Jak tak stále splašeněji ubíhá nejen mně, ale i Evropě a světu, čas, a jak tak sleduji absurdistánský vývoj u nás, přepadají mne a upomínají vzpomínky na stále větší počet marných pokusů přemluvit onu mlčící většinu k jakékoliv akci. Jistě, sem tam (jednou za uherský rok) napíše někdo, koho nějaký blog nebo seminářové či přednáškové (nebo dokonce workshopové) popostrčení nepustilo a teď třeba organizuje nějakou velkou přece jen duchovnější (a neprodejní) akci. Ale počet zbytečných nedokonalostí, a dokonce lemplovství se neumenšuje, ba právě naopak. Pokračování »
Ne(z)mění?
12.1.2016Je ego důležité?
11.1.2016Přišlo mi pár dotazů, a přestože jsou typicky ukecané a vedou autory místo labyrintem poznání dál do bludiště současnosti, potěšily. Snad i odpovědi potěší, a náznakově pomohou inspirovat. Snad se tazatelé, při vší úctě k tomu, co dokázali (přitom nic z toho na Cestě k poznání a o to víc když ztratí směr a tak trochu neví, kdo jsou a kam jdou, není žádná zásluha a z bludiště nepomůže) jen tak trochu ztratili v pastech svých myšlenek, programů a rituálních zvyků, jak jim je postupně, jako v loutkovém divadle, ego od mládí nachystalo. Není to nic tak neobvyklého, celý současný svět a vesmír se stále větší rychlostí řítí a nikdo netuší kam a proč (přitom surrealistický malíř kdysi návodně namaloval dýmku, ale na obraz napsal: Toto není dýmka). Je ukazatel směru cesty důležitý? Pro toho, kdo se ztratil, jistě. Pro toho, kdo již ví, kam a proč a hlavně postupně natrénoval jak, už nikoli. Pokračování »
Černé díry
8.1.2016Autorsky namluvený fejeton
Svět podle žen
6.1.2016Nejen mne napadla otázka, jak by vypadaly arabské země, kdyby islám vzaly kdysi do rukou ženy. Občas naznačuji, co si o tom myslím, a sem tam jsem citoval někoho, jehož názory byly spřízněné. Teď se objevil jeden oficiální, a jeden blogerský (ženský) rozhovor s Benjaminem Kurasem, jenž stojí za delší citace a komentář. Kdysi totiž začal vydávat své knihy v tomtéž vydavatelství, od kterého jsem utekl (viz blog Hrách na stěny), a jednou jsme se minuli v redakci. Vím, že o mně ví. A protože spřízněnost a podstata jeho názorů na ženy a islám (samozřejmě lze předpokládat, že má jako Čech žijící zde i v Anglii daleko více informací než já tady v cele na Smíchově) s mými, občas ventilovanými blogy o ženách i o mladých muslimech (či mýtech o útlaku tamních žen) je neuvěřitelně hlubinná, lze spekulovat, že buď čte mé úvahy na tato témata, anebo jsou jeho názory tak souběžné s mými, až mne to dojímá, a nezbývá než smeknout pomyslný klobouk a prostě jen citovat a připomenout i mé soukromě blogerské pokusy o přece jen jinou než povrchní informovanost. Pokračování »
Dojímá
5.1.2016Asi je to věkem: jak se tak snažím vyhýbat se nepříjemným situacím (a když, jsem v takových případech splachovací) a umím vyhledávat a užívat si výhradně ty inspirativní a povznášející, vybírám si (a asi ne náhodně, ale synchronicitně) jen ty špičkové. Během závěru roku 2015 jsem si často užíval až tak, že jsem často slzel: dojímalo mne to opravdu až k slzám. Jistě to je i věkem – vídal jsem to na starých lidech ve svém okolí: mívali slzičky v očích, když pozorovali dovádějící vnoučata, samozřejmě když se slavily Vánoce nebo Velikonoce, ale i když se dědečkovi podařilo ve skleníku vypěstovat krásné ředkvičky a pak koukal, jak rychle zmizely z talířků a chlebů s máslem. Abych inspiroval ty zbytečně uhoněné uspěchané a nesoustředěné, zmíním se o několika příležitostech, kdy jsem byl dojat. Hluboce. Kvalitou toho, co jsem viděl a slyšel. Pokračování »
