Srát na kšandy (tedy na StB a další české zemany)

29.1.2018

… to je, oč tu běží. Slabším náturám se omlouvám za poněkud fekálnější vtip, ale situace si to opět vyžaduje (a vysvětlení následuje). Protože po těch všech zklamáních už mám dost vlastních opakovaných zkušeností s marností varování (mene tekel)… a upozorňování, že lidi se (přes zkušenosti a metody buddhismu) od pravěku v jádru nemění. Pavel Tigrid napsal v roce 1983 (cituje Erik Tabery v Respektu 5/18), že i kdyby padl totalitní režim a nastoupili by demokraté, nemuselo by to vést k dobrým výsledkům, protože my Češi problémy neřešíme, my je vršíme a stavíme na nich nové základy, zas a znovu. To, že jsme šedivá, sobecká vulgární společnost, není dáno režimem, ale takové vztahy tu pěstujeme… Individuální rada? Srát na všechny vnější kšandy, starat se (ne sobecky, ale buddhisticky) o sebe: napsáno moderně …mysli globálně, jednej lokálně, a změň se individuálně).  Pokračování »

Za Alpami aneb Nešťourat, nešťourat, nešťourat

26.1.2018

 V jakémsi volném pokračování mých posledních blogů nabízím těm několika pozorným čtenářům opakující se smutnou meziřádkovou zprávu, jak moc se stydím za svou vlast a krajany co nechtějí slyšet (což jsem před lety vyjádřil rýmovačkou … jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech, prdel líná, slyšet pravdu nechce). Ocituji níže z internetu (blisty.cz). Moje vlast nevzkvétá, a dlouho vzkvétat nebude (o nakřivo zapnutých knoflíčcích poslední dobou píši často). I Evropské a globální politické struktury erodují korektností a trumpismem (Ctěná liberální demokracie se na Západě přeměnila v cosi podobného socialismu s lidskou tváří, napsal Benjamin Kuras)… Pokračování »

Mým (estébáckým) vyšetřovatelům

23.1.2018

… ale i těm, kteří pracovali ve skladech zabavených věcí, jakož i známým a jejich přátelům, kteří ode mne v 80. let min. stol. odebírali samizdaty: vyhlašuji pátrání po asi dvaceti stránkovému na psacím stoji hustě popsaném rukopisu formátu A4 popisujícím můj dvouměsíční pobyt v Japonsku v roce 1979. 5. srpna 1986 jej při mém zatčení a domovní prohlídce (spolu s magnetofonovými kazetami, psacím strojem, gramofonem, mnoha písemnostmi a mou korespondencí s přáteli v Japonsku ale i v USA a Holandsku) zabavila StB jako nástroj sloužící k vyvíjení nepřátelské činnosti. Pokračování »

Planeta vrátí úder

20.1.2018

Budoucnost předjímá přítomnost, nejen v případech nakřivo zapnutých knoflíčcích košilí a blůzek mnoha vědních a technických disciplín, ale i individuálních a státních osudů. V literatuře, přinejmenším v oblasti sci-fi (aneb máme, co zasloužíme), logicky i celospolečensky. A nejen pokud jde o technologie a dopravní prostředky. A samozřejmě, i když je to nad rozlišovací schopnosti státníků, i planetárně. Přestože je varovných indicií stále víc, (ne)zodpovědní dál vydělávají na přírodě, Zemi jako takové, a dělají, jako že to není jejich problém. Jenže všichni jsme pasažéři jedné kosmické lodi: planety. A ta nám začíná naše sobecky arogantní údery vracet. Pokračování »

Svět se řítí…

15.1.2018

… do ďáblovy řiti, bylo motto umanutého prvorepublikového samotáře, který si celé roky a celý život vyřezával linoryty a dřevořezy (a klidně i v jedné kopii vydával svým vlastním písmem tištěné celé knihy či mnohabarevné ilustrace třeba divoké šumavské přírody). Josef Váchal byl unikátním českým malířem, grafikem, ilustrátorem, sochařem a řezbářem, ale také spisovatelem a básníkem, ale také prvním ekologem a ochranářem přírody, o kterém nám neřekli. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření (socialistická uměnověda jej opomíjela s tím, že byl duchařem). Celou dobu první republiky a po roce 1948 pracoval sám, prakticky neznámý a izolovaný. Teprve po roce 1990 mu byly zorganizovány první výstavy. Tohle je blog o virtuálních vláknech pavučiny matrixu, ve které se potácíme, a kde jen málokdo zjistí, že je v pasti (a nebo dokonce jak z ní ven). Pokračování »

