázal psát blogy a radit studentům) mne donutilo k akci: protože jsem opět marně pátral po nějaké možnosti přes letošní léto a vedra ujet někam výš a blíž lesu, a také inspirován shlédnutím televizního dokumentu o zenovém centru na Moravě, napsal jsem tam:
Zdravím, viděl jsem dokument na ČT 2, mám pronajatou malou celu na Smíchově v Praze, ale v létě je tu nedýchatelno a mé 71leté tělo hlavně v noci dost trpí (mysl se musí věnovat tělu a tak jen velmi pracně dokážu dělat něco smysluplného), takže hledám teplotní azyl někde na venkově. Potíž je v tom, že jsem moc nechodící, nedokážu se tam dopravit sám, ani vlakem či busem (jezdí někdo z Prahy autem?). Pokud byste měli zájem o rezidenční pobyt starého zenisty (vedu satsangy, umím zájemce nadchnout, mohu vést víkendové či týdenní zásedy), nepiju. nekouřím, nesladím, neřídím, a pokud by se našla malá místnůstka s možností wifi a stravování s vámi (učím i meditaci při krájení zeleniny atd.), a měli byste zájem, možná bych občas mohl už toto léto nabídnout centru, co vím a umím… Když tak se ozvěte, viz blog.baraka.cz, tam jsou i mé zenové knihy a spousta blogů na duchovní témata.
Odpověď mne (má vina, myslel jsem to jako nabídku, ne jako žádost) nepřekvapila: Děkuji za váš zájem o pobyt u nás a mrzí mě, že máte takovou neutěšenou situaci. Doufám, že se vám podaří nějaký azyl najít! U nás bohužel nemáme ani malou místnůstku volnou a čekací list zájemců. Naše stavení je veliké, nicméně jsme stále ještě stavba jen s pár částečně funkčníma pokojema. Opatrujte se!
Hm, právě jsem se vrátil z Podkrkonoší, kde jsem ta největší vedra v klidu přečkal (hlavně v noci s otevřeným oknem a závany čerstvého vzduchu z blízkého lesa), a kde jsem také mimo jiné desítku zájemců dvě hodinky inspiroval v trutnovské čajovně. Kdysi jsem velmi úspěšně učil sekretářky s nalakovanými nehty zenově bílit schody hospody a užívat si to, právě tak jako 150 lidí meditovat u škrábání brambor, a pomohl několika tuctům zenových adeptů pochopit některé kóany a smysl zpívání manter (cestu zvuku, korejsky kwan um). Jen Buddha tedy ví, kolik lidí jsem mohl nadchnout pro skutečný zen i aktivní pomoc při budování zenového centra, kolika adeptům zenu jsem mohl přeložit sem tam nějakou špatně přeloženou sútru do dnes srozumitelné češtiny… také protože jsem a celoživotní spouštěč…
O mě totiž ani tak nejde, nějaké to udržovací řešení se vždy najde. Umím si teď a tady najít místa a možnosti, které stojí za to obdivovat, jen to dá trochu víc práce: realita běžného matrixu holt špiní daleko víc, než kdy předtím. Jen mne mrzí, že nemohu pomáhat a pomoci těm, kteří by to, zvláště teď a tady, potřebovali… protože o to nestojí, protože o tom (jak pro svou línou neinformovanost a zabedněnost, tak pýchu začátečníka) neví.