Kuřácká karma
4.1.2016Jak tak celé dekády vídám rostoucí počet dívek a emancipovaných slečen s notebookem, jak v kavárnách pilně podnikají s kafíčkem v ruce a cigaretou v puse, myslívám na zákon individuální, ale i národní karmy: Kouříš?. Pak ti zčernají nejen útroby, ale i duše. Můj otec kouřil tehdy u komunistů téměř povinné partyzánky, a jakmile jsem začal chodit do školy, posílal si mne pro ně do dvacet minut pěšky vzdálené trafiky. Párkrát jsem ho poslechl, protože jsem velice rád běhal (i matce pro sůl nebo chleba, a otci po nedělním obědě do hospody se džbánem pro pivo). Jednou jsem v partě kluků vyžebral kus partyzánky a popotáhl si, rozkašlal se a utvrdil se v přesvědčení, že cigarety (právě tak jako hořké pivo, které jsem ze džbánu samozřejmě tajně ochutnal) nejsou vůbec dobré. Pokračování »
Ganga práv
1.1.2016Autorsky namluvený fejeton
Situace
31.12.2015Tušíme to odjakživa (o čemž svědčí mudrosloví všech národů, včetně tvrzení, že moc korumpuje v jakémkoliv množství), ale teprve od doby pokusu psychologa Zimbarda (studenti hrající hru na vězení za pár dnů nadobro ztratili rozum a chovali se jako bachaři a vězni, a sám psycholog zapomněl, že je psycholog, a choval se jako ředitel věznice), a díky obrovskému pokroku v poznání mozku a lidského chování (funkční magnetická rezonance sice nepřímo, ale přesto jasně ukázala, co všechno, co se týkalo mozku a hlavně vědomí, byly ještě nedávno iluze: chci potvrdit, že člověk se sice domnívá, že vytváří nebo dokonce ovládá situace, ale ono je to naopak: situace umožňuje, vytváří a formuje typ reakce a (ovládá) chování člověka. O Vánocích se víc lidí usmívá, v uklizených ulicích a městech se téměř nekrade, dobře porozený má tendenci stát se a být dobrým člověkem. Naznačím (mezi řádky) stávající situaci… Pokračování »
O připoutanosti k nepřipoutanosti
30.12.2015… aneb o sofistikovanosti matrixů, či o dokonale jemné hodinářské práci ega. Anebo také o tom, že práce na sobě samém, resp. na vysvobození ze závislosti na programech mysli, nikdy ne(s)končí. Tak by se dal nazvat stav, ve kterém se nacházím v prvním podzimním čtvrtletí sedmdesátého roku života. Poprvé jsem si nesnesitelnou lehkost, s jakou se adept Cesty dá zmást ve snaze naučit se nebýt připoután (např. ke slovům v moudrých knihách, tedy k popisům, nebo, při vší úctě, k učitelům a mistrům), uvědomil naplno koncem roku 1987, kdy mi právě v době mého odvolacího soudu StB vykradla byt. Pokračování »
Výpisky (mnohé připomínající)
29.12.2015Strategie a záměry (vzdělávacího systému) umíme napsat a určit relativně dobře. V jejich realizaci jsme ale zoufale neschopní. Tato neschopnost je přitom komplexem vzájemně provázaných nedostatků: nekoncepční zásahy úzce souvisí s neochotou najít v zásadních otázkách podporu napříč politickým spektrem. Neexistence dlouhodobé koncepce vytváří příležitost pro prosazování zájmů mocenských a zájmových skupin, což úzce koresponduje s netransparentním jednáním, kteréžto se také dobře hodí k tomu, zakrýt fakt, že systém řízení je nefunkční a že dokola opakuje stále stejné chyby. Bohumil Kartous (Držet kurz zaoceánské lodi, LN 12, 12. 15) Pokračování »
