Jochův článek Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18), který mne vyprovokoval k reakci (viz), rozpoutal po víkendu, k mé úlevě, smršť dalších nesouhlasů (viz třeba poznámka scénáristy Petra Jarchovského Joch chycen ve vlastní ideologické pasti, LN 24. 4. 18). Nejde o nic nového: podobně jako Joch zblbli celé zástupy nadšených mladých mužů, studovaných svazáků a dnes i často citovaných (dobových) odborníků. My pamětníci jsme přece jak pionýři zažili podobné ideologické a lidské úlety z dob 50. a 60. let min. stol., a mnozí pamatujeme už z vlastní zkušenosti, jak nám v o patnáct dvacet let později v rámci normalizace cenzoři a jiní snaživí hlupáci z titulu svých funkcí zakazovali nejen dlouhé vlasy, ale i hrát vlastní hudbu. Pokračování »
Strielal na lišku, trafil Maryšku
20.4.2018Článek ředitele občanského institutu Romana Jocha Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18) mne pobouřeně pobavil (jinak by byl k pláči): známý pravičák s lehce provokativními názory asi vídal jiné filmy, než jsem vídal já. Lásky jedné plavovlásky prý obsahují krásu (ženského těla, jinak tam moc krásy není), ale postrádají pravdu a dobro. Hoří má panenko může pravdivě popisovat malost člověka, ale není tam ani krása, ani dobro. Přelet nad kukaččím hnízdem obsahuje dobro i krásu, ale není pravdivý, je nerealistický. Vlasy zobrazují lidské dobro, ale není v nich ani krása, ani pravda, Amadeus má v sobě mnoho krásy, ale žádné dobro a žádnou pravdu… tvrdí Joch. Pokračování »
Deprese světa (umělé inteligence)
16.4.2018Mít depku je dnes běžné a mezi emancipovanými ženami (jak občas zaslechnu v kavárně nebo tramvaji, nebo na pískovišti, kde se nabíjím dětskou energií) dost časté. Jenže… jak jsem naznačoval v blogu věnovaném kuřákovi etikovi, výmluva kuřáků že to je jeho věc, že kazit si vlastní zdraví je jeho lidským právem, je sobecká… zdravotní negativní důsledky kouření (včetně tisíců zemřelých vlivem kouření pasivního), kromě nárůstu světového egoismu, vedou totiž až do třetí a další generace dětí a vnuků (připomínám, že kuřák etik školí programátory umělé inteligence, do které se negativní myšlení, slovník, sny a aspirace budoucí UI, vytvářená pravidla programovaná současnými kuřáky, tedy šiřiteli deprese), kteří vše, přímo či nepřímo, zdědí. Jinými slovy, ekologické znečištění a klimatické ohrožení celé planety a zvláště moří a fauny a člověka je přímo úměrné emočnímu zatížení depresí od dětství vybavených obyvatel většiny světa. Kuřáci škodí přímo, mezitím ale ostatní (odborníci) dráždí hada bosou nohou. Citacemi z jednoho vědeckého článku naznačím, k čemu mířím: Pokračování »
Vraždění přirozenosti a jedno řešení
12.4.2018… aneb přerod poslušného žáčka pionýra ve svobodného rebela v rámci rockového sebenaplňujícího se proroctví… Věděl jsem od puberty v 60. letech minulého století, a potvrdilo se to od dob, kdy jsem začal sbírat desky, a v roce 64 slyšel na diskotéce ve Varech hrát amatérskou skupinu hity skupiny Beatles (které jsem znal z odpoledních hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa), že rocková hudba mění a změní svět, a to i ten můj. Psal jsem pak do svých sešítků, šířených po malostranských hospodách mezi dlouhovlasými pijáky piva, ale zároveň nadšenými amatérskými basáky a kytaristy, že to, co žijeme, je i za železnou oponou součástí světové vlny osvobozování člověka, a pomocí rádia a přísunu čerstvých nahrávek nejlepších skupin světa (k prodeji tam, kde se pořádala tzv. černá burza elpíček) jsme i my, jen s nepatrným zpožděním, byli při tom.