O myších a lidech 2

8.1.2018

Po minulém naznačení jednoho z hlavních a médii naivně a především trestuhodně nereflektovaných (a tedy ani v náznaku neřešených) důvodů současných krizí humanity dnes přidávám, pro pokročilejší, i některé další. Rozdurděným specialistům, neschopným nadhledu a zevšeobecnění, nebo dokonce tolerance k jiným než načteným možnostem, kteří se rozohnili vyzněním původního blogu Markéty Šichtařové, a totálně odmítli srovnávat myši a lidi, odpouštím (jejich argumenty znám předem). Zvídavým a nepředpojatým čtenářům, kterým dojde poselství a nedají se chytit do pastí slov či jejich nečekaných spojení, natvrdo naznačím další znepokojivé náznaky zániku říše římské, pardon, té současné, materialisticky a ziskově západní. Pokračování »

O myších a lidech

31.12.2017

Tělesně ale především duševně (rozumějte: trpitelsky) velmi vyčerpán stavem věcí lidských (nejen českých), a otráven (lid český otravujícími) pohádkami v televizi, jsem se sebezáchovně snažil některým mediálním senzacím většího (tajfuny ve světě, nekončící nesmyslné války tu i jinde), ale i směšně malého českého typu (Zemanova pěst) uniknout: nedalo se… ale až na bolesti hlavy a neustálý pocit začínající chřipky (fučí mi do cely a na hlavu každý rok více rozeschlými okenními rámy), jsem nakonec nějak přežil Vánoce blbec (polévku dámy přemrkvováním přesladily a kapra přesolily, mé vody v supermarketu neměli, malá samoobsluha také na svátky překvapivě zavřela, tak jsem jeden den jedl směsku sáčkové rýže s lehce povařenou zeleninou z mrazáku s kouskem dýně hokkaidó, to vše hustě postrouhané zbytkem tvrdého sýra). Intenzivně se totiž neodmávnutelně stále častěji připomínal pocit absolutní bezmoci… takže tím více si sním. Pokračování »

Orgasmický porod za čtvrt hodinky

22.11.2017

Uff. Hřebík, na který zavěsím tohle blogové a především přirozeně-porodní psaní (a osvětu), je už pár let pevně v pomyslné zdi (pod kterou mám už hezkých pár kilogramů hrachu). Ale teď se objevil další článek, který mne znovu vyvázal z nutkání (dnes už dokonale marného, protože bitevní kočky nevidí a neslyší, techniku mrtvých brouků za těch posledních dvacet let natrénovaly dokonale, a podařilo se jiné články o přirozeném porodnictví a o chybách a mýtech toho nemocničního, ale i mou osobu ignorovat podobně jako porodníci) komentovat. Další a další články statečných žen o docela jiných a přirozených možnostech porodů, ale přibývají. Čtěte a divte se, těhotné, a porodníci, zastyďte se, na své tzv. úspěchy (vnucující rodičkám i sobě rutinní a často zbytečné a kontraproduktivní úkony). Pokračování »

Důchodcovo snění

19.11.2017

Ve školních letech jsem se probouzel z nočních můr (opakovně se mi zdálo, že jdu do sklepa pro uhlí a při zavírání dveří najednou cítím protitlak a dveře nemohu zavřít: něco strašidelného je na druhé straně a hodlá mne chytit) zpocený a s bušícím srdcem. Rozhodl jsem se s tím něco udělat a podařilo se mi to lépe, než jsem mohl očekávat: naučil jsem se těsně před tím, než by mne příšera ve sklepě přemohla, prostě probudit: byl to jenom sen. Po nějaké době jsem se pak na učil se probudit před jakýmkoliv strašidelným okamžikem jakéhokoliv snu. O několik let později, když jsem začal nejprve ze zdravotních důvodů (bolela mne záda) a pak z důvodů duchovních (tehdy se jóga mohla cvičit jen v oddílech tělovýchovných jednot, ale mne zlákala zakázaná možnost cvičit jógu i z důvodů objevení a kultivace sebe sama a duchovnosti), jsem začal cvičit i ve snech. Pokračování »