Přirozené
28.12.2015… porody i odchody, to jsou dnes má úhlavní témata. Ale v zásadě i život jako takový: zákon o zachování energie – kolik toho člověk tělu, mysli i životu dá, tolik toho také od těla, mysli i života dostane – jistě platí i v oblasti vztahů, duchovna a života samotného. Spojené nádoby vyčištěné karmy morálky, umanuté leč laskavé vytrvalosti v procesu kultivace toho dřeva, respektu k těm, kteří jsou v čemkoliv lepší, a k těm, kterým je třeba a záhodno z hlediska preventivní obrany před egem pomáhat, přirozeného mateřství, jak jinak, přirozeného a pak učitelského učitelství hrou, odkoukaného od dětí, ale i přirozeného stárnutí a všeliké zpomalování ke konci života… to je, oč tu stále běží a vždy běžet bude. A tak i dnes, zavaleni rozporuplnými názory odborníků, dříve či později, ale nevyhnutelně, dojdeme k nezbytnosti přestat si nalhávat, a začít připravovat a nacvičovat a nakonec realizovat i přirozený odchod (vyvanutí). Naznačím některé varianty neoficiálních a jednoho alternativního a u nás jistě (zatím?) nemyslitelného postoje k tomu, co nás čeká všechny, a položím si několik zatím řečnických otázek… Pokračování »
Rozum a soudnost (Immanuela Kanta)
23.12.2015Občas a zvláště při hovorech se studenty nemohu nezabrousit k citacím z těch západních myslitelů, kteří nespadli do pasti vlastní důležitosti a dnes tak vzývaného kritického rozumu. Když někdo umí (západně) myslet, nemusím ho hned coby buddhista a duchovní učitel, tedy ten, kdo toho tolik načetl a nameditoval inspirován indickými guruy a zenovými mistry, odsuzovat, podobně jako západní vědci bohužel bez znalosti věci odsuzují taoistické wu-wei, tedy ne-konání: protože právě to je pro naše levohemisférově vzdělané myslitele jeden z hlavních oříšků pro pochopení, co tím Buddha a ten či onen zenový mistr či taoista myslel. Celá léta z vlastní zkušenosti a z četby klasiků vím, že i mezi řádky takového Kanta (či Wittgensteina) je slast číst a právě takovým dobrodružstvím houpat se na vlnách ostrého nepředpojatého a stylisticky vybroušeného rozumu… aniž by to vylučovalo zkušenost zenového mistra: Čtením o koláči se nenajíš. Ocituji tedy slavného ale dnes málo čteného německého filosofa 18. století (z recenze knihy Kritika soudnosti, OIKOYMENH 2015, LN 12. 12. 15), třeba abych pomohl napravit zmatky mnohých otitulovaných českých mudrců a (nejen jejich) tendence zkrátit si cestu ke skutečné moudrosti. Pokračování »
Kdyby byl John Lennon…
22.12.2015… od nás, kdyby byl z Morávýý, zpívalo se na melodii lidové písničky v nádherné parodii na stav českomoravské svobodné (rockové, ale i folkové a jiné) hudby, Angličany bychom zvali, na beatové festivaly, ku starej Breclávííí. I tahle písnička byla jen ironická utopie, nesplnitelná pohádka, protože nějakého českého Lennona by učitelky vyštípaly do hospody nebo do undergroundu, několikrát by ho na Václaváku policajti v uniformách VB veřejně ostříhali, a pokud by se nějak dostal k dobré kytaře, zesilovači a mikrofonům, jedině přes Tuzex. Snad by nakonec i našel nějakou polorozpadnou a matracemi obloženou (zvukově izolovanou!) zkušebnu, s rizikem že ho udá sousedka. Ale stejně by si zahrál maximálně jednou za čtvrt roku na nějaké tancovačce v hospodách v okolí Prahy. Bez jakékoliv možnosti své písničky nějak natočit. Navíc by musel někde oficiálně pracovat (aby měl razítko v občance). Určitě by kouřil a pil pivo po ( v Praze malostranských) hospodách. V republice zapomnění by zapadl jako tu zapadla většina talentů: uchlastal by se pivem, nebo laciným vínem značky Ostravský kahan. Pokračování »