Dokonale provokující bichle k listování
8.4.2018Mnozí víme, že něco je špatně, ale většinou děláme, že nic netušíme a důležité věci osobní i celospolečenské neřešíme. Vím to také, ale nedá mi to: neustále, je-li z mého pohledu třeba, brblám, naznačuji, varuji. Jsem, taková povaha. Navíc matu tím, že to vždy myslím dobře… což mi lidé málokdy věří. A tak adresáti mých snah už téměř nic z toho raději ani nečtou: je to na ně moc (ostré, dlouhé, složité, a zvláště pro třikrát rozvedené kuřačky, nestravitelné). A až příliš často jsou mé blogy příliš konkrétní: míří na ten či onen nešvar jaksi z boku, z jiné perspektivy. A navíc píšu už těžce, po kouscích, musím si nápady poznamenávat rukou a pak je nejsem schopen rozluštit, takže spíše jen tak načrtávám a o to víc si vychutnávám psaní těch, kteří to umí. Jako teď… Pokračování »
Nadílka detailů jedné závislosti
2.4.2018Kuřáci a kuřačky netuší, co všechno způsobují sobě, ale také svému okolí. Jaké jsou důsledky jejich ukájení bažení po další a další dávce. Jaké z jejich pohledu detaily pak negativně mění nejen jejich životy a osudy. Pokud je kuřák matkou, zdravotně i psychicky kazí život svým dětem a jejich dětem. Pokud je etik nebo filosof, může nakazit celé generace anebo budoucnost lidstva. Šířím roky metody nápravy a vnitřní transformace, ale je mě málo a už nemám sílu. Napsal jsem na toto téma kdysi celé blogy. Teď mám inspiraci a možnost pokusit se laskavě, a proto ostře, a brblavě, naznačit i další nebezpečnou rovinu detailů – paradoxů tzv. ne-zaujatého přístupu kuřáka odborníka ke své ne-řesti (přímo slyším i zasloužilé obhajovatele svého práva na kouření, jako jsou senátor Kubera nebo zasloužilý celoživotní poslanec Benda). Pokračování »
Naši furianti
29.3.2018Aragonův termín Biafra ducha (citovaný Kunderou), tak jako dítě z Andersenovy pohádky o nových šatech, ostře vyjadřuje co všichni tušili a tuší, ale nikdo to nechce slyšet, natož vyslovit: česká sebezahleděnost už opět kypí… a průměrnost oportunistické povahy vždy líně rezignovaných Pepíků či Božen potvrzuje: člověk přežije zlé časy se spokojeným úsměvem, protože na to zlé zapomíná, a umí sám sobě omluvit a odpustit všechny malé i větší prohry charakteru. Odjinud: už Konfucius řekl, že když chce člověk zjistit, jaké poměry panují v tom kterém státě, má si poslechnout, jaké písně tam zpívají. Týdenní cyklus předvelikonočních pamětnických pořadů Pavla Klusáka na stanici Vltava (Podivný showbyznys) ve vší ideologicky už ani neskrývané, ale dnes už opět nechápané bizarnosti připomíná jak to, v jakých časech jsme to žili, tak také nesdělitelnost detailů a konsekvencí… a snad někdy i trapné přiznání, že si za nesnesitelně lehce zneužitelnou moc systému můžeme vlastně sami. Připomínkou několika souvislostí naznačím… Pokračování »
Silent joy even after forty years
27.3.2018… until now, the imaginary dangers of indifference and reluctance (and formerly courage) have yielded to freedom, and they have emerged, though rare, but still, exectioned individuals who have not missed the message of enthusiastic amateur rock (and Amalgam). There was a memorial CD with a recording of the 1978 concert (together with Švehlík), and as I gave out a few copies, the reactions arrived: It had to be a concert! Really super, you were really pioneers, it makes you feel the joy, just play and play it out of the reins, sing as a beak grow, calmly knock or walk. I love this. And music super. At that time, what tools and techniques did you have against today’s quality. The tabla added it, but especially for that time I understand that people were screaming. And I understand why you’ve been reeling the commies. This was a total explosion of freedom, a student wrote to me (which is not a coincidence that he is playing hard on the didgeridoo, the Tibetan bowls, the bamboo flute, and especially for regular playing, lured the whole party in Trutnov… because of that, unlike hundreds of other passive listeners, he discovered the true message of Amalgam: preserving the inner human freedom). Pokračování »
