Pro větší objektivitu bych měl napsat v „některých“ českých porodnicích, protože v několika jich přece jen co se týká přístupu k ženám, rodičkám (které je živí) něco (většinou jen na oko) změnili, ale jde mi o princip nesnesitelné zabejčenosti českých porodníků a porodnic (bohužel některé ženy lékařky jsou v tomto ohledu ještě tvrdší a komisnější, než někteří muži). Titulek úvahy (reportáže?) jsem si vypůjčil od jedné právničky, která byla požádána čerstvou maminkou o pomoc: měla bohužel tu čest (smůlu?), že rodila v jedné z největších a nejvýkonnějších porodnic, v Praze U Apolináře. Pokračování »
Panoptikum v českých porodnicích
25.10.2012Ubuntu
24.10.2012Neřešitelnost našeho trpitelského a soupeřivého zadání takto poškozených tvorů se dnes už i v našich krajích stále zřetelněji a tedy viditelně vnucuje nejen malověrným. Humpolácká a ignorantská setrvačnost, s jakou se společnost jako celek ne a ne alespoň trošku transformovat, má svůj původ samozřejmě i v mnou tak frekventovaně komentovaných způsobech jak jsme byli porozeni, (ne)vychováváni, manipulativně učeni a pak zglajchšaltováni systémem. Sem tam se najde autorka (např. Jean Liedloffová), která našemu nesnesitelně samolibému (rodičovskému i společenskému) naprogramování „nastaví zrcadlo“, a nic. Tak znovu a ještě odjinud: pročtěte si konstatování paní učitelky o českých prvňáčcích, a pak prohlédněte fotografii afrických prvňáčků: kteří jsou asi přirozenější a šťastnější? Pokračování »
Hluk a kouř z cigaret
22.10.2012… a jiné radosti velkoměsta. Ptáte se jak si tu žiji, a tak podám upřímnou nic nezastírající zprávu a okomentuji: bydlení u Arbesova náměstí je výhodné z hlediska polohy, tedy i relativní blízkosti parků, kde se dá sedět na lavičce a číst (nebo popojet pár stanic tramvají a sednout si na Kampě nebo pod Petřínem), ale nevýhodné, co se týká hluku a kouře. Náměstí samo, tedy jakýsi malý parčík, který jsem znával již počátkem 70. let (kdy jsem tam pracoval na noční směny v tiskárně, abych mohl přes den trávit život na Karlově mostě), je plný laviček, ale i kuřáků. Chodníky jsou plné vajglů, a když je hezky, nedá se tím vším dýmem a hlavně smradem ani projít… (jedno slyšící ucho si před hlukem automatického kladiva vždy zacpávám prstem, ale nosní dírky zacpat nelze). Pokračování »
O čem by ženy měly vědět
18.10.2012Jak mi tak ženy posílají své dotazy, ukazuje se, že dorostla nová generace čerstvých vzdělaných a internetově zběhlých maminek, které ovšem nikdy nevystudovaly (stále se to vystudovat nedá), a nikde na internetu nenašly návod na to, jak být dokonalou maminkou (manželkou, milenkou, občankou) a šťastnou bytostí. Nebo jak se vypořádat s často negativním vztahem k otci, nebo jak se naučit nebýt zoufalá z toho, že byt není a např. se dvěma malými dětmi ani nemůže být neustále dokonale uklizený (ukazuje se, že vzdělané ženy s tituly neznají heslo „Bordel v bytě, šťastné dítě“). Nebo chválit své potomky nebo nechválit? Pokračování »
Kupovala by Whiskas
16.10.2012Kreslené vtipy jsem pravidelně sledoval (a jednu dobu i vystřihoval a střídavě sbíral) od 60. let min. stol., protože dokonale, mimo dopad cenzury a různých tabu, dnes bych napsal holisticky, vystihovaly, přímo, bez nutnosti okecávání a vysvětlování, podstatu problémů. Jistě, nebyly mezinárodně srozumitelné (Japonec, Brit či Maďar se určitým vtipům nezasměje, ani kdybyste ho kopli do zadku), zato pro Čechy byly dokonalým lakmusovým papírkem testujícím všeobecnou náladu (politickou, sociální, a hlavně mezilidskou) společnosti. Stálicí nad stálice jsou dodnes ty od Vladimíra Jiránka. Upozornění autora a ministra zdravotnictví: text je náročný jak na toleranci a pozornost při prvním čtení, tak zvláště při proklikávání odkazů při každém dalším čtení. Některé věty navíc mohou způsobit dočasnou emoční rozpolcenost. Pokračování »
Čím se živí duše?