Zpráva o divných situacích

10.11.2017

… (a nepřipravených politicích a žurnalistkách) ve dnech, které rozhodně nejsou normální. Ještě nedávno jsem takovému dni říkal blbec a neuvěřitelným způsobům, jakými létaly zmuchlané papíry či slupky z jablek mimo koš, drobinky z pečiva odletovaly a zdobily kobereček pod stolem v piruetách a při pokusu je smést odletovaly nepřepokládanými směry, se smál. Z náhodně přepínaného rádijka se na rockové stanici ozývají medové hlasy anonymního Viktora Preisse, vybízející k poslechu těch nejsvobodnějších zpráv (parlamentni listy.cz), novinami se už nedá ani letmo listovat, tv zprávy jsou neustálé dohadování (přece jen zkrotlejších matadorů i drzých psychopatů moci, plus pár mladých nezkušených tváří) snahy o rozum versus naprosto ulítlé nesouvislé blekotání toho, jehož jméno se neodvažuji napsat, a jeho kumpána, jemuž tvář již profesionálně ztuhla do grimasy suveréna co všechna jména tají (protože může a žádná relevantní nemá). Pokračování »

Hara k nezaplacení

26.9.2017

Studenti jsou cele pohlceni životem, a tak nepíší. Jen občas se urodí, a tak prezentuji jeden nedávný mail, symbolizující celkem běžnou domácnost, ve které jsou ženy nespokojené (PMS?) a nedají pokoj, dokud to nezajiskří. Samozřejmě to souvisí s tím, že některá témata jsou pro ně (dokonalá stvoření s ženským tělem a hormonální produkcí, ale spíše mužskou výchovou z rodiny a školy) tabu. Pokračování »

Jak jsem zůstala Ženou

21.9.2017

Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala najít odpověď na dokonalou otázku Vlasty Marka, kterou mi spolu s knihou Nová doba porodní věnoval na zahrádce v pražských Měcholupech. Tehdy jsem koukala jak sůva… něco málo jsem řekla, ale pak jsem na tu otázku celé roky myslela. Byl to velký úkol. Nyní po šesti letech a třetím nádherném porodu mám konečně co říct. Ženou prostě jste, když se jí narodíte, ale v našem západním spíše mužském světě vůbec není snadné ženu v sobě objevit a Ženou i zůstat. Setkávám se denně se ženami, které své ženství těžce hledají, a některé dokonce umírají na rakoviny dělohy nebo prsu, protože své ženství už nejsou schopny nalézt. Pokračování »

XI. Doslov

18.9.2017

… anebo prolog, epilog, apendix, cokoliv chcete, o mnohých osobních  zklamáních a české všeobecné, ale buddhažel i zenové lenosti, a zároveň i nesnesitelné lehkosti, s jakou lid obecný mění holuby na střechách svobody (a realizace své individuální bytosti) za zábavné vrabce v hrsti. Zen vždy narážel (a stále naráží) na neschopnost běžné západní logické mysli nebrat dnes už tak devalvované slovo jako kánon, doslovně. A není to jen obyčejné kulturní či dobové nedorozumění: to už se projevuje jak jako matrixovský filtr tzv. vzdělanosti, tak determinací jazykem, v našem případě češtinou, a školstvím (školy jsou domy, ve kterých se slavíci učí zpívat jako vrabci). Každé nadšené přirozeně porozené dítě je vrozený buddha, ale pak společnost dělá všechno pro to, aby v něm tu dokonalost zahubila. Asi budeme muset tři sta let (jako kdysi Padmasambhavovi krajané v Tibetu) počkat, až někde někdo nalezne v jakési digitální jeskyni skutečně efektivní (přitom již dávno psané a dnes stále opakované, ale neposlouchané) návody k použití člověka. Zavzpomínám na (ne)veselé historky z dějin české i jiné duchovnosti. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky X

11.9.2017

K nápravě věcí lidských potřebujeme jak jiné otázky, tak docela jiný způsob (po)rození, výchovy a vzdělávání. Pro své čtenářsky líné Čechy jsem sestavovával desatera. Každé je samo o sobě výzvou ke zpomalení a k postupné vědomé realizaci předávaného poselství (v některých duchovních tradicích se tomu říká spíše realizace individuálního bytí). Každý bod desatera je jako zdánlivě srozumitelný kóan, a zároveň instrukce, jak se dostat k řešení. Systematičnost a abstraktnost desater, jakýsi ze-nový návod na (vy)školení a použití (ze)nového člověka, je spíše mužskou doménou, ale dnešní školy a akademická pravidla vzdělání nutí i mužsky vzdělané a stále častěji se tak i chovající ženské mozky myslet spíše logicky než intuitivně – právě desatera i jim pomohou (pro)pojit matrixově zkreslený běžný svět ideálů se světem pravé, přestože hormonálně ovlivňované, takže přirozené skutečnosti ukrytého ženství. Tohle čtení je jen pozvánkou k jakémusi mentálnímu cvičení, kdy je mysl cele ponořena do pozitivních modů, a tedy zpozitivňuje. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky IX