Tichá radost i po čtyřiceti letech
23.3.2018… až teď se totiž roztrhly pomyslné hráze nezájmu a neochoty (a dříve odvahy) poddat se svobodě, a vyrojili se, sice ojedinělí, ale přece jen, zájemci a nadšenci, kterým navíc neušlo poselství nadšeného amatérského rocku (a Amalgamu). Vyšlo totiž pamětnické CD se záznamem koncertu z roku 1978 (společně se Švehlíkem), a jak jsem tak rozdal pár kopií, dorazily i správné reakce: To musel bejt koncert! Fakt super, byli jste opravdu průkopníci, je z toho cítit ta radost, prostě jen si tak hrát a pustit to z otěží, zazpívat jak zobákem narost, klidně mečet nebo krákat. Tohle miluju. A hudba super. Na tu dobu, na to jaký jste měli nástroje a techniku oproti dnešní kvalitě. Tabla tomu teda přidaly, ale hlavně na tu dobu to chápu, že lidi řvali. A chápu, proč jste tak ty komouše srali. Tohle byl totální výbuch svobody, napsal mi student (který ne náhodou dnes pilně hraje na didžeridu, tibetské mísy, koncovku, a témuž a hlavně k pravidelnému společnému hraní zlákal celou partu v Trutnově… právě proto mu, na rozdíl od stovek jiných pasivních posluchačů, neušlo pravé poselství Amalgamu: uchování niterné lidské svobody). Pokračování »
Lekce ze skutečné hudby
12.3.2018Pražský koncert po třiceti letech obnovené legendární skupiny Shakti nadchl 18. března 2006 jak mně, tak vyprodanou Smetanovu síň Obecního domu. Opět, konečně, snad, ukázal všem, kteří si stále myslí, že co Čech to muzikant, že to už dávno není pravda (a za našich životů možná ani nikdy nebyla), a že na druhé straně i dnes je stále ještě možno vidět a slyšet a zažít hudbu sfér… napsal jsem na brněnský blog přítele téměř vzápětí, ale recenze byly občas kritické, a žádný posun v hudbě české nenastal. Poučen přednáškami na třech konzervatořích, a notně zklamán zjištěním, že pedagogické fakulty (tehdy, a k mé hrůze mnohde dodnes) produkují učitelky hudební výchovy, které v životě neslyšely lichý rytmus, jsem rezignoval. Přátelům jsem doporučoval kvalitní hudbu stále, napsal jsem několik knih o jiné hudbě a o tajemstvích indické či tibetské hudby, ale vydavatelé je (a mne) bojkotovali. Tak znovu, po další dekádě, nabízím ukázku (klikněte) a snad i náznak, že jste, vy malověrní, kteří se stále necháváte opít rohlíkem oficiálních manipulací (a nejen v hudbě), celý život o mnohé přicházeli. Pokračování »
Rozhovor se Zakirem Hussainem
11.3.2018Proč je indická klasická hudba, a indičtí hudebníci (sítáristé, tablisté) jsou nejlepší na světě, jsem se mezi řádky ptal žijícího klasika hry na indické bubínky tabla, Zakira Hussaina, v jednom pražském hotelu (před vystoupením francouzského souboru Gradiva) 25. ledna 1999 Pokračování »
Stav mysli (na druhou)
8.3.2018Velmi dobře se pamatuji na okamžiky slasti, když jsem v dětství v jedné mírné zatáčce asfaltové cesty ze školy domů občas zaspurtoval a riskantně kolo naklonil co nejblíže obrubníku, abych vykroužil ideální a co nejrychlejší oblouk – a v mysli nastolil slastný pocit dokonalosti. O tom ale žádný český učitel, žádný český a ruský trenér ještě dalších čtyřicet let nemluvil (i když bulharští vzpěrači, enderácké plavkyně a atletky, ruští a i naši vrcholoví sportovci trénink mysli tajně používali). Pokračování »