9.10.2012Energií, přece. I když zatím prostřednictvím rostlin. Přímo ze slunečního světla to, až na velmi vzácné výjimky, neumíme. Tedy, pokud mluvíme o potravě, myslíme tu pro tělo. Jenže prostřednictvím těla živíme i svou duši. Ta ale vyžaduje i přímou energii. Jinými slovy, zatím toho o existence duše, a zvláště o tom, čím se živí, moc nevíme. Zatím tělo živíme stále hůř, přes to, že toho o to vhodné formě výživy víme stále víc. A protože duši tahle společnost nadále naivně přehlíží, neví jak pozitivně ovlivnit kvalitu toho, čím živí těla svých příslušníků. Pokusím se naznačit, jak jedno souvisí s druhým, a pozvat zájemce do poněkud, přinejmenším pokud jde o vnitřní kvalitu potravin a jídel, lepší společnosti. Pokračování »
The voluntary death (and a few adages)
8.10.2012The modern psychiatry (and the society) usually approaches unfamiliar things by ignoring them (or sweeping them under a carpet), or simply labeling them a pathology or a disease. The concept of voluntary death is no exception to those unwritten „rules“. If you look at the way it is presented to us, the voluntary death (never mind a good death) is never mentioned at any place that would be appropriate, like hospices or funeral services (and forget hospitals or the idea that it could be discussed freely). Jean Amery, in his book „On Suicide: A Discourse on Voluntary Death“ avoids the usual approach to this very humane act. I will offer my point of view on this subject and my reasons why the choice of departing this life should be celebrated just the same way as we should celebrate being born (into the life). And if you’re brave enough to read to the end, I would like show (and perhaps inspire your thoughts on) how voluntary death is treated by other philosophies, like Tibetan and Hindu. Pokračování »
Good Death
6.10.2012Some cultures deeply respect their elders and look after them well (and the old age is considered the most beautiful part of human life). In Western civilization, the death itself as well as the process of dying is viewed as something to be feared. While some people make provisions to prepare themselves for the absolution (end of their life) they are rare exceptions (although there are some hospices in Czech Republic nowadays). People usually die in hospitals, which are geared to process the dead bodies. There is a chronic lack of – what Hindus call – the good death. This article is a third part of my contemplation on death and dying. I would like to give you my view of how I think the change of attitude of our society towards death could signify the change of our future development: we’re approaching the edge of a catastrophe (which may also signify a new beginning). The choice we’ll make will be entirely on our responsibility. Pokračování »
Jak se mám?