Jak jsme se znovu narodili doma
21.12.2015Pozitivních příkladů a rad bývá dnes málo, zvláště v tak důležitém oboru lidském, jakým je porod. Chebskou dulu znám pár roků osobně (jednou jsem je dokonce požádal o týdenní azyl – ujel jsem tropickým vedrům ve velkoměstě). Píšeme si, a její zkušenosti Ženy a matky jsou již vysoko nad vším, co jsem kdy o zázraku zrodu nového života četl a napsal. A tak jako jakýsi návod na použití rodičky předkládám těm, které to zajímá (a mělo by to zajímat všechny v patřičném věku a rozpoložení), co Jana po třetím porodu napsala. Je to svým způsobem takový optimální návod, v životě samém to může být jinak, ale hlubinné ženství a vrozená moudrost matky z něj čiší, tak jako z Jany. Nedávno mi poslala fotku svého třetího dítěte, a napsala: „Zase je to dokonale krásné být s další maličkou drobounkou bezbrannou bytostí tak blízko a úplně spojení. Vydržím se na něj dívat a očichávat ho celé hodiny. Zažívám nádherné pocity, když procházíme prosluněnou krajinou dole u řeky, cítím jeho dech v celém těle, splýváme spolu, jsme stále jeden. Vlastně stále jedu na porodní vlně, nic nebylo přerušeno, porod byl jen jedním z mezníků na naší cestě, stejně jako teď první breptání a otáčení na břicho. Miluju ho a s ním všechny ostatní…“ Tak si počtěte… Pokračování »
Bohyně v odposlechu
18.12.2015Autorsky namluvený fejeton
Hlava XXII (duchovní)
17.12.2015Když tvrdím, že všechny současné i budoucí (soukromé i nakonec společenské, a zatím neřešitelné) krize vyřeší praktická duchovnost, lidé mávají rukama a pouští tu informaci hned druhým uchem ven. Dopadají jako novináři, když jim Matka Tereza odpověděla na otázku, jak to celé ty roky vydržela, starat se o všechny ty malomocné: Já miluji Ježíše Krista. Novináři si zapsali a odcházeli, ale Matka Tereza na nich viděla spěch a povrchnost, a tak (do)vysvětlila. Vy jste mne nepochopili. Já miluji Ježíše Krista v každém tom malomocném. Podobně lidem, kterým radím staletími i moderní neurovědou vyzkoušenou cestu (Není cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta) nedochází, že je k duchovnosti dovede jen celoživotní úsilí v rámci postupné a stále dokonalejší očisty těla i ducha. Kdy jedna disciplína podporuje (jako spojené nádoby) druhou a další, to v tom pozitivním případu. Opačně, pokud je člověk v matrixu, a neví to, ať dělá co dělá, stále jen buduje další matrixy (proto používám termín Hlava XXII). Opět naznačím výhody Cesty a její možnosti. Pokračování »
Vnoučatům i budoucím buddhům