O prazdroji mé hudební a hlavně bubenické inspirace
4.3.2018V roce 1935 přijel do Prahy slavný indický taneční a instrumentální ansámbl Udaj Šankarův. Dojem z jeho vystoupení byl pro mne tak silný, že nejen jsem několik dnů byl jako omámen: hledal jsem podvědomě v této hudbě poučení a svůj hudební vývoj. Též v bohatství bicích nástrojů a v jejich hudebním, zvukovém a technickém využití. Najednou se mi zdálo naše použití bicích nástrojů barbarské. Že umíme jen připravovat ohromující gradace a s činely pak jejich vrchol. Stále jsem si uvědomoval, že bicí nástroje nejsou jen pro hluk, hřmoty a efekty. Že jim lze svěřit hudbu, že to jsou hudební nástroje, napsal o svém zážitku z indické klasické hudby v komentáři ke své skladbě 8 invencí pro bicí nástroje v roce 1938 skladatel Miloslav Kabeláč, jehož styky s orientální a hudbou značně poznamenaly jeho tvorbu (později mu další kontakty zprostředkovala i jeho dcera, později japanistka Káťa, u které jsem se o čtyřicet let později učil japonsky). A tak zavzpomínám a zabrblám. Ministr pro hudebně duchovní zážitky varuje: tohle není recenze knihy, a jejím přečtením se nenaučíte hrát na tabla. Pokračování »
Zdegenerovaný stát?
28.2.2018Již téměř čtyřicet let přednáším a píšu (poslední dobou spíše mezi řádky) o tom, jak moc je tato společnost promořená všemi minulými chybami (typu poručíme větru dešti) a hlavně neřešenými a zamlčovanými problémy ve všech oborech a odvětvích. Do pádu totality jsem jezdil po vlastech českých a moravských s přednáškami a ilegálními semináři, na kterých jsem mluvil o přicházejícím novém věku, a o předpokladech skutečné změny (tedy o špatně zapnutých knoflíčků a laxnosti s tím cokoliv dělat, i o tradiční české neschopnosti se domluvit a situaci kolektivně začít měnit). Psával jsem a přednášel, jako o možném počátku řešení, o škodlivém a násilném systému porodů (a škodlivých jeslích a školkách a autoritářských osnovách ve školách, kde si děti nehrají) jako o další ze základních příčin naší následné a neřešitelné zabedněnosti, a nadšeně popularizoval metody, jak to všechno postupně změnit. A dodnes propaguji i pozitivní příklady, že a jak to (bohužel v mnoha jiných státech a zemích) jde. Ester Ledecká a Norové na hrách zimní olympiády nám opět naznačili, jak na to. A tak si zavzpomínám (abych naznačil kontinuitu svých zájmů o zimní a jiné sporty a názorů na umanutě alternativní soukromé aktivity, jejichž čas snad konečně nastává, uspěchaní mohou přeskočit) a snad nadchnu a inspiruji citáty… Pokračování »
Biatlon a potřeba hary
24.2.2018Přenosy z her zimní olympiády poskytly zvláště českým divákům (ušmudlané domácí politikou) orgie dokonalosti: povrchové a základní vytržení z pobrexitové a povolební fake mediální reality. Krasobruslařské super výkony (záplavy čtverných skoků, některé se zvednutýma rukama, jakoby jen tak, snadno), strhující výkony, překvapiví vítězové (Ledecká či němečtí hokejisté). Čtenáře (-ky), kterým vrcholové sportovní události nic neříkají, chci uklidnit: nejde mi o sportovce, ale spíš o národní svéráz našeho vrcholového (rozuměj: českého) sportu (a života všeobecně a vůbec). A rád bych inspiroval malověrné a pochybovače: jde o víc, už jen vyzobáváním perliček na dnech (ušmudlaných dnů i roků) se člověk může udržovat, neztrácet výšku, nepadat do beznadějných pastí negativního a pasivního myšlení. Pokračování »