6.10.2012Dotazy jsou si podobné, a tak všem odpovídám, že se mám dobře, bydlím v malinkém pokojíku (po třiatřiceti letech opět jako v mnišské cele v klášteře v Japonsku) kam se vejde jen matrace na podlahu a malinký stoleček, uprostřed Smíchova, a mám přímo v domě trafiku, kde si každé ráno kupuji noviny, sto metrů na stanici devítky (která jezdí cik cak centrem), sto metrů do prodejny biopotravin, dvěstě metrů do vegetariánské restaurace Gopál (Elišky Peškové 6, pod Arbesovým náměstím), kde výborně a s láskou předkládají typickou s láskou ukuchtěnou porci všeho pro tělo a mysl potřebného, navíc v krásném prostředí, takže tam budu zvát přátele na setkání), třista metrů směrem k řece dojdu na Dětský ostrov a čtu si za zvuků splavu na Vltavě a výskotu dětí na houpačkách a prolejzačkách, atd. Díky za reakce, některé, ty pozitivní, tedy inspirující (negativní stále převažují), tímto „posílám dál“… Pokračování »
Seniorů závratnou rychlostí přibývá
4.10.2012V české populaci roste čím dál rychleji podíl seniorů. Nejvýrazněji se to projevuje v Praze, kde žije v porovnání se světovými velkoměsty nejvíce lidí nad 60 let. Podle zástupců seniorů statistiky uměle „omlazují“ českou populaci a problémy spojené se stárnutím Čechů zkreslují…Kritická je také bytová situace velké části starších lidí. Pouze necelé jedno procento seniorů má možnost bydlet v ubytování se speciální péčí. Ve většině států západní Evropy je to přitom 25 až 30 procent… píše tisk. Bída s nouzí, kam se podíváš. Vím o tom své, protože jsem „senior“ už čtvrtý rok. A tak naznačím (i řadou odkazů pro zvědavější čtenářky) některé další alternativní souvislosti (i se situací v porodnictví) a možné příčiny současného smutného stavu věcí… Pokračování »
Dobrovolná smrt a pár šprochů
1.10.2012Naše současná psychiatrie (a společnost) přistupuje ke všemu, čemu zatím nerozumí tak, že dělá mrtvé brouky, nebo to raději příslovečně zametá pod koberec, či dokonce stigmatizuje a označuje nálepkou patologie či úchylky. Podobně přistupuje i k dobrovolnému odchodu ze života. Když to pojmu „tržně“, tak v nabídce současných pohřebních ústavů, natož nemocnic, ale i celé společnosti, zcela chybí „dobrovolná“ (natož dobrá) smrt. Jean Améry se ale ve svých úvahách o sebevraždě (Vztáhnout na sebe ruku, Prostor 2010) vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu. Naznačím v návaznosti (jako jakýsi dodatek) na tři své předešlé eseje (o budouc(t)nosti smrti, o tom že bychom měli mít možnost odejít ze života právě tak rituálně a slavnostně, jak bychom se měli narodit, a o dobré smrti) víc jak o relevanci jeho argumentů (a dokonaného činu), tak také, protože na každém šprochu pravdy trochu, a abych inspiroval, jak se na dobrovolnou a dobrou smrt (a její potenciály) dívají hinduisté a Tibeťané. Pokračování »
Dobrá smrt
28.9.2012Zatímco v jiných kulturách o své staré pečují (a stáří je nejkrásnějším obdobím lidského života), u nás smrt a hlavně umírání stále je velkým strašákem. Existují sice vzácné pokusy lidi na konečnost života připravit, a už i v Česku existují hospicy, zařízení pro doprovázení umírajících, ale to jsou spíše výjimky. Běžně lidé umírají v nemocnicích, jejichž patologická oddělení jsou na práci s mrtvými těly specializována (a prakticky každý kdo umře se na patologii dostane). Chybí povědomí a nakonec i sama možnost toho, čemu hinduisté říkají dobrá smrt. Pokusím se (ve třetí části zamyšlení o smrti a umírání) naznačit, že změna postojů společnosti ke smrti může znamenat změnu celkového vývoje: jsme na okraji (katastrofy nebo další kapitoly), a záleží na nás, co zvolíme. Pokračování »
To die as born