Nicméně, mají, co zaslouží. Při vší úctě k sumě snahy a práce, kterou tu či onde nadšenci a zájemci o exotiku duchovních Cest odvedli, netuší, že si většinově stále kladou povrchně nesprávné otázky a cíle. Znával jsem kdysi člověka, který se ze dne na den přestal přejídat vepřovou – a začal se přejídat zrním. Poslední dekády se opakovaně setkávám jak s řadou nadšených ale nereálných vizí o tom kterém budoucím (meditačním, zenovém, ekologickém) centru, tak s řadou důkazů o české furiantské neochotě a neschopnosti domluvit se. Jeden příklad za všechny podobné: jeden český rychlokvašený milionář zahořel náklonností k dalajlamovi a duchovnosti. Nabídl tedy jednomu již napůl vybudovanému (zenovému) meditačnímu centru, že když ho lidé ze tří různých zenových skupin, kteří tam pořádají své zásedy, přesvědčí o smysluplnosti jejich záměrů, finančně je podpoří. A zeptal se rovnou, kolik milionů by potřebovali. Čeští organizátoři o konkrétní částce dosud nepřemýšleli, tak chvíli zmateně mlčeli – milionář řekl, že jim pomůže, ale jen všem dohromady (bývalý statek to byl velikánský), a plácl: Kolik potřebujete? Pět milionů? Deset? Čímž Čechy, kteří doposud snili jen o statisících, dokonale zmátl, a tak se domluvili, že se domluví a ozvou se. Hm, výše možnosti finančních holubů na střechách matrixů budoucnosti tyhle české buddhisty tak zblbla, že se rozhádali, neozvali, a centrum navždy usnulo v čase i možnostech.
Jako život, tak i zen je totiž plný nedorozumění a hlavně paradoxů. Pouhým usilováním člověk moc daleko nedojde, v předpisové pozici, v hezkých a celkem prodávaných, ale špatně přeložených knihách o zenu, a v dobře ušitých meditačních kimonech a rádoby centrech s velkými kaligrafiemi a obrazy světců a zenových či jiných svatých (ti by ty své ovčany meditaci tak předpisově hrající hnali!) osvícení nenajde. Na počátku třetího tisíciletí hledač duchovnosti už ani v Indii nenajde než přehršli nablýskaných center vedených (podle zákona poptávky) podvodníky se spoustou korálků na krku (zájemkyně z Evropy, platící v dolarech, tam mohou protančit celý týden noc co noc při etno-diskotékové hudbě). Dav duchovních turistů a turistek, kteří z prospektů nejlépe vědí, jak má guru či duchovní učitel vypadat a co má říkat, by nejvíce potřeboval nějakou tu ránu zenovou holí jako dar soucitu, lásky a radosti ze života.
Chápu Čechy, kteří mne odmítají jen slyšet, natož mi naslouchat… Rozumím jim, nicméně jsou vedle jak ty mizející české jedle. Ani buddhisté pravidelně meditující v zenových centrech neví, že neví, jak moc jsou připoutáni ke své představě (iluzi) o tom, co to je zen, meditace, rána holí… protože skutečně inspirativní povídání o skutečném zenu (namísto špatných překladů květnatých súter, tedy dnes nesrozumitelných instrukcí pro mnichy žijící před mnoha tisíci lety) neslyšeli, nedokážou si představit, že rána holí nebo šokující metafora od českého staříka je přesně tím nástrojem vnitřní transformace (k natržení teploučké a pohodlné české reality), kterou by zasloužili a která by jim, jediná, mohla pomoci vykročit správným směrem. Ale třeba se mýlím a někde trpělivě rostou budoucí ryzí duchovní nadšenci a učitelé.
Nicméně (také protože doma není nikdo prorokem) nabízet se dál už nebudu. Ani v oblasti přirozených porodů, ani v oblasti poznání, co je za hudbou, ani co se týká duchovnosti. Jaké že je mé poselství těm současným českým věčně závistivým a proto rozhádaným hledačům pohodlného duchovna v prášku? Trhněte si nohou, dámy a pánové…
P. S.: Nicméně, protože líní jsou nejen Češi, a straky na dvoře vyvedly mladé a zalétávají je, hned v pondělí vyjde první část Zenu pro věčné začátečníky, se spoustou dalších odkazů na mé starší a dávné blogy, takže pečlivou četbou a případně praxí poučené dotazy budu přijímat a zodpovídat nadále…