4.9.2017

Paradoxů a záhad (přinejmenším pro racionálně vzdělaný – rozuměj: k přehnané kritičnosti zmanipulovaný bělošský a zvláště intelektuální mozek pro který jsou kulturní nedorozumění pod jeho rozlišovací schopnost) nabízí zen spoustu. Po celý život zvyklá na nepřetržitou kontrolu rozumu (racionality, ega) nemá mysl současníka důvod měnit to, dokud jí (mu) někdo nebo něco nenatrhne realitu. A změna bolí i samotný mozek. Je energeticky náročná. Zatím jsme příliš zaměstnaní svými hormony, touhami, egem, zábavou, životem, ale co není, může být: potenciály dřímají v každém dobře porozeném človíčkovi. V každém je tvor, který se před milionem let začal klubat do svých potenciálů… a zároveň i zárodek nějakého duchovního či dokonce zenového učitele. Pokračování »

O jiné hudbě vzpomínkově

31.8.2017

Za ty roky, co jsem psal (a v rádiích vysílal) o jiné hudbě, anebo přímo v kostelích hrával na tibetské mísy, jsem byl mnohokrát v ideálním hudebním a tvořivém transu: hrálo a povídalo se to samo, prostor toho či onoho kostela si řekl, které mísy a jak rozeznít, pozornost posluchačů (nebo spadlé brady chovanců diagnostického ústavu) určovala délku koncertu. Vynalezl jsem či u nás poprvé použil i smyčec (produkoval neuvěřitelně příjemné ale zároveň unikátní táhlé tóny), hrával jsem také např. zadržovaně, ihned po ťuknutí na mísu jsem ji rukou umlčel, a nechal prostorem jen doznívat jakési prostorové zázněje – kostel hrál sám, anebo otevíráním a zavíráním úst u hran některých míst jsem moduloval dozvuky zvuků atd. Jenže podobně jako nikdo nikdy nenahrál alespoň kousky seminářů (nadšení účastníci si kromě zazenu zkusili m. j. bubnovat, hrát na tibetské mísy, zpívat mantry a alikvoty), nenahrávaly se ani koncerty z kostelů (nebyly video kamerky, nebyly nahrávací walkmany). Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky VIII

28.8.2017

Čím častěji jsem v mládí býval zklamáván, když jsem zjistil, že nejen pijáci a kuřáci, ale i mnozí lékaři, symfonikové nebo učitelé (učitelky nevyjímaje) nejsou zářnými vzory morálky a jsou běžně vzteklí a závistiví (tedy že ani vysokoškolské vzdělání člověka v jeho lidskosti neobohacuje), tím nadšenější jsem býval z četby příběhů ze života zenových mistrů (od středověku až po ty současné): jinými slovy, přestože a protože žádná vysoká zenová neexistuje, zenoví mistři jsou, tak jako dalajlama, oceány soucitu a hravé empatie, neustále cizelované přirozené moudrosti. Stejně jako mnozí tibetští lamové, jsou to ti nejintuitivnější pedagogové, kteří se umí smát (dokonce i sobě). Na rozdíl od mnoha českých otitulovaných odborníků jsou (samozřejmě až na vzácné výjimky) neustále každým dalším setkáním a každou otázkou studenta či mnichů moudřejší a vzdělanější. Chirurg či politik, který se snadno vzteká (anebo se provalí, že si nakradl, nebo potřetí se rozvedl a odklonil si peníze, aby nemusel nic dát své bývalce), přes své vzdělání nevystudoval na celého člověka… jako se to podařilo téměř každému zenovému mistrovi, který si je jistý sám sebou, je osobnost, ale ne egoista. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky VII