Zpráva o stavu užívání si života a sakra
20.2.2018Několik mailů s dotazy na můj (zdravotní) stav a několik příjemných zážitků z poslechu rozhlasu mne donutilo otevřít počítač: jeho windousí automatické instalace mne vždy spolehlivě znechutí: než vymažu, co nepotřebuji a než si zase najdu, co potřebuji, musím několikrát hlasitě zařvat: sakrááá! A podělit se (sharing)… Pokračování »
Sdělená radost mnohonásobná radost
15.2.2018… říkávala babička. Trpělivost a umanutost nejen růže, ale i přece jen vyšší informovanost (a tedy i pochopení a vychutnání) například o indické klasické hudbě, a teď i o jejím rytmickém systému, přináší. Hurá. Našinec dnes raději aby neposlouchal žádné zprávy (jejichž valná většina je negativní a klid v duši destruující), sledoval jen přírodopisné a zeměpisné dokumenty, poslouchal jen podvečerní pořady na stanici Vltava, a do rušných ulic raději nevycházel. Jinými slovy, chce to aktivně (jako rozinky) vyzobávat pozitivní kvalitu. Ale zároveň neuzavírat se: právě mi přišel mail s odkazem na nádhernou, současnou, ale zároveň duchovní podstatu (zde jako poctu Františku Drtikolovi) vystihující digitálně připravenou a natočenou hudbou nevzdávajícího se nadšence. Už jsem o něm psal, jmenuje se Tomáš Reindl. A tak se rád (po)dělím o radost a naději: Pokračování »
Zcela zbytečné temno nad Českem
13.2.2018Mohli jsme mít přijatelnou vládu, vedení sněmovny bez extrému, Drahoše na Hradě a slovo czexit by nikdo neznal. Ale my jsme řekli ne. Demokratické strany nezvládly v zájmu republiky disciplinovat Babiše a oddávají se tomu, čemu TGM říkával „abstraktní radikalism“.. píše Dalibor Klimeš v blogu, který stojí za to pozorně číst: Kdyby současní politici dělali dobře své řemeslo, velmi pravděpodobně bychom zde už dávno měli vládu s důvěrou sněmovny. Pokračování »
Vida, vida, vida: poděkování
4.2.2018Maily, které mi doporučují videa, oslavující nesmysly, nebo oslavují blázny, ani nedočtu a rovnou mažu. Pokud odpovídám, tak rovnou výukově, naznačujíc jiné horizonty událostí (snad v budoucnu zarezonují, viz citovaný mail níže). Na zprávy nekoukám, nedá se to, a čistím se i sny: teď jsem vyslechl pořad vzpomínek jednoho tehdy mladíka, kterého estébáci vyhnali i s ženou a dvěma malými dětmi do Rakouska (on tam vystudoval vysokou školu a celé roky pomáhal disidentům a potřebným), a zdálo se mi o životě v totalitě a dnu po jednom výslechu a prohlídce bytu. A vida, přišel mi mail, který potěšil a jistě potěší a povzbudí i další… Pokračování »
O škodlivosti zemanů a léčbě světa
1.2.2018Je snad stále evidentnější, že bojem s těmi, kteří mají jiné názory (volí ty jiné), nebo jen kritikou těch druhých ničeho kloudného nedosáhneme. Přitom se rodíme s altruistickými sklony, máme evolučně vrozený smysl pro pomoc druhým, jsme empatičtí (pokud se narodíme přirozeně, chtění a milovaní), ale cestou životem se to někde ztratí. ČT 2 odvysílala francouzský dokument, nabízející v pravý čas (do 13. 2.) i nám Čechům recept na léčbu i našeho světa (ostatně píšu o tom a vydávám knihy a přednášel jsem ještě donedávna třicet let). Pokračování »
Srát na kšandy (tedy na StB a další české zemany)