26.9.2012Perhaps there will be time when the future Homo sapiens sapiens could say: I will die the same way as I was born into this world – in dignity. It’s about being respectful to the miracle of life – the mothers and their newborn babies but also respectful to those who are at the end of their lives. From my perspective it is logical: I have spent considerable years of my life informing the public about advantages of natural births, but now that I’m officially retired (I have been a pensioner for some years), the time has come for me to start thinking (and sharing my thoughts) about the opportunity to choose my way to leave this world – at the right time chosen by me and in dignity. Pokračování »
Jak přijít, tak odejít
26.9.2012Třeba někdy začne platit zlaté heslo budoucího homo sapiens sapiens: jak se do tohoto světa narodím, tak z tohoto světa odejdu. Mám na mysli především důstojnost (a potenciály). Přirozený, ze zázraku života vyplývající respekt k rodičkám a novorozencům na počátku života, ale také respekt (a patřičný státní a institucionální servis a ideálně orientální úcta) k těm, kteří jsou na konci svých životů. Je to přece logické: právě proto, že již tak dlouho informuji o možnostech a výhodách přirozeného porodu, a také protože jsem již několik let důchodce, je čas informovat o (u nás zatím jen teoretické) možnosti důstojně a v pravý čas vědomě odejít z tohoto světa. Pokračování »
Budouc(t)nost smrti
24.9.2012Pokusím se do současného chaosu pojmů, převážně ohýbajícího původně neutrální nebo dokonce pozitivní významy negativním směrem, přidat alternativní, tedy (ze)nové variace i na lidsky odvěké téma smrti. Ne proto, abych se ospravedlnil, a nedělám si iluze, že mi bude porozuměno tak, jak o tom uvažuji a jak se to snažím naznačit: počítám nejméně se třemi generacemi, které se budou muset naučit nejen jak přirozeně a nejlépe orgasmicky porodit, ale také jak důstojně a vědomě šťastně, duchovně a v extázi, zemřít. Chci naznačit možnou alternativní interpretaci… a případný další společenský vývoj… Pokračování »
Future (Virtue) of Death
24.9.2012I will attempt to offer my point of view on the topic of death and dying. My view offers an alternative zen view to the usual and traditional understanding of life. I’m not saying this to excuse my own decisions and I have no illusions that I will be understood in the way I would want to be; however I do hope that you will accept the point I’m making (not just the theory). This may seem out of context, but read me to the end and you will understand – I would estimate, that it would take at least three consequtive generations of people who were born through natural birth (i.e. non-medicated and even better, orgasmic) to be able to profoundly understand live (and death) in dignity, in peace with their life accomplishments. I’m also trying to hint that perhaps this is the future (and alternative) way forward… Pokračování »
Tichá a plíživá
21.9.2012infekce negativního myšlení občas dosedne i na toho nejlepšího žáka, a učiteli nezbývá než si tiše niterně dovolit smutnit. Je mu líto, že teď vypadá v očích negativně uvažujícího studenta (v duchu lidového rčení podle sebe vidím tebe) negativně: nakažená mysl není schopna vyplodit pozitivní myšlenku, a v bludných kruzích se potácí od jednoho iluzorního důvodu, proč je (vlastními špatnými pocity a negativními příběhy) vinen „ten druhý“ (i kdyby to měl být duchovní učitel). Přitom stačí být vždy pozitivní, a nepochybovat. A uvědomit si, že nejen učitel, ale každá, i ta nejnegativnější situace, je (pro toho, kdo se otevře a zapomene na sebe), Učitel. Pokračování »
Účet prosím
20.9.2012Jako když zavoláte vrchního, abyste zaplatili za oběd: Pane vrchní, účet, prosím. Užívám si důchodu, osobní svobody, vnoučat, psaní, úspěchů studentů, ale také, když si to dovolím, nepřetržité až nevěřícné kroucení hlavou, jak to, že ostatní nevidí a neslyší, ale navíc ani nechtějí vidět a slyšet. Pokračování »
Jde to