16.12.2015Vím, že zkušenosti starší generace jsou na ty další nepřenosné, zvláště ve věcech vztahů a partnerství. Přesto se půl života snažím naznačovat ty základní vztahové pasti (a omyly), protože mně samému jakákoliv informace o tom, že by to či ono mohlo fungovat, již v pubertálním a dalším zmatku v kalupu života velmi pomohla. V následných vztazích mi ledacos došlo, a dnes mám dokonce pro svá tvrzení navíc k dispozici citace či výsledky výzkumů. Proto se již více jak třicet let snažím šířit informace o těch metodách, postupech, či zkušenostech, které by mohly především mužům (preventivně?) pomoci nedělat stejné chyby aspoň u dalších generací hledačů ideálního trvalejšího vztahu a sebe sama. Ostatně, evoluce nás zkonstruovala pro život dlouhý jen asi 35 let (a ženy k neustálému rození a kojení). Starší práce jednoho českého sociologa a klinického psychologa, který sestavil řadu výroků klasiků (literatury i psychologie a sociologie) o ženách naznačuje, jaké iluze my muži máme o ženách (jak si je zbožšťujeme), a jak jsme jimi (po)užíváni. Tak se přidávám, abych varoval. Pokračování »
Výpisky poněkud drzejší
15.12.2015… vyžadující několikeré pomalé přečtení, pečlivé (s)trávení, a případně dlouhodobou realizaci námětu (na radikální změnu). Již koncem 80. let jsem na soukromých seminářích mluvil o zjištění tehdejších amerických ekonomek, které po desetiletí intenzivních snah nakonec zjistily, že je daleko snazší a efektivnější snažit se o prosazení nového (v jejich případě ekologického), než se léta marně snažit o novelizaci nějakého starého zákona. V tomto ohledu je snad jasnější, proč je třeba začít od počátku, změnit porodnictví, školství, a za tři generace konečně vytvořit fungující harmonickou společnost bez násilí a pokrytectví. Pokračování »
Každý Amalgam je ten nejlepší
14.12.2015Nejen poté, co jsem si to přečetl a slýchal od zenových mistrů všech věků a učitelů, ale jak si vzpomínám, už od dětství jsem se snažil všechno, co jsem dělal, dělat na 100 %. O totéž jsem se s tímtéž nadšením pokoušel i v období závěru první půle mého života: v rámci své „kariéry“ rockového a hlavně amatérského hudebníka. Proto jsem se rozcházel se spoluhráči (nevydržel jsem pubertální nezodpovědnost, s jakou se ožrali deset minut před koncertem, nebo si po páté zapomněli vzít náhradní struny nebo trsátko), a proto jsem se, na druhé straně, vždy pokoušel (v rámci tehdejších možností) o dokonalost. Nakonec, po roce 1981, jsem raději hrával jen ve dvojici, nebo jako řadový nájemný hráč v kapele někoho jiného, a později, s tibetskými mísami (nebo coby hlavní a jediný lektor víkendových a pak i týdenních seminářů), úplně sám. V delším bilančním větném špacíru naznačím, jak jsem brzy našel formu svého sebevyjádření, a jak vše co jsem dělal a udělal, souvisí… a je takovým amalgamem. Pokračování »
Amalgam 2 1979-1982
11.12.2015Druhé pokračování seriálu článků Jaroslava Riedela o Amalgamu (vyšlo v časopise UNI v prosinci 2015) „Amalgam není hudební skupina. Je to jen hudbou (špatně) maskovaný test. Zkouška na život. Pokus o člověka. Že je maskou zrovna hudba? Hudba nelže, a když, tak lež z ní páchne na sto honů. A pak, rozechvívá nejen obličej, ale i uvnitř. A o to stále a pořád Amalgamu jde. Pokračování »
Svoboda a satisfakce
10.12.2015Amalgam 1977 – 1979