29.1.2018… to je, oč tu běží. Slabším náturám se omlouvám za poněkud fekálnější vtip, ale situace si to opět vyžaduje (a vysvětlení následuje). Protože po těch všech zklamáních už mám dost vlastních opakovaných zkušeností s marností varování (mene tekel)… a upozorňování, že lidi se (přes zkušenosti a metody buddhismu) od pravěku v jádru nemění. Pavel Tigrid napsal v roce 1983 (cituje Erik Tabery v Respektu 5/18), že i kdyby padl totalitní režim a nastoupili by demokraté, nemuselo by to vést k dobrým výsledkům, protože my Češi problémy neřešíme, my je vršíme a stavíme na nich nové základy, zas a znovu. To, že jsme šedivá, sobecká vulgární společnost, není dáno režimem, ale takové vztahy tu pěstujeme… Individuální rada? Srát na všechny vnější kšandy, starat se (ne sobecky, ale buddhisticky) o sebe: napsáno moderně …mysli globálně, jednej lokálně, a změň se individuálně). Pokračování »
Za Alpami aneb Nešťourat, nešťourat, nešťourat
26.1.2018V jakémsi volném pokračování mých posledních blogů nabízím těm několika pozorným čtenářům opakující se smutnou meziřádkovou zprávu, jak moc se stydím za svou vlast a krajany co nechtějí slyšet (což jsem před lety vyjádřil rýmovačkou … jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech, prdel líná, slyšet pravdu nechce). Ocituji níže z internetu (blisty.cz). Moje vlast nevzkvétá, a dlouho vzkvétat nebude (o nakřivo zapnutých knoflíčcích poslední dobou píši často). I Evropské a globální politické struktury erodují korektností a trumpismem (Ctěná liberální demokracie se na Západě přeměnila v cosi podobného socialismu s lidskou tváří, napsal Benjamin Kuras)… Pokračování »
Mým (estébáckým) vyšetřovatelům
23.1.2018… ale i těm, kteří pracovali ve skladech zabavených věcí, jakož i známým a jejich přátelům, kteří ode mne v 80. let min. stol. odebírali samizdaty: vyhlašuji pátrání po asi dvaceti stránkovému na psacím stoji hustě popsaném rukopisu formátu A4 popisujícím můj dvouměsíční pobyt v Japonsku v roce 1979. 5. srpna 1986 jej při mém zatčení a domovní prohlídce (spolu s magnetofonovými kazetami, psacím strojem, gramofonem, mnoha písemnostmi a mou korespondencí s přáteli v Japonsku ale i v USA a Holandsku) zabavila StB jako nástroj sloužící k vyvíjení nepřátelské činnosti. Pokračování »
Planeta vrátí úder
20.1.2018Budoucnost předjímá přítomnost, nejen v případech nakřivo zapnutých knoflíčcích košilí a blůzek mnoha vědních a technických disciplín, ale i individuálních a státních osudů. V literatuře, přinejmenším v oblasti sci-fi (aneb máme, co zasloužíme), logicky i celospolečensky. A nejen pokud jde o technologie a dopravní prostředky. A samozřejmě, i když je to nad rozlišovací schopnosti státníků, i planetárně. Přestože je varovných indicií stále víc, (ne)zodpovědní dál vydělávají na přírodě, Zemi jako takové, a dělají, jako že to není jejich problém. Jenže všichni jsme pasažéři jedné kosmické lodi: planety. A ta nám začíná naše sobecky arogantní údery vracet. Pokračování »
Svět se řítí…
15.1.2018… do ďáblovy řiti, bylo motto umanutého prvorepublikového samotáře, který si celé roky a celý život vyřezával linoryty a dřevořezy (a klidně i v jedné kopii vydával svým vlastním písmem tištěné celé knihy či mnohabarevné ilustrace třeba divoké šumavské přírody). Josef Váchal byl unikátním českým malířem, grafikem, ilustrátorem, sochařem a řezbářem, ale také spisovatelem a básníkem, ale také prvním ekologem a ochranářem přírody, o kterém nám neřekli. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření (socialistická uměnověda jej opomíjela s tím, že byl duchařem). Celou dobu první republiky a po roce 1948 pracoval sám, prakticky neznámý a izolovaný. Teprve po roce 1990 mu byly zorganizovány první výstavy. Tohle je blog o virtuálních vláknech pavučiny matrixu, ve které se potácíme, a kde jen málokdo zjistí, že je v pasti (a nebo dokonce jak z ní ven). Pokračování »