21.8.2017

Zen je dokonale intuitivně pravohemisférový, a jako takový se dá posílit a trénovat disciplínami, které představitelé tvrdé materialistické vědy donedávna pohrdlivě nebo raději vůbec nekomentovali (podobně jako oficiální materialistická tělovýchova stále častější výroky špičkových atletů a jiných sportovců o podstatné důležitosti mysli, uvolnění, třeba při sprintu nebo potápění na jeden nádech). Zapomenout na sebe. Vlastně nic (vědecky, odborně) až tak světoborného: když se novináři ptali Tibeťana, jenž vedl první skupinu emigrantů která přešla Himáláj v zimě, jak to dokázal, že je to až zázrak, odpověděl: No, nejprve levou, pak pravou nohou, a tak pořád dokola…Věční začátečníci holt budou muset přečíst poněkud delší úvahy, prostě odstavec za odstavcem, pořád dál, pokročilým (po)stačí, když si přečtou jen název sedmého obrázku a poslechnou… Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky VI

14.8.2017

Kóany byly i pro mne, kromě historek ze života záhadných mistrů středověku, prvním a tehdy největším lákadlem: to by bylo, abych ty hádanky nerozřešil, myslel jsem si jako všichni ostatní (západní) intelektuálové, kteří měli načteno. Občas mi stále chodí maily od zvědavců, kteří si píší o nějaké kóany, aby je mohli luštit jako rébusy, a pak sem tam i maily těch, kteří si myslí, že ten který kóan vyluštili. Jenže jako labyrint není bludiště, kóan není nic k luštění: není to hádanka, nic z našeho běžného intelektuálního světa. A nedá se luštit intelektem. Dokonce se mi kdysi dostala do rukou knížečka, jak v angličtině tak český překlad, vyluštěných kóanů! Oxymóron jak prase: nač je někomu vyluštěný kóan – to je jako vydání slavných detektivek s prozrazením kdo je vrah hned v předmluvě nebo dokonce na obálce! Protože i tady je cesta důležitější než cíl. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky V

7.8.2017

Tvrdím celé roky (přinejmenším od konce 90. let min. stol., kdy jsem na kopírce nechával kopírovat z USA zasílané časopisecké a newsletterové materiály pro přílohu časopisu Regenerace a později i pro knihu Nová doba porodní), že ženy nemusí jezdit do ášramů a zenových center, že jim stačí přirozeně porodit. Později jsem s nadšením šířil informace o tom, že ženě se v pubertě, v těhotenství, ale i po přirozeném porodu a v šestinedělí vícekrát přestaví a apgrejduje mozek (no kdo z vás to má, pánové?). Jenže současné ženství je někde hluboko ukryté… Ženy v zenu se celkem snadno naučily techniku sezení a dýchání, ale tím to končilo: ztratily se (a spolu s většinou dalších studentů se stále ztrácejí) v překladu, ve formálnosti.

Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky IV

31.7.2017

Geniálně jednoduchá ale o to efektivnější metoda jak na ego a (každého z nás neustále napomínající) kognitivní mozek se japonsky jmenuje hara. Indové vědí totéž o třetí, energetické čakře. Když jsem koncem 70. let min. stol. poprvé viděl v katowickém zenovém centru knihu Philippa Kapleaua (Tři pilíře zenu), ve které byly jak zmínky o haře, tak i obrázky správného posezu, a hlavně nákres, na kterém bylo jasně vidět, že mniši sedí na silném polštáři (a mají tak páteř rovnou, ale zároveň stabilitu), zajásal jsem. Byla to řešení dvou velkých záhad. V centru jsme navíc dostali půjčit nádherná hnědá meditační kimona, a každý jsme si sedli na příslušně vycpaný polštář, abychom se mohli soustředit na haru: až do hary v představě dýchat. Hara, o které jsem do té doby jen četl (tedy umění přenést a vydržet mít vědomí a veškeré vnímání v oblasti pod pupkem), a tajemství správného posezu v lotosovém sedu, ve kterém pak i Evropan vydrží sedět tak dlouho, jak je třeba, byla vyřešena! Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky III  