9.12.2015Kdo v sedmdesátých letech nevěděl, co je to amalgam, mohl si otevřít Slovník cizích slov a číst: „1. chem. roztok kovu ve rtuti; 2. nerost, vzácná součást rud stříbra a rtuti; 3. přen. směs různých látek, myšlenek apod.“ Vlastimil Marek si vybral definici číslo 3. Svou skupinu charakterizoval takto: „Vědomi si ohromných možností hudebního sebevyjádření, snažíme se co nejjednodušeji vyjádřit pocity, barvy a nálady, abychom rozumovou a logickou přeinformovanost nahradili intuitivní a naivní, ale upřímnou komunikací. Hudba sama není cílem, ale prostředkem na určité cestě k duchovní jednotě. Proto tedy programově využíváme všech vlivů, které na nás v daném okamžiku působí.“ Když Marek Amalgam zakládal, bylo mu 31 let. Svou předchozí muzikantskou dráhu takto shrnul v rozhovoru pro UNI (leden 2005): „Hudbu jsem začal poslouchat v polovině šedesátých let, po roce 1968 jsem hrával s Jardou Neduhou na flétnu na Karlově mostě. Pak jsme v roce 1974 založili Extempore, hrál jsem na bicí, částečně kvůli své fyzické indispozici – v 21 letech jsem po nemoci ohluchnul na jedno ucho. Ale to nebyl jediný důvod, rytmus mě vždycky zajímal. S Jardou to ale nebylo jednoduché, tu neměl náhradní trsátko, tu zase prášky na hlavu, takže jsem byl pořád zklamaný a nakonec jsme se rozešli. Začátkem roku 1976 jsem začal hrát s Elektrobusem. Kluci byli mladí, já jsem je ale převálcoval svým nadšením. Pak se ale v Elektrobusu objevila ženská a celé se to rozklížilo. Následoval Amalgam, moje skupina, která nikdy neodehrála stejný koncert.“ Pokračování »
Menopauza není nemoc
8.12.2015… a podávání antikoncepce je zločin, křičí titulky dvou čerstvých článků. Třetí autor se poučeně pilně leč omylně vychloubá úspěchy porodníků při zachraňování nedonošených dítek. I on jen znovu potvrzuje mé dávné a opačné názory, se kterými na přednáškách a v začátcích mého blogování většinou bitevní ženy ostře a často i vulgárně nesouhlasily. Ne, nemám radost, že i v tomto jsem měl (už tehdy informovanou) pravdu. Ale doufám, že se mnohým čtenářkám třeba už/až teď přece jen něco pohne v hlavách… a přestanou se chovat (jak v těhotenství, tak u porodníků a gynekologů) jako ovčanky… aniž by ovšem přestaly chválit své muže. Jinými slovy, dámy, téměř všechno je při obyklém agresivním stále socialistickém porodu za kapitalistické peníze jaksi proti přírodě, tedy naopak – spíše ke škodě dětí, rodiček i celé společnosti. Těhotenství by totiž mělo u naprosté většiny žen být meditačními lázněmi a orgasmický porod časem, kdy se dívka stává Ženou. Pokračování »
Otázky duly porodníkům
7.12.2015Dula Jana učila na 1. i 2. st. ZŠ, ve speciální třídě pro děti s poruchami učení a chování. Po druhé mateřské pracovala v mateřské školce venkovské malotřídky, aby mohla mít syna déle u sebe. Pak učila český jazyk, občanskou nauku a psychologii na Střední integrované škole v Chebu (s tisícem žáků všech druhů vzdělání – učňovského i maturitního). Studenty byla nominována do soutěže Zlatý Ámos a stala se Karlovarským Ámosem za rok 2013. Je také absolventkou čtyřletého kurzu České asociace dul, pracuje přes deset let jako dula, poskytuje poradenství v těhotenství a kolem přípravy na porod a péče o dítě. A letos v létě, po porodu svého třetího dítěte (tak trochu na mou výzvu) sepsala, co bylo třeba sepsat. Ženy české, sdílejte mezi sebou, a hlavně přeposílejte porodníkům: změňte české porodnictví. Neptejte se, co může porodnictví udělat pro vás (a vaše dítě), ptejte se samy sebe, co můžete vy udělat pro české porodnictví (a své dítě)… A ptejte se porodníků, tak jak to níže, angažovaně, udělala chebská dula: Pokračování »