17.9.2012Poselství toho, čím se posledních třicet let zabývám, se dá vyjádřit jednoduše: jde to. Lze dosáhnout osvícení, lze zvládnout emoce, lze zvládnout a užívat sny a lze se je naučit realizovat, lze se naučit surfovat na vlnách neustálých (vztahových, sociálních a jiných) změn. Takže pro mé pokročilé čtenáře, kteří už se za ta léta naučili mi důvěřovat, i když to, co občas čtou, jim zní zvláště v těchto provinciích neuvěřitelně, shrnuji, co je roztroušeno a dávkováno po kapkách v mých fejetonech (v knihách i na blogu), a hlavně co se týká závěrečného období mého života: Pokračování »
Zvukopis
7.9.2012Vstávám tady v oáze Chlumku brzo ráno, a když to jde, jdu si lehnout na lavičku pod jasan a poslouchám. Kochám se všemi těmi venkovskými přírodními zvuky. Právě tak tam lehám v podvečer, když ve všední den a v neděli utichne „ruch“ motorových sekaček sousedů (a v téhle malinkaté vesničce jsme tu sousedi všichni), a nořím se na dno oceánu zvuků a slaboučkých vzdálených vibrací. Podělím se. Pokračování »
Třešnička
2.9.2012Lepší synchronicitu bych nevymyslel: právě na konci období, ve kterém jsem se zbavoval a nakonec zbavil hmoty před odchodem do bezdomoví (rozdal jsem, předal, poslal dál všechna CD, knihy, časopisy, zjistil, že k životu potřebuji jen pár kousků prádla, dvoje kalhoty, dvoje boty, džíny a dvě mikiny, a kdy i všechny blogy byly napsány a na budoucí zveřejnění naprogramovány), se jako třešnička na dortu objevila zpráva o ideálním (jistě i těhotenství a tedy i ) mateřství. Pokračování »
Chválit neumí
31.8.2012Nejen některé české ženy a učitelky, ale ani většina mužů chválit (ty druhé) neumí. Dnes už jsou odborníkům jasnější evoluční a psychické důvody, ale běžný člověk je až příliš hlubinně negativně naprogramován (způsobem porodu, výchovy, druhem školy a vzdělání, i státem, ve kterém vyrostl a žije). Nechci působit pesimisticky, ale přece jen: v zájmu věci (výchovy dětí) musím reagovat na dlouhý rozhovor s původně izraelskou, nyní americkou učitelkou hudby, která se dnes specializuje na tzv. kontaktní rodičovství, Naomi Aldortovou. Pokračování »
Výpisky ještě
23.8.2012Hušák neovládal jenom sportovní svazy, ale celý parlament. Měl je tam omotané kolem prstu všechny, smál se do očí premiéru Špidlovi i premiéru Topolánkovi. Všechny zákony v loterijní oblasti se mu psaly na míru. Místopředseda ČSOV pro marketing Jiří Kejval, Čtyři zlaté a ulička hanby, LN Pokračování »
Velká transformace
20.8.2012Tak se jmenuje tlustá a učená kniha (téměř 500 stran, vydala Academia) s atraktivním podtitulem: Svět v době Buddhy, Sokrata, Konfucia a Jeremjáše. Velkou práci si s ní dala, a umně dohromady tisíce údajů a citací propojila Karen Armstrongová. Hledač duchovna, ač netuší, jestli jí může důvěřovat, v ní najde deset kapitol, a v každé sáhodlouhé pojednání proplétající svět před a v šestém století př. n. l., kdy nezávisle na sobě, ale ve stejné době, vznikla v několika částech tehdejšího světa velká duchovní učení, ze kterých dodnes čerpáme… a jejichž ideje jsme dodnes nenaplnili. Podělím se a budu (sem tam s komentářem) citovat… Pokračování »
Kognitivní disonance
16.8.2012Nevím, od koho jsem zdědil a umanutě vyznával (sebe)důvěru, se kterou jsem často tvrdil něco, co okolí nevonělo (nebo předcházelo okolnostem). Termíny, kterými jsem častoval své někdejší ženy a jejich kamarádky (např. syndrom bílého pláště, bordel v bytě bordel v hlavě, nebo syndrom rozvedených kamarádek či seminářové bohyně), byly kdysi houfně odmítány, a za mými zády bylo často klepáno na čela. Pocity nespravedlnosti, které mne nejen proto provázely již od mládí, se ovšem v posledních deseti letech začaly vytrácet, a má všestrannost (zajímal jsem se od mládí o všechno) začala, např. ve formě stále častějších článků v tisku a na internetu, potvrzujících, co jsem tvrdíval, přinášet ovoce. Nazval jsem tyhle okamžiky korálky zadostiučinění (viz celá řadu blogů). Pokračování »