24.7.2017

 Jednou se jeden mnich zeptal mistra: Jaké je tajemství úspěšné cesty k osvícení? Pozornost, odpověděl mistr. A čím mám začít? Pozorností. Jinými slovy, roztěkanost pubertálního opičáka, pardon, homo sapiens, a neschopnost vydržet u nějaké činnosti delší dobu, rychlý střih pohádek a netrpělivost žen se svými muži, to a mnohé další jsou důsledky ale i příčiny nedostatku pozornosti. Učíme se to od dětství. Třeba učitelky sledují své dospělácké cíle, také protože to tak do nich na škole nalili, a chtějí mít z dětí malé dospěláky. Přitom když dítě něco baví, dokáže vnímat cokoliv na 100 %. Kočka nebo pes v rodině jsou totiž také dokonalí učitelé zenu. Každý problém (a řvoucí šéf) je učitel. A čím  jsou problémy (výzvy, anglicky challenge) větší, tím vyšší laťku k překonání a trénovaní většího úsilí nám nabízí. Pojďte si přečíst něco alternativně jiného o historii českého aktivního zenu, o výhodách zenu a pozornosti, o bdělém vědomí, o našich křivých posezech a postojích, a několika metodách, které jsou stále klubem skeptiků komentovány jako šarlatánství, ale ony fungují. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky II

17.7.2017

Napsal mi pečlivý čtenář, který občas přispěje výčtem překlepů v tom kterém minulém blogu (proto publikuji hned po půlnoci: teprve až když je blog zavěšen, vidím poslední chybičky), že se těší na zen pro začátečníky. Prý nemedituje, protože jezdí hodinu do práce na kole (a zpět), pracuje jedenáct hodin v kuse, stará se o rodinu a musí se s platem menším než můj důchod ohánět. Tak jsem mu odpověděl, ať si užívá plodů přírody (psal, že právě sbírá maliny a černý rybíz), a vychutnává všeho, co dělá, na 100 % – JAKO by meditoval. Zen, ten pravý, přijde sám v každé takto naplno prožité vteřině (jízda na kole i trhání malin může být nácvik pocitu teď a tady, když to člověk natrénuje tak, aby na hladině mysli neměl než jízdu na kole či trhání malin). Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky

10.7.2017

 Už nějakou dobu sem tam nějaký ten zvídavý čtenář žádá, zda bych nenapsal něco o zenu a kóanech pro začátečníky. Něco jednoduchého. Doposud jsem ho (a to) odmítal, protože co bylo třeba jsem už dávno napsal a na blogu uveřejnil – tehdy třeba v pravý čas co se týkalo třech studentů zenu, kteří se mnou žili v pokojíčcích malého domku v jedné vesničce u Prahy (kam jezdil pravidelný autobus z jedné stanice metra). Dnes, o osm let a celou řadu převratných událostí v jejich životě později, kdy jeden tak trochu neunesl tíhu zodpovědnosti, kterou jsem na něj v domnění, že už je připraven, naložil, a žije cestováním s partnerkou po zemích, které fungují, a druhý už už dokončil svá studia, a životní kóan vyřešil (viz blog Čínský kóan) ale opět pravidelně sklouzává do svého začátečnického (nezodpovědného) chování, si nejen oni jistě rádi a na pokračování zopakují složitě a z mnoha úhlů sepsané  (protože dnešní intelektuálové a vědci konzumují jen to složité) základní lekce zenu pro začátečníky. Připomínám dále, že i tady je médium, tedy forma subjektivního i esejistického blogu message, poselstvím, a obé se vzájemně ovlivňují jak ve formě, tak v obsahu. Pokračování »

Nicméně

5.7.2017

Již čtyřicet let se občas nějaký zenový a duchovní začátečník (zvláště po návratu z nějakého zenového, kdysi jógového, nebo dnes ekologického centra v Polsku, Maďarsku nebo dnes dokonce v Indii) zeptá, jak poznat pravého gurua a proč se u nás nevyskytují zenoví mistři nebo jógoví guruové. Zároveň, zvláště v počátku 90. let min. stol., se vyrojila spousta začátečníků (z ciziny, ale i našich), kteří začali na víkendových festivalech (new age, zboží z Indie, přednášek rychlokvašených šamanů a hlavně seminářových bohyň, které, podobně jako lektorky angličtiny, byly jen o dvě lekce zkušenější) přednášet a sami organizovat letní pobyty na téma nějaké té turistické verze duchovnosti. Skutečnou duchovnost ale abys u stále formálnějších a línějších Čechů pohledal… A tak se pokusím tímto megablogem naznačit (pro pečlivější čtenáře s řadou odkazů, včetně toho osobního na konci), na co by si měli dát pozor studenti (ale i další generace duchovních učitelů)… Pokračování »